Chvíli byl hrdinou kapitán a chvíli koráb. Střídalo se to, ani jeden z nich nevěděl, jestli to má nějaký řád. Ale pokud to řád mělo, žádný nebyl v dohledu, protože od obzoru k obzoru se rozprostíralo širé tmavě modré moře. Šlachovitý kapitán stál nahnutý dopředu, na samotné přídi hned za čelenem, a opíral se o předoboční vítr. Ten mu vycházel vstříc a kropil kapitánovu tvář vodní tříští jako slzami. Takhle pláčou námořníci, pomyslelo si moře a dívalo se, jak vítr využívá kapitánovy nepozornosti, trhá za tmavomodrý kabát se žlutými prýmky a odhaluje odranou košili a příliš krátké kalhoty. Když ale vítr svatokrádežně zaútočil na trojrohý klobouk, moře jej nechalo utichnout.
Kapitán si ničeho z toho nevšiml. Ponořen do vzpomínek, stál na přídi a hleděl na zpeřené čepičky vln. Jestli se vůbec dalo hovořit o vzpomínkách - nepamatoval si své jméno, ani odkud pluje a kam. A co hůř. Nepamatoval si jméno svého korábu.
Vodní tříšť mu smáčela řasy.
Moře bylo klidné, protože vědělo, že má před sebou celou věčnost. Přestože je neustále v pohybu, nikdy nikam nespěchá. Dívalo se, jak kapitán stojí dlouhé hodiny bez hnutí, než našel odvahu otočit se a pohlédnout na koráb. Uviděl fregatu s ušmudlanými plachtami, nehezkou, ale houževnatou. Její lana byla tvrdá, nasolená mořem a zatvrzená sluncem, plachty opotřebováním skoro průhledné, ale stále pevné, paluba vydrhnutá rýžovými kartáči až na kost, čistá a bez třísek. Byla to dobrá loď, třebaže starší a unavená.
Tři stěžně mu vzdaly unavený hold a kapitán jim zasalutoval. Dal by vypálit oslavnou salvu, kdyby to zaplašilo jeho chmury, ale nějakým šestým smyslem vycítil, že děla jsou ospalá, a nechtěl je ze svého rozmaru honit do střílen. V tu chvíli si také uvědomil své povinnosti. Nezáleží na tom, odkud a kam pluje, ale loď musí být připravena na bouři, na boj s piráty, na vyhýbání se zrádným skaliskům. A on byl přitom strašně sám. Vyslal tichý vzdech, který se mu před ústy zhmotnil v obláček nadnášený jeho nadějí a odplul prohledat koráb, jestli v něm nezůstal ještě někdo živý.
Netrvalo ani sedmnáct tisíc vln, které si zamilovaně rozbily hlavy o boky korábu, než se obláček vrátil zrůžovělý zpět a v kapitánových očích zajiskřily malé ohňostroje.
Následoval svůj trojrohý klobouk, který jej vedl podél dřevěného vyřezávaného zábradlí do střední části lodi. Koráb měl tři stěžně se spoustou plachet. Plachty jsou pro koráb tuze důležitá věc, protože bez plachet by žádný koráb nemohl plout. Jsou pro koráb něčím jako myšlenky pro člověka, a když se koráb pohybuje pouze díky veslům, je to, jako by člověk mohl myslet jenom na to, co se mu přihodilo včera. Pro koráb není nic krásnějšího než plout na širém moři pod plnými plachtami.
Náš koráb nebyl žádná pobřežní bárka, a přestože byl tu a tam ošuntělý, měl srdce dobrodruha a zdálo se mu o tajemných dálkách. Někdy se jeho sny míchaly s kapitánovými, takže oba snili o tomtéž dvojmo. Snili, jak objeví daleké neznámé ostrovy, a třeba i nový kontinent. Bylo to tak nádherné... Za to stálo riskovat i utonutí, smetení z paluby v bouři nebo setkání s piráty. Třeba jednou objeví zemi, kde je neustále neděle. Mohli by ji po sobě pojmenovat! V tu chvíli se kapitán vytrhl ze snů korábu. Nemohli by. Je tu jen bezejmenný kapitán a bezejmenná loď na bezejmenném.... Ne, zarazil se znovu. Moře není bezejmenné. Moře je moře, ať jej nazvete jakkoli. Ať mu nadáváte nebo žadoníte, moře si vždy dělá, co samo chce. A protože byl kapitán zkušený, věděl, že to je jediná věc, na kterou se může na moři spolehnout.
Třírohý klobouk doplul před hlavní stěžeň, který byl odshora až dolů omotaný provazem. Kapitán se zastavil, protože ze stran stěžně vyrůstaly dvě ruce. Oči se mu zastřely podezřením. Byl si jist, že je to první stěžeň s rukama, který v životě vidí. Kapitán je ale tuze důležitá osoba i proto, že si musí vědět rady v každé situaci, a tak váhal jen chvíli.
"Ahoj, ahoj!" broukl po námořnicku a nabídl stěžni ruku. Prsty se zachvěly, ale stěžeň ruku nepřijal. Naopak, vypadalo to, že se lana, která k němu ruce poutala, ještě více napjala.
"Kdo je to?" ozval se chraptivý, sotva slyšitelný hlas.
"Jsem kapitán tohoto korábu," odpověděl kapitán a celý se přitom zatetelil vzrušením, až se mu rozzářily zlaté prýmky a klobouk dosedl vznešeně na hlavu. Přemýšlel, co by tak ještě dodal, a nakonec ho napadlo pouze: "Stojí se ti dobře?"
