Kraj baroka a stolových hor - Pozapomenuté unikáty Manětínska v západních Čechách

 
Dominanta Manětína na Plzeňsku - barokní zámek přestavěný snad podle plánů Tomáše Hafeneckera
Snímek: Czech Tourism

Výlet do kraje kolem Manětína bude asi pro mnohé cestou do neznáma. Tady, severně od Plzně při jižním okraji Tepelské vrchoviny, si člověk připadá vzdálen tisíce světelných let od hlučných velkoměst, blyštivých neonů a rychlého tempa 21. století. Manětínsko je zapomenutou, řídce obydlenou krajinou bez větších sídel i průmyslových podniků. Jak je tedy možné, že v této periferii vznikl jeden z nejlepších barokních souborů v Česku?

Začalo to požárem
Zásadní událostí, která předurčila dnešní podobu Manětína, byl devastující požár v roce 1712. Tehdy shořel celý renesanční zámek, kostel a asi polovina městských domů. Kvůli této katastrofě však v Manětíne paradoxně vznikl ojedinělý barokní soubor, který nemá široko daleko obdoby. Rod Lažanských, kterému zdejší majetky patřily, totiž pojal obnovu městečka ve velkém stylu. Pro novou urbanistickou koncepci, stejně jako pro stavbu a výzdobu nově budovaného zámku a kostela, získal skvělé umělce. Své stopy tu zanechali například proslulý architekt Jan Blažej Santini-Aichel, mezinárodně uznávaný malíř Petr Brandl či bavorští bratři Ásamové. Výborné úrovně ovšem dosáhla i díla místních umělců Štěpána Borovce a Josefa Herschera, právě oni vytvořili většinu volně stojících barokních plastik v obci.
Urbanistická situace Manětína je docela přehledná. Sídlo má protáhlý tvar a s výjimkou zámku jsou všechny důležité budovy soustředěné podél hlavní průjezdní ulice, táhnoucí se mírným svahem nad levým břehem Manětínského potoka. Střed Manětína tvoří podlouhlé náměstí - a je to prostor téměř divadelní. Dlouhá terasa, proražená strmým sjezdem k zámku, byla osazena dvěma kašnami, několika kamennými vázami a množstvím barokních soch. Mezi nimi zaujímá zvláštní místo skvělé sousoší nejsvětější Trojice, dílo Štěpána Borovce. Až si budete prohlížet sedm soch Ctností, všimněte si Lásky - prý je to mladá hraběnka Lažanská se svými dětmi.
Západní straně náměstí vévodí ušlechtilá architektura kostela svatého Jana Křtitele. Ten je sice středověkého založení, ale jeho dnešní podoba pochází z doby krátce po zmíněném požáru roku 1712. Kostel, spojený krytou chodbou se zámkem, vypadá při pohledu z náměstí poměrně nenápadně. O to monumentálněji však působí zahradní průčelí, otevřené do francouzské zahrady a navazujícího anglického parku.

Obrazy zámeckého služebnictva
Manětínský zámek je rovněž produktem barokní doby těsně po požáru, architektem stavby byl snad Tomáš Hafenecker (některé prameny však projekt připisují Santinimu). Objekt je v sezoně otevřen pro veřejnost (do konce října už jen o víkendech), v interiérech lze spatřit četné příklady barokního mobiliáře a také zcela ojedinělou kolekci třinácti obrazů zámeckého služebnictva. Za návštěvu stojí i volně přístupná zámecká zahrada, která byla před několika lety vzorně obnovena. A když po prohlídce dostanete hlad, můžete zajít do zámecké restaurace.
Vydáte-li se z manětínského náměstí východním směrem, dostanete se na takzvanou Vysokou cestu, která vede ve svahu nad údolím. Lemuje ji patnáct volně stojících vrcholně barokních soch, zobrazujících svaté. Právě tento soubor (většinu plastik zhotovil Josef Herscher) činí Manětín unikátním a při procházce je těžké se ubránit srovnání s pražským Karlovým mostem.
Vysoká cesta posléze klesá k potoku a zakončuje ji monumentální chrám svaté Barbory. Tento původně hřbitovní kostel pochází, na rozdíl od už zmíněných staveb, z doby krátce před požárem (1697). Na první pohled je to skvělá raně barokní architektura, ovšem v současnosti značně zdevastovaná. Přestože se jedná o mimořádně hodnotnou stavbu, která uvnitř skrývá obrazy Petra Brandla a sochy Jan Brokoffa, není interiér přístupný. Otřískaná fasáda kostela, tolik připomínající zchátralé chrámy především v severních Čechách, volá o pomoc. Snad se tedy jednoho dne dočká rekonstrukce i tento skvost.

Vzhůru na ploché vrcholy
Výjimečný však není jen samotný Manětín, nýbrž i okolní krajina. Charakteristickým prvkem jsou tu stolové hory sopečného původu. Jde o výrazné vyvýšeniny tvořené čedičem nebo jinou vulkanickou horninou, které převyšují okolní terén o zhruba dvě stě metrů. Na rozdíl třeba od Českého středohoří se ovšem jedná o sopečné příkrovy, které mají sice strmé svahy, ale plochý vrchol - proto při pohledu zdálky připomínají stoly. Nejrozsáhlejší ze zdejších stolových hor, Chlumská hora (651 m), se zvedá přímo nad Manětínem a chrání město před severními větry.
Symbolem kraje je však asi deset kilometrů vzdálený vrch Vladař (693 m), známý mimo jiné událostmi z počátku husitských válek. Na podzim roku 1421 se tu Jan Žižka se svojí družinou po několik dnů bránil přesile nepřátel. Vrchol Vladaře je zcela placatý, zarostlý křovisky a nepřehledný (snadno se tu ztratíte), kamenné valy upomínají na prehistorické osídlení.
Prudké, místy až kolmé svahy a plochý vrchol má také Kozelka (660 m), tyčící se asi pět kilometrů západně od Manětína (lokalitu dobře znají i horolezci). Západní okraj vrcholové plošiny Kozelky skýtá krásný daleký výhled. Na všechny tři stolové hory vedou značené turistické stezky. Terén je jen pro pěší - pokud projíždíte krajem na kole, raději se přidržte silniček a cest při úpatích.

Břidlice pro svatého Víta
Rabštejn nad Střelou, podle omletého klišé údajné "nejmenší město Evropy", rozhodně stojí za návštěvu, byť městem ve skutečnosti není. Roku 1337 sice získal statut města, dnes je to ovšem jenom malá osada s pouhými několika desítkami stálých obyvatel, která leží osm kilometrů od Manětína.
Původ jména Rabštejn musíme hledat v německém názvu Rabenstein an der Schnelle (Havraní kámen nad Střelou) a legendě o uloveném havranu, v jehož útrobách kníže nalezl vzácný drahokam. Zástavba Rabštejna je stísněná, vměstnaná na úzký, strmý ostroh obtékaný ze tří stran dravým tokem říčky Střely. Zajímavostí zde na tak malé sídlo objevíme více než dost. Nejvýraznější stavbou je zámek, vystavěný počátkem 18. století, dále tu najdete barokní kostel Sedmibolestné Panny Marie s klášterem, několik lidových hrázděných staveb (ano, až sem zasahovalo německé osídlení) i torzo městského opevnění.

 
S dvacítkou stálých obyvatel býval patrně nejmenším městem v Evropě: Rabštejn nad Střelou.
Snímek: Štěpán Vítek

Pozoruhodný je také starý kamenný most přes Střelu, postavený už kolem roku 1335. Další technickou zajímavostí Rabštejna jsou lomy na břidlici. Mají staletou historii a vytěžený materiál přišel vhod i při stavbě místního mostu. Rabštejnská břidlice se ve středověku používala jako střešní krytina na četných historických budovách, mimo jiné také na pražském chrámu svatého Víta.
Bezprostřední okolí Rabštejna je velmi malebné, s meandrující řekou Střelou a strmými zalesněnými stráněmi. Jestliže si tuto krajinu chcete opravdu vychutnat, vydejte se po okružní naučné stezce. Její osm kilometrů dlouhá trasa je hodně členitá, a abyste si jí náležitě užili, počítejte raději se třemi hodinami chůze. Při cestě narazíte nejen na již zmíněné pamětihodnosti, ale naskytnou se vám rovněž krásné výhledy na "město" z protilehlého břehu Střely (odtud nejlépe uvidíte rabštejnský zámek, který je veřejnosti nepřístupný). Na trase objevíte i pevnůstky prvorepublikového vojenského opevnění a půjdete okolo místního židovského hřbitova.

Podél řeky Střely
Není to žádný veletok, spíše říčka než skutečná řeka, ale její údolí patří bezesporu k nejkrásnějším v Česku. Střela sbírá své vody v okolí Toužimi a pod Chyšemi se noří do hlubokého zalesněného údolí, kterým protéká až k soutoku s Berounkou. Nejhezčí a nejdivočejší část najdete pod Rabštejnem. Přírodní rezervace Střela, mezi Rabštejnem a dvorcem Černá Hať, tu od roku 1976 chrání kaňonovité, hluboce zaříznuté údolí; zdejší lesy si dosud uchovaly zčásti přirozený charakter. Zkrátka - utajená divočina.
Tok řeky sleduje od Rabštejna až do Plasů zelená turistická značka. Místy je to úzká stezka, klikatící se ve skalnatých stráních nad Střelou a překonávající balvany i přerostlou vegetaci. Kvalitní pohorky proto nejsou žádným luxusem, spíše nutnou součástí výbavy. Občas sice narazíte na pár chat a letních táborů, ale nejde o žádná rekreační městečka. Společnost vám budou dělat spíše srnky a zajíci než lidé, turistů tady chodí pomálu.
Výlet je nutné dobře naplánovat, problémem totiž může být doprava. Chcete-li projít rezervaci Střela a věnovat tomu jen půlden, nemáte mnoho jiných možností, než se vrátit zpět k autu do Rabštejna. Vydáte-li se na výpravu podél Střely pěšky z Manětína, bude to celodenní výšlap. Pěší trasa v trojúhelníku Manětín - Rabštejn - Čoubův mlýn - Manětín měří přes dvacet kilometrů a nabízí nejkrásnější scenérie místní krajiny. Jinou variantou je projít pěšky zelenou značku mezi železniční zástavkou Mladotice a Plasy (asi osm kilometrů) a vrátit se vlakem. Bicykl nechte protentokrát odpočívat, pěšiny podél Střely jsou na kole opravdu nesjízdné.

ŠTĚPÁN VÍTEK

Jak se tam dostat
Na to je výstižná odpověď. Klopotně! Jen málo míst v Čechách je tak špatně dostupných jako Manětínsko. Na veřejnou dopravu raději zapomeňte, autobusy do Manětína jezdí prakticky jen z Plzně (o víkendech však sporadicky). Na nejbližší železnici narazíte na zastávce Mladotice (trať Plzeň - Žatec), vzdálené z Manětína 9 km. Autem je to z Prahy asi 110 km, cesta vám zabere přibližně dvě hodiny. Jeďte po karlovarské silnici až na jesenickou křižovatku a pak přes Jesenici, Žďár a Rabštejn nad Střelou. Druhou, o 20 km delší možností je pohodlnější jízda po dálnici z Prahy do Plzně, odtud pokračujte po E49 směr Karlovy Vary a brzy odbočte na okresku č. 205. Po ní dojedete přes obce Nekmíř, Loza a Dražeň do Manětína. Silnice kolem Manětína vyžadují kvalitní tlumiče a vysokou pozornost, nebezpečných míst je na zdejších cestách více než dost.

Z historie
Okolí Manětína původně patřilo českým králům. Ve vrcholném středověku se jednalo o kompletně zalesněnou krajinu. Ostatně i dnes patří lesní komplex jižně od města k největším souvislým lesním plochám Čech, nepočítáme-li pohraniční hory. Roku 1169 věnoval král Vladislav II. tento kraj rytířskému řádu johanitů, kteří tu asi o dvacet let později zřídili opevněné sídlo - komendu. Odlehlé Manětínsko tedy patřilo k prvním oporám johanitů v Čechách, neboť s nejstarší johanitskou komendou se setkáváme roku 1159 v Praze. Johanité spravovali Manětínsko do roku 1420. Po husitských válkách se ke zdejším majetkům dostal prostřednictvím zástavy a posléze koupí rod Vamberků. Po řadě dalších peripetií přešel Manětín a okolí dědictvím na rod Lažanských. Ti jej potom vlastnili až do roku 1945.

Ubytování
V Manětíně jsou na přespání jen dvě možnosti. Originální, autentické ubytování s přátelskou domácí atmosférou nabízí Penzion Dersiebův mlýn (www.volny.cz/antoninh). Druhou volbou je Penzion U Svaté Barbory (www.volny.cz/penzionmanetin). Ceny se pohybují v rozmezí 300 až 350 Kč za osobu a noc. Jinou možností je nocleh na Ranči Havraní kámen u Rabštejna nad Střelou, tady se navíc můžete také projet na koni.