O pořekadlech a nizozemské identitě

Jestliže starosvětské anglické přísloví říká, že královny nemají nohy, Nizozemci přemýšlejí, co pasuje k princeznám. Ještě nedávno je u nich zajímali jen narození následníci nebo nevěry, ale doba se změnila.
Stačilo, že princezna Maxima, argentinská energická kráska, si zafilozofovala nad nizozemskou identitou. Po sedmi letech strávených v nizozemské královské rodině, v zemi rovinaté jako lední plocha, mokré jako sprchový kout a květinovější než byla šedesátá léta, prohlásila, že neobjevila nic, dočista nic, co by se dalo nazvat nizozemskou identitou.
Nenašla žádné vlastnosti natolik nizozemské, že by se daly vzít jako korálky a uplést náhrdelník, který by si mohl každý pověsit na krk.

Princezna zasela roztomile půvabnou naivitu a sklidila záplavy, vichřici a nečas. Politici se předháněli, aby řekli, jak to bylo nevhodné, jak neporozuměla nizozemské duši. Nestačilo ani upozornění vlády, že Maxima četla předem schválené prohlášení a měli by ji nechat dýchat.
Jenže jak máte nechat dýchat člověka, který vám do očí bez zardění vmete, že ani staletí, ani bouřlivé roky občanských válek, bídy i bohatství, imperiálních choutek a kolonialismu, že ani navzdory velikosti synů vašeho národa, jakým byl Rembrandt, navzdory faktu, že dřív než New York byl New Amsterdam, jste nebyli schopni zplodit silnou národní identitu? Co jste tedy probůh dělali? Spali za pecí, opičili se po druhých a když přišlo na lámání chleba, zbyla prázdná skořápka? Nic než vzduch?

Takovou smutnou pravdu nikdo nechce slyšet a je nabíledni, že když ji řekne holka, co se do královské rodiny přivdala, aniž by kdy v ní protekla kapka modré krve, vyvolá nechutenství a závan vlastenectví.
"Bylo to podivné, jako by ti někdo řekl, že tvoje matka není tvojí pravou matkou a otec není otcem. Maxima odhalila podivnou nečitelnost nizozemské duše, která není uchopitelná a splývá s jinými," napsal mi kamarád, novinář z Amsterdamu Koen. "Všichni nějak tušíme, že máme národní identitu, ale zatím ji nikdo nedokázal přesně definovat, což nás všechny překvapilo. Dělali jsme staletí dějiny a teď nevíme, kdo jsme."

Kdysi jsem četl knihu, co si má člověk nastudovat, než vyrazí do Nizozemska a nedej bože na oběd nebo dýchánek do tamní rodiny. Jsou popsány stovky stránek o nizozemských obchodních zvyklostech, stejně jako o spolehlivosti a přímočarosti jejich podnikání a tvrdosti při jednání.
Dozvíte se, že Nizozemec se s vámi v obýváku baví, ale když zůstanete až do večera, v klidu se může dojít najíst, vás nechá sedět v onom obýváku a nepozve vás ke stolu. Přišel jste přece na kus řeči, ne se najíst. Možná je to pomluva, která má dokreslit a zvýraznit šetřivost až lakotu, nebo individualismus, soběstačnost každého obyvatele země.

Už v minulosti jsem přemýšlel, zda ona lakota, které Nizozemci říkají úspornost, protože chtějí za správnou cenu to správné zboží nebo služby, není národní identitou. Zda ona identita není schopnost nacházet "pravou cenu" věcí. Neplatit nikdy víc, než by se mělo a než platí člověk, žijící bezmyšlenkovitě a bez rozvahy a tím umocňující světový šlendrián.
Jenže takových šetřílků najdete. Patří mezi ně i Skandinávci, Švýcaři nebo Lucemburčané. A naopak v Nizozemsku najdete tisíce lidí popírajících, že by šetřivost byla národní vášní. Doba se změnila, možná že Maxima, cizinka žijící v Nizozemsku krátce, pochopila zemi ve chvíli proměny, kdy se sice stále omílají klišé o tulipánech, dřevácích, sýrech, lakomství, domácích bez záclonek a přitom se obyvatelé země ponořili do stejného beztvarého guláše, kdy se nedá říct, kdo je a není Nizozemec.

Stejně jako se nedá říct, kdo je a není Francouz, Němec nebo Čech. Kdo je a není víc zasažený pochybnou identitou, která se nedá už staletí vměstnat do několika vět nebo slov, a teprve lidé 21. století dokážou pochopit, jak nesmyslné je hledání grálů národní identity a výlučnosti.
Vždyť, co je česká identita a jak ji definovat? Je to identita porobujícího se národa za normalizace nebo bojujícího národa v roce 1968? Jsme chytráci, co žijí chatami a zahrádkami, nebo pracanti, vědci, co dokázali vymyslet světové patenty? Jsme hudebníci, synové Dvořáka a Janáčka, nebo bratři Michala Davida a Gotta? I kdybychom se snažili sebevíc, najdeme deset různých identit a uhádáme se o ně k smrti.

Možná jsou ale dohady o národní identitu jen reliktem národních tahanic z minulosti, kdy národy musely mít silné argumenty a vlastnosti, aby se prosadily na scéně. Většinou se vůbec o nějaký kult nestaraly, vše šlo tak nějak samo sebou. Byla snad identita Mongolů jízda na koních a dobývání, mužské zápasy a lukostřelba? Je to jen způsob života, který se s dobou mění. Nazvěte to identitou a současníci se vám vysmějí.
Jelikož se všichni plahočíme v globální ekonomice a každý nabízí, co umí nejlíp. Někdo peníze, jiný zkušenosti, další cenu práce a pak jsou ti, co to rozvezou a prodají, identita je jemnější než hedvábný šátek.
Maxima nelhala ani se nevytahovala na chudáky Nizozemce, když sdělila, že nenašla nic osobitého, co může být nizozemskou identitou.
A přesto: Když se potkají dva Nizozemci nebo Češi v cizině, poznají se. Nějak živočišně cítíme, že ti lidé k nám patří. Jenže tohle se nedá narvat do slov a definic. To je torzo přírody v nás. Víc než identita.