Devátý květen 2004. Jeden z těch zdánlivě dokonalých jarních dnů - velmi slunečný, ale nepříliš teplý.
Vítr fičí od jezera Ontario v krátkých zákeřných poryvech, které zmizí stejně rychle, jako se objeví. Obloha působí tvrdě jako obrovská modrá dlaždice. Z úpravných obdélníkových trávníků ulice U Jelení říčky čiší známý pach vlhké trávy.
Rozkvetlé šeříkové keře tvořily po celé ulici barevné skvrny. Ostře růžové, modrofialové, jako střídavé tahy štětce.
Před číslem 43, před domem mých rodičů, kde po tátově smrti bydlela máma sama, parkovalo na příjezdové cestě i u chodníku až příliš mnoho aut. Švagrův landrover a tetin starý černý cadillac velikosti pohřebního vozu ještě měly své opodstatnění, ale ty další, jako například nízký sporťák v barvě zářivě rudé rtěnky, tvarem připomínající balistickou střelu, už méně.
Kdo z máminých známých může jezdit takovým autem?
Ani mě nenapadne se s ním seznamovat! (Určitě to bude muž.)
Máma mě s oblibou představovala "vhodným mládencům". Vzhledem k tomu, že jsem se zapletla s nevhodným.
Pro mámu bylo typické pozvat na Den matek krom příbuzných i úplně cizí lidi. Pro mámu bylo totiž typické zvát k sobě domů lidi, kteří byli vlastně naprostí cizinci.
Zaparkovala jsem na opačné straně ulice. Začala jsem si pískat. Pískání mi pomáhalo snižovat adrenalin v okamžicích, kdy mi hrozilo nadměrné rozrušení. Můj otec si doma pískával hodně.
Den matek. Nesla jsem mámě dárek heboučký a lehký jako pavučinka, až se zdálo, že nic neváží, jen leží přehozený přes mé natažené ruce jako nějaké spící cosi. Půl hodiny jsem se zoufale trápila, abych ho zabalila do lesklého duhového papíru a cik cak omotala pestrobarevnými zbytky vln namísto stuhy. Měla jsem jasnou představu divoce-legračně-ulítlého vzhledu, který jsem dárku chtěla propůjčit, ale musela jsem se spokojit s tímto výsledkem na pomezí východní filozofie a mateřské školy. Na výběr dárku jsem obětovala půl dne dovolené, protože máma v tomto ohledu zosobňovala pro své dospělé dcery neřešitelný problém, jelikož zdánlivě vůbec nic nepotřebovala.
Tedy nic, co bychom jí mohly dát.
Chtěly jsme mámu samozřejmě někam vytáhnout. Moje sestra Clare a já. Proč bychom si projednou nemohly dopřát slavnostní večeři na Den matek v nějaké elegantní restauraci, například v proslulé "Krčmě" v Efraimově Hoře? Máma by tím pádem nemusela vyvařovat svá složitá jídla a nebyla by z toho nervózní, tudíž by z té nervozity nezvala další a další hosty na poslední chvíli - v tomto ohledu připomínala vlak, který k sobě připojuje další a další vozy a kymácí se a kodrcá po kolejích.
Jenže máma nám pochopitelně odolávala. Snad kdyby byl ještě naživu táta, kdyby trval na tom, že ji pozve do restaurace, uvolila by se. Jenže když už táta nebyl, zůstaly jsme jen my s Clare a marně doufaly, že přesvědčíme mámu, aby se chovala rozumně.
Vždyť víte, jak ráda vařím. To je nejkrásnější dárek ke Dni matek, který mi vy, holčičky, můžete dát. Když mě navštívíte s rodinou a já vás smím pohostit.
Následovaly vehementní námitky, jako kdyby chtěla chránit své nevinné bezelstné dcerky, aby se nenechaly napálit. Takové peníze platit za jídlo? Když dokážu připravit večeři pro všechny za zlomeček té ceny a navíc líp?
Do mámina domu bylo možné vejít třemi způsoby: předními dveřmi, postranním vchodem a garáží. Já jsem obvykle používala postranní vchod vedoucí přímo do kuchyně.
Dveře, nad které si máma připevnila malé zvonečky a ty při otvírání vesele cinkaly jako někde v hokynářství.
"Ó jé, Nikki! Co sis to provedla s vlasy!"
To byla první slova, jimiž mě máma uvítala. Ještě než jsem vůbec překročila práh a vstoupila do kuchyně. Ještě než mě objala, ustoupila o krok s tím vyděšeným výrazem ve tváři.
Nikdy nezapomenu, jak máma při výslovnosti slova vlasy zvýšila hlas, takže připomínal poplašený křik ptáka střeleného v letu.
Máma měla kulatý dětský obličej, na němž se všechny emoce zračily zcela zřetelně jako na vodní hladině. Pleť jí zrudla jako ošlehaná větrem; třeštila na mě zelenohnědé oči. Po tátově smrti se proměnila v křehkou rtuťovitou osůbku připomínající kolibříka. Její údiv nad mým vzhledem byl tak nesmírný, že bych přísahala, že ve skutečnosti řekla: Cos mi to provedla s vlasy?
Nevinně jsem poznamenala, že mám dojem, že jsem se jí o tom ostříhání zmiňovala.
"Ostříhání?"
Spíš chtěla říct: Jak nedostačující výraz!
Bylo mi jednatřicet. Mámě šestapadesát. Podobné výstupy se mezi námi pravidelně opakovaly