O jednom večeru v New Orleans

"Tohle je baseball, chlapče," houkl na mě barman, když jsem sledoval na jedné obrazovce závěr zápasu. Škublo ve mně. Mám snad napsáno na čele vygumovaný Evropan? Holt barmani mají čuch na lidi.
Bylo kolem šesté večer. V Praze byla hluboká noc, ale v New Orleans se teprve sbíraly hloučky nedočkavců, kteří žijí pouze ze zábavy a temného reje lidských pudů. Sedl jsem si na jedno pivo v Old Absinthe Housu, hospodě připomínající Jedovou chýši, na začátku Bourbon Street v malebné a místy zdravě ošuntělé Francouzské čtvrti. Byl to bar, jaké vyhledávají spisovatelé žízniví po inspiraci. Po pár pivech tady totiž ústa začnou veršovat a prsty ruky psát čtivé balady o lidském hemžení.

Byl jsem první večer v New Orleans a cítil, že město k návštěvníkům rádo mluví.
Dostal jsem první pivo a na protější straně baru se odehrála scénka, co snadno vyhraje v soutěži o nejstrašnější lidské klišé. Mladá dívka, evidentně lehčích mravů, si přisedla k postaršímu gentlemanovi a pisklavým hláskem navazovala zbytečnou konverzaci. Jak se máš? Co tady děláš? Taky máš rád koktejly? Já je zbožňuji. Ty máš tak hezké hodinky. Neuděláme si fotku? Jé, ty máš teplé ruce, krásně hřeješ.

Aby bylo jasno, Old Absinthe House není žádný pajzl, chodíval sem Mark Twain a Oscar Wilde, stejně jako Franklin Roosevelt či Frank Sinatra. Rohový dům má přes dvě stě let a patří na americké poměry k "archeologickým vykopávkám". Na stropě visí starobylé lampičky, na stěnách tisíce vizitek, cizokrajných bankovek, nad hlavami krouží krásné štíhlé větráky, dřevo se snoubí se zaprášeným kovem, čtveřice dveří je rozevřená jako tlama velryby a nehybně požírá zvědavé kolemjdoucí.

Melodrama na téma: Kterak se vzdělaný muž z lepší společnosti dobrovolně a rád stane pokojovým psíkem trhlé prostinké dívčiny, jako by sem nezapadalo. Jenomže Francouzská čtvrť i New Orleans se změnily, stejně jako zbytek světa, a holky lepící se na kořeny lačné po živočišné šťávě, která jim v nalinkovaném úspěšném životě rychle vysychá, patří do koloritu intelektuálských barů dnes spíš než řeči o smyslu vesmíru.

Dostal jsem druhé pivo a očima mě našel Jeff, hranatý vousáč z Wisconsinu. "Odkud jsi? Já jsem tady na dovolené. Na týden vždycky vypadnu na loď do Karibiku a druhý se hodím do klidu. Ale letos si říkám se ženou: měli bychom si to pořádně užít a kde jinde se to dá, kámo, v té naší prudérní zemi, než v Las Vegas nebo New Orleans. Tak jsme tady," vysypal svůj letní příběh chlap nad ohromným panákem irské whisky.

Dva týdny dovolené, to je běžný standard Američana. Málokdo z Evropanů si dovede představit tvrdost života místních lidí. Stát je jako macecha, co pomůže až v posledním tažení. Osídlenci chtěli vybudovat svobodnou zemi. Podařilo se jim to, ale svobodu pojali velmi tvrdě. Jeff si některé roky nebral dovolenou vůbec a vyrazit za zábavou se mu vlastně podařilo po pěti letech. Panáky v něm proto mizely jako voda v oceánu.

Třetí pivo mi donesl mladík posázený ocelí, piercing měl v jazyku, nose, uších a obočí. Ruce potetované od zápěstí k lokti. Usmál se a pak nadhodil: "Slyšel jsem, že jsi z Prahy. Hezké město, krásná země," a jal se utírat barový pult. Vyklubal se z něj bývalý voják, který kdysi sloužil v Německu, pak v Afghánistánu a Iráku. Když se mu vybaví vojna a válka, duše v něm vyhasíná. "Šel jsem k armádě kvůli penězům, protože jsem nevěděl, co mám vlastně v životě dělat. Byla to velká zkušenost a chyba zároveň. Kdyby nebylo hlupáků, jako jsem já, nejsme možná v Iráku."

Barman vzal půllitr limonády plné ledu, jak je v Americe zvykem, přesedl si vedle mě a křikl na Mexičanku rovnající sklenice, ať to vezme chvilku za něj. "New Orleans mi připomíná Evropu, proto jsem tady. A taky čekáme se ženou dítě a potřebuji vydělat prachy, abych nás uživil. Bar ve Francouzské čtvrti je pořád dobré bydlo, když nepřijde hurikán."

Na stole mi přistálo čtvrté pivo a malá sklenka tmavě hnědé tekutiny. "Na zdraví střední Evropy," hlesl na mě druhý barman, oděný jako kočí z westernů v bílé košili, černých kalhotách a vestě s hodinkami na řetízku. "Jsem Polák a mám narozeniny. Whisky je na mě," zavelel stejně, jako když na mě houkl, že "to v televizi je baseball". "Pozdravuj u nás. Amerika není, co bývala. Válcují nás Mexičané, tlačí platy dolů."

Bar se najednou zcela zaplnil. Kouř se povaloval nad lahvemi kořalky zrcadlícími se na skleněných reklamních tabulkách. Zapomněl jsem, že jsem v Americe, kde se téměř nikde nesmí v baru kouřit. Tohle je ale New Orleans, slupka ze starého banánu jménem dvacáté století, kdy se psaly pohnuté dějiny a svět se teprve učil žít zdravěji, bez kouře.
Páté pivo jsem si objednal, ani nevím proč, možná proto, že stále bylo s kým mluvit, koho poznávat, od koho sát myšlenky jako hladová včela. New Orleans je třeba zažít. Třebas jen jeden večer. Ale v baru.