V pět hodin ráno se ozval křik a bušení na dveře, její manžel John vyskočil z postele a popadl pušku a ve stejné chvíli vyrazil ze záchoda Roscoe a ozval se dusot jeho bosých běžících nohou. Mattie si přes sebe spěšně přehodila župan. Myslí byla připravená na válečný poplach, ale srdce se jí svíralo při myšlence, že opravdu přišel; seběhla ze schodů a otevřenými dveřmi spatřila přes verandu ve světle lampy dva uštvané koně, kterým se kouřilo z boků, pohazovali hlavami a oči měli zdivočelé. Kočí byl mladý černoch s kulatými zády, z něhož dokonce i za téhle situace vyzařovala netečná trpělivost, a ta žena stojící v kočáře nebyl nikdo jiný než její teta Letitia Pettiboneová z McDonough. Její stará tvář byla celá zkřivená úzkostí, vlasy měla rozcuchané; ona, žena vždy tak dokonale upravená, bohatá vdova, která prakticky vládla celé společenské sezóně v Atlantě, teď stála v kočáře jako čarodějnice věštící zmar - a vzápětí se ukázalo, že jí skutečně je. Kočár byl napěchovaný zavazadly a ranci, a jak vstala, na zem vypadlo několik kusů stříbra, nože, vidličky, stříbrný svícen, zařinčely a odrazily oněch několik málo paprsků světla z pochodně, kterou držel Roscoe. Mattie si zavazovala župan, ještě když sbíhala po schodech, a jediné, nač dokázala myslet - hloupě, jak si později uvědomila - bylo, v jak zahanbující situaci se ocitla tato žena, k níž popravdě řečeno pociťovala spíš respekt než lásku, a tak posbírala to těžké stříbro a zastrčila ho zpátky do vozu, ačkoli by to měli udělat spíš Roscoe nebo její manžel John.
Letitia odmítla sestoupit z kočáru; na to není čas, prohlásila. Byla strašně vyděšená a ani v nejmenším se nestarala o svoje koně; John si toho všiml a rychle přikázal donést vědra s vodou, ale ona jen křičela Pryč, pryč, poberte, co můžete, a ujeďte; rozčílilo ji, že tam všichni jen stojí a poslouchají, včetně několika polních dělníků, kteří se s prvními paprsky slunce objevili za domem, jako by je sám úsvit vyvolal v život. A přitom ho znám! křičela. Byl v mém domě na večeři. Žil mezi námi. Kde tolikrát obědval, tam teď vypaluje, zničí město, kde dřív pronášel přípitky v klubech, ano, vzdělaný člověk, nebo jsme si to aspoň mysleli, i když na mě velký dojem neudělal! Ne, nikdy na mě neudělal dojem, připomínal mi pavouka, a když se o něčem hovořilo, byl obvykle slabý v kramflecích, a ani oblékat se pořádně neuměl, nedbal na sebe, ale přes to všechno jsem ho považovala za celkem civilizovaného, myslela jsem, že se neumí přetvařovat a předstírat něco, co necítí. Mám hořko až v krku, ano, až v krku, když si představím, že ten domácký člověk, který tak miloval svou ženu a děti, není ve skutečnosti nic jiného než divoch, který v tom svém ledovém srdci nemá ani kapičku soucitu.
Mluvila tak vášnivě a nesouvisle, že bylo obtížné z ní dostat nějakou informaci. John se o to ani nepokoušel, začal vydávat rozkazy a rozběhl se dozadu za dům. Ona, Mattie, poslouchala. Tetiny hysterické výlevy, pronášené kupodivu salónní řečí, jí otřásly natolik, že poslouchala celou duší. Na okamžik dokonce zapomněla i na své chlapce, spící nahoře.
Pochodují sem, Mattie, táhnou sem. Je to armáda vzteklých psů a vede je ten odpadlík, ten strašlivý bídák, ten ďábel, který s tebou vypije čaj a ukloní se ti, a potom tě oloupí o všechno, co máš.
Tím teta sdělila, co sdělit chtěla, svezla se zpátky na sedadlo a vydala kočímu rozkaz pokračovat v cestě. Kam měla Letitia Pettiboneová namířeno, to z ní Mattie dostat nedokázala. A vlastně ani to, kolik je ještě času, než ona pohroma dorazí i na její vlastní práh. Ne že by snad pochybovala o tetiných slovech. Vzhlédla k obloze, která pomalu světlala šedým úsvitem. Neslyšela nic než kohoutí kokrhání, a když se s náhlým hněvem obrátila, uvědomila si ještě šepot otroků shromážděných kolem rohu domu. Poslala je pryč, ohlédla se za kočárem mizejícím na štěrkové cestě, nadzvedla lem županu a vykročila po schodech; pak spatřila tu příšernou holku Pearl, drzou jako vždycky, jak se opírá o sloup, paže založené na prsou, jako by jí plantáž patřila.
John Jameson nebyl nepřipravený. Už v září, když přišly zprávy, že se Hood stáhl a že Atlantu ovládla armáda Unie, vzal si Mattie stranou a probral s ní, co je třeba udělat. Koberce srolovali, obrazy sundali ze stěn, vyšívané židle - všechno, čeho si ceníš, řekl jí tehdy - její anglické látky, porcelán, dokonce i rodinná Bible; to všechno se muselo sbalit a odvézt na vozech do Milledgeville a pak naložit na vlak do Savannah, kde sídlil obchodník, jenž od Johna vykupuje bavlnu a který se uvolil uložit jejich věci ve svém skladišti. Moje piano ne, řekla tehdy, to tady zůstane. V tom skladišti je vlhko, shnilo by tam. Jak si přeješ, pokrčil rameny John; hudba mu stejně nic moc neříkala.
Mattie bylo těžko, když viděla jejich domov takhle ožebračený. Slunce svítilo dovnitř holými okny a ozařovalo podlahy a ona měla pocit, že se čas obrátil a ona je zase mladou nevěstou v nově vystavěném nezařízeném sídle, s manželem dvakrát tak starým jako ona, z něhož šel trochu strach. Uvažovala o tom, jak může John vědět, že se jich válka přímo dotkne. Popravdě řečeno, nevěděl to, ale jako úspěšný muž předpokládal, že je chytřejší než většina ostatních. Byl to ostatně impozantní člověk s mohutnou hrudí a bohatou nezkrotnou hřívou bílých vlasů. Nehádej se se mnou, Mattie. Při dobývání toho města ztratili dvacet nebo třicet tisíc mužů. To už je pěkně mastný účet. Představ si, že jsi generál a za prezidenta máš šílence. Budeš tam prostě jen tak sedět? Nebo kam se vydáš? Do Augusty? Do Maconu? A kudy tam asi tak potáhneš, když ne přes tyhle kopce? A nečekej, že ta směšná partička, co si říká povstalecká armáda, mu v tom zabrání. Ale jestli se pletu, a modlím se k Bohu, abych se pletl, co můžeme asi tak ztratit?
Mattie v podobných otázkách nesměla nesouhlasit. Ještě víc se zhrozila, ale neřekla už nic, když se John po sklizni rozhodl prodat tucet jejich nejlepších zemědělských dělníků. Odeslali je všechny obchodníkovi v Jižní Karolíně, v Columbii. Když přišel den, kdy je všechny spoutali a naložili do vozu, musela vyběhnout do patra a zacpat si uši, aby neslyšela nářek jejich rodin, kvílejících dole v chatrčích. John k tomu podotkl jediné: Žádný můj schopný negr nebude nosit federální uniformu, to ti přísahám.
Ale i když ji dlouho varoval a připravoval na nejhorší, nemohla stejně uvěřit, že skutečně přišla chvíle, kdy bude muset Fieldstone opustit. Strachem se jí podlamovala kolena. Neuměla si představit život jinde než ve svém domě, mezi svými věcmi a starými georgiánskými pořádky, zaručujícími jí a její rodině to, čeho si žádalo jejich postavení. A ačkoli teta Letitia už odjela, její panika tu po ní zbyla jako nákaza. I přes všechnu svou předvídavost pobíhal John z místa na místo, ve tváři byl rudý, křičel a vydával rozkazy na všechny strany. Chlapci, probuzení a dosud jen napůl oblečení, seběhli ze schodů s puškami v rukou a zmizeli zadním vchodem.
Mattie se vrátila do své ložnice a zůstala tam stát; nevěděla vůbec, odkud začít. Uvědomila si, že nahlas fňuká. Nějak se jí povedlo obléknout, posbírat z koupelny a z prádelníku, co jen se dalo, a všechno naházet do dvou cestovních vaků. Uslyšela výstřel, a když vyhlédla z okna za dům, viděla, jak jedna z mul klesla na kolena. Roscoe vyváděl ze stáje další a její starší syn, John mladší, si chystal pušku. A za pouhých pár minut na to - nebo jí to tak aspoň připadalo - stály před domem připravené kočáry. Kam si mají sednout? Oba vozy byly plně naložené zavazadly, ranci jídla, pytli cukru a mouky. Ranní vánek přinesl zezadu, od chatrčí, oblak dýmu; John podpálil zásoby krmiva. A Mattie cítila, že spolu se sazemi se na obloze rozplývá i její vlastní život.
Přeložila Veronika Volhejnová
O autorovi a díle
Nejnovější román amerického spisovatele E. L. Doctorowa (*1931), z něhož přinášíme ukázku, vyjde česky pod názvem Pochod k moři a beletristicky zpracovává historickou událost z roku 1864: pochod generála Shermana s armádou čítající přes šedesát tisíc mužů napříč Georgií k Atlantskému oceánu. Za knihu obdržel autor (u nás už dobře známý - mj. romány Ragtime, Jezero potáplic, Světová výstava ad.) roku 2006 hned dvě literární ocenění: PEN/Faulkner Award a National Book Critics Circle Award. Knihu vydá v listopadu nakladatelství Odeon.
Snímek HN - Jan Šilpoch