"Ach! Přišel sis pro mou černou duši, neviditelný pekelníku?" odpověděl stěžeň na něco úplně jiného. To kapitána zmátlo, takže prýmky opět potemněly a klobouk se svezl na stranu.
"Hmm," promnul si kapitán provinile bradu, "netušil jsem, že máš duši."
"Trýzníš mě. Snad si to zasloužím, za života jsem vykonal mnoho špatných skutků, ale já už nemohu dál. Stojím tu věčnost o žízni. Ukonči to, ďáble!"
"Hmm," řekl kapitán a pak ještě dodal: "To je záhada."
"Et komíne papris et filip et špiritus sáňky...," modlil se stěžeň horečnatým hlasem.
Koráb se už nemohl dívat, jak je jeho kapitán zmatený. Měl by si přece na moři vždy vědět rady, a tak nechal stěžeň vrhnout stín na svou první palubu. To vzbudilo u kapitána okamžité podezření, opatrně stěžeň obešel a zjistil, že je k němu z druhé strany připoután nevysoký muž snědé pleti se špičatým nosem a hustým černým obočím. Oči cizince byly hluboké a tvrdé jako trny.
"Ach!" odtušil kapitán.
"Sakra!" zasípal mužík.
"Musíš mít ten stěžeň velmi rád, když ses odhodlal spojit s ním svůj život. Je odvážné se takhle vázat."
"Už se to nějak přihodilo, sám jsem se nepřivázal. Prosím, rozvažte mne!" žadonil mužík.
"Jsi si jistý, že ti tak není lépe? Máš alespoň svou jistotu. Já jsem kapitán bez minulosti i budoucnosti na korábu beze jména. Nevím, jestli pluji tam, nebo už zpět. Nemám posádku, a teď jsem potkal tebe. Jsi si jistý, že nechceš raději bezstarostně umřít žízní u toho ztepilého stěžně?"
"Když nad tím přemýšlím... ano, radši umřu žízní."
"Dobrá," řekl smutně kapitán a vítr se obrátil a shodil mu vlasy do obličeje. Odcházel.
"Néé," zavřeštěl za ním mužík, "to byl jenom vtip."
"Vtip? Slyšel jsem kdysi vtip a bylo to jiné. Chceš ho slyšet?"
"Jestli mě potom rozvážete?"
"Zvířátka si staví loď a pošlou chytrou lišku na úřad, aby zařídila plavební povolení. Chytrá liška se po měsíci vrátí s nepořízenou. Zvířata se radí, co budou dělat..."
"Jestli to je dlouhý vtip, tak možná přijdu o pointu, protože umřu žízní."
"... a medvěd řekne. Já jsem silák, půjdu na úřad a to bych se na to podíval, abychom to plavební povolení nedostali. Jde na úřad, ale vrátí se také s nepořízenou. Zvířátka jsou už zoufalá, protože tu loď velmi potřebují. Z ničeho nic se nabídne hloupý osel..."
"Hloupý osel, to sedí," zaprskal mužík a ve tvářích mu tepal zoufalý vztek.
"A hloupý osel křičí: Já to zvládnu! Pošlete mě! A protože zvířátka už nemají co ztratit a plavební povolení potřebují opravdu nutně, pošlou hloupého osla. Jak se ti to zatím líbí?"
"Pane na nebi! Líbí. K smrti se mi to líbí."
"Hloupý osel se vrátí za pouhý den a přinese plavební povolení s mnoha razítky. Všechna zvířátka jsou u vytržení, provolávají mu slávu, ale zároveň nemohou uvěřit. Jak se ti to podařilo, osle? Vždyť nejsi ani chytrý jako liška, ani silný jako medvěd! A osel jim na to s úsměvem odpoví. Co on to jen odpoví? Aha, už vím. Řekne: Přišel jsem na úřad a co vidím?! Na vrátnici příbuzný, na přepážce příbuzný, nejvyšší úředník příbuzný..." Kapitán se pozorně zadíval na svázaného muže.
"To bylo teda bezvadný! Cha chá. Jen si nemyslete, dobrý vtip já poznám. A teď -"
-
O autorovi a díle
Pavel Renčín (*1977) vstoupil na českou literární scénu jako rušivá vlna v hlavním proudu. Jeho tvorba zahrnuje především městskou fantasy a magický realismus. Ve svém vyprávění Renčín často překračuje hranice žánrů, výsledkem výprav do neprobádaných oblastí bývají neotřelé příběhy, kterým nechybí poetika, dobrodružství ani humor. Renčín bravurně vládne jazykem a nápaditými slovními hříčkami, o které není nouze ani ve Jméně korábu, z něhož přinášíme ukázku.
Pavel Renčín o sobě dal poprvé vědět v roce 1999, kdy obsadil druhou příčku v literární soutěži O železnou rukavici lorda Trollslayera, v dalších čtyřech ročnících třikrát zvítězil. V roce 1999 byl pasován na Rytíře fantasy. Od té doby publikoval přes dvacet prací ve sbornících fantastických povídek a v r. 2004 vyšla Renčínova románová prvotina Nepohádka - příběh o tom, jak se otec snaží pomoci svému smrtelně nemocnému synovi. Hledání léku jej zavede na pomezí reality a utopického světa...
Křest knihy Jméno korábu, která je Renčínovým druhým románem, se uskuteční 30. října od 17 hodin v pražském Luxoru.
Snímek Jarek Matyáš
