Měl by to být dialog...

* Nedávno jste se stala populární osobností televizní obrazovky díky pořadu "Jste to, co jíte". V této reality show jsme se setkávali s lidmi, kteří bojovali se svým velkým zdravotním a estetickým problémem - nadváhou. Týden co týden jsme sledovali jejich někdy úspěšný, někdy marný boj. Většinou šlo však o mladší lidi. Jaká je situace ve věkové kategorii 50+ ? Oni tyto problémy neřeší? Nebo je už příliš pozdě a oni házejí flintu do žita? Jak hodnotíte z pohledu lékařky i jako žena tuto věkovou skupinu?

Je pravdou, že v pořadu se objevovaly mladší ročníky. Ale je nutné si uvědomit, že jde především o reality show a účast v ní vyžaduje velkou odvahu a ochotu odhalit to, co ve vyšším věku neradi veřejně odkrýváme. Nedá se říci, že by věková skupina 50+ neměla obdobné problémy. Ale je potřeba k nim přistupovat diferencovaně. Já osobně vnímám padesátku jako úžasný věk. Člověk by si právě v tomto období měl uvědomit, že je moudrý, zkušený, vidí tzv. za oponu, že dokáže lépe odhadnout lidi, jejich myšlení a jednání, má za sebou mnoho životních bojů a to by měl využít jako výhodu. Neměl by se nechat znejistit svým "stářím", jak mu to mnohdy podsouvají média, mladší kolegové, nadřízení nebo jejich okolí. Kategorii 50+ hodnotím jako skupinu, která má před sebou minimálně 25 let klidu.

* Zní to přímo idylicky...

Není na tom nic zvláštního. Jde o to, že hormonální procesy a změny postupně vyhasínají a mozek není pod vlivem střídajících se hladin hormonů, což je významné zejména pro ženu, u které se hormonální stav střídá třikrát do měsíce. U mužů je to tak, že už nejsou tolik vláčeni testosteronem. Je to období utlumení, takže rozum začíná přebírat vládu. Navíc padesátnici jsou svobodnější než mladší věkové kategorie, protože nemají na starosti malé děti, neřeší nastartování a budování kariéry, mají více volného času, nějaké našetřené peníze. Nevýhodou je mnohokrát starost o rodiče, což může být v tomto životním období velikým stresorem.

Zralá dospělost však s sebou nese i řadu zdravotních obtíží, které padesátnici začnou řešit až v tomto období.

Rozhodně by se tím měli zabývat dřív, protože mnozí z nich si do padesátky "vypěstují" nějaké ty choroby - zejména vysoký krevní tlak, přibrali, trpí poruchami glukózové tolerance, mají nemocná játra nebo ledviny. Je lepší jim předcházet. Navíc se trochu mění schopnost léčení a rekonvalescence. Ale rozhodně je tady velká šance do sedmdesátky změnit svůj dosavadní životní styl, nastartovat zdravější návyky, rozloučit se stereotypy předchozího období, nastavit funkčnější, klidnější, ekonomičtější a pro nás radostnější stereotypy. Lidé nad 70 mají zase výhodu, že u nich už mnohá onemocnění, jako například nádorová nebo kožní, probíhají výrazně pomaleji.

* Vaše slova zní optimisticky, přesto se domnívám, že mnoho mužů a žen období 50+ nevnímá příliš pozitivně.

Jak pro muže tak pro ženy je pochopitelně toto období frustrující a znervózňující. Rozdíl je možná v tom, že muži jsou bojovnější a mnohokrát řeší tuto situaci "netypicky", jsou legračnější, snaží se jít proti proudu, oblékají růžové džíny, namlouvají si osmnáctky a chytají druhý dech. Na první pohled je to směšné, ale ve své podstatě je každý nový začátek inspirující. Ženy zase mají tendenci věci vzdát, uzavřít se, upnout se na rodinu. Myslím, že je to škoda. Navléct bačkory a rezignovat, to je ta nejhorší alternativa. Důležité je samozřejmě i tady najít míru a paradoxně i znovu sám sebe. Svou novou identitu. Výhodou bývá, když spolu žijí partneři s mírným věkovým rozdílem a "krize věku" nepřichází na oba ve stejném období. Mohou se tak podporovat a lépe chápat jeden druhého.

* Jak hodnotíte své pacienty, kterým už bylo padesát? Jak se vám jako lékařce jeví?

Mnozí "mí padesátníci" jsou bezvadní. Sympatické je, že se živě zajímají nejen o svoji fyzickou schránku, ale konečně objevují kouzlo "opečovávání duše", nacházejí novou mízu, svůj klid, vidí a vnímají sami sebe jinak, plastičtěji. Jako by se konečně dostávala do rovnováhy péče o tělo i duši. A to mne jako lékařku i člověka nesmírně těší.

* V době vašeho působení v nemocnici Na Homolce jste se setkávala s mnoha zahraničními pacienty. Jsou jiní než čeští? V čem vidíte rozdíl?

Rozdíl mezi českými a zahraničními pacienty je v úrovni sebepozorování. Když za mnou přijde český pacient, mnohdy ani přesně nedokáže definovat, co ho trápí, co mu přesně je, neví, kdy obtíže začaly, jestli je stav horší nebo lepší po ránu nebo večer, zda je nějaká jídla nebo aktivity ovlivňují ani jak dlouho se už s daným problémem trápí. Odůvodňují to tím, že přece nejsou žádní hypochondři a nepozorují se a od toho je tady lékař, aby řekl, co jim schází a co s tím.

* Podle toho, co říkáte, by měl pacient za vámi přijít s jistou hypotézou, ale mnoho lékařů dnes ještě reaguje na pacientské "samodiagnózy" podrážděně nebo se shovívavým nadhledem.

Samozřejmě, že neočekávám od pacienta - laika, že přijde skálopevně jistý svou diagnózou. Jde o to, aby se lidé na svou návštěvu u lékaře důkladně připravili. Je dobré, když si vedou záznamy o svých problémech, pozorovali se, nezanedbali detaily a dokázali o své nemoci mluvit s lékařem na úrovni v tom smyslu, že mu poskytnou dostatek relevantních informací. Není hanbou psát si zdravotní deník, spíš naopak. Je dobré se také nad svými problémy zamyslet a vyslovit svoji hypotézu, protože kdo zná naše tělo lépe než my sami? Co určitě není k zahození, je rodinná anamnéza. Je dobré vědět, jakými chorobami trpěli naši rodiče, prarodiče či příbuzní, jaké jsou genetické dispozice. Což samozřejmě neznamená, že se člověk musí pustit do rozsáhlého pátrání. Stačí si jen poznatky trochu zesumarizovat a zamyslet se nad nimi. A informovat svého lékaře. A to, že někteří lékaři reagují nezájmem nebo neposlouchají názor pacienta, je bohužel smutné. Jsem však přesvědčena, že mnoho věcí se mění k lepšímu i v tomto ohledu. Ale změny musejí nastat na obou stranách. Pacient se musí více starat o své zdraví, mít jasnou představu a svůj názor na vlastní zdravotní problém a lékař by měl zase více naslouchat. Měl by to být dialog.

* S jakým přístupem se pacient setká, když navštíví vaši ordinaci? Máte specifické metody diagnostiky? Jaké změny pozorujete u příchozích pacientů?

Já své pacienty nabádám od prvního momentu naší komunikace, aby se na návštěvu připravili. Aby si vše promysleli, nezanedbali žádný detail, aby si promysleli, jak budou o svém problému komunikovat. Pro každého mám připravený podrobně strukturovaný dotazník, ve kterém žádám pacienty, aby napsali, s jakým problémem přišli, jak a kdy se začal projevovat, jak všechno probíhá, co stav zhoršuje a co naopak zlepšuje a mnoho dalších detailů. Zabývám se i homeopatií a tam jsou tyto tzv. modality a průběh v čase hodně důležité. Co ale považuji za negativní trend, je macešský přístup k vlastnímu zdraví. Lidé nemají čas, jsou vystresovaní, přetížení, zdravotní problémy se snaží řešit až ve chvíli, kdy je nemoc už hodně rozvinutá. K lékaři chodí pozdě. Tento trend pozoruji od revoluce, tedy 17 let.

* Co tedy doporučujete? Jak by se měl pacient chovat? Kdy si má začít dělat zápisky, jak se naučit naslouchat svému tělu a jeho signálům? Co by pro zlepšení svého zdraví mohl udělat?

Samozřejmě co nejdřív. Říká se, že jenom hlupák si všechno pamatuje, inteligent ví, kde má co hledat. Takže nespoléhat na svou paměť. Všichni stárneme a začínat se záznamy v padesátce je rozhodně pozdě. A rozumět vlastnímu tělu se učíme celý život. Stačí však být vnímavý a nemávnout rukou i nad jemnými signály. Já jako lékařka mám velmi ráda pacienty, kteří se vzdělávají, sledují světové trendy, ptají se, proč ta která léčba nebyla použita také u něj, proč právě tato metoda a ne žádná jiná, snaží se rozumět sobě i léčebné metodě, chtějí být informováni. Jsem pacientovi raději partnerem než diktátorem.

* Vraťme se ale k problému nadváhy u kategorie lidí nad padesát let. Mají ještě šanci přebudovat své tělo, znovu nalézt svěžest a zdraví? Za jakých podmínek?

Kdykoliv můžeme začít. Tělo má regenerační schopnost, ve vyšším věku samozřejmě omezenější, trvá to déle, ale stále je možné nastavit svalovou hmotu, lze trochu přestavět kostru, lze udržet pohyblivost, zlepšit dechovou kapacitu, snížit krevní tlak, nastavit si nový dietní režim, nový stereotyp pohybu, zlepšit partnerské vztahy, je čas začít dělat věci jiným, novým způsobem, stát se lepším rodičem, lepším synem nebo dcerou a hlavně se neukolébat příslovím: "Starého psa novým kouskům nenaučíš..." To je nesmysl. Nalézt svoji cestu, uplatnit životní moudrost lze v každém věku. Předčasné stárnutí je zbytečné, demotivující a pro okolí obtěžující. Pro psychiku je také hodně důležité komunikovat i s mladšími generacemi, nechápat je jako konkurenci, nebýt paranoidní, vyvíjet aktivity. Prostě nezůstat stát a nenechat si život bez užitku protékat mezi prsty.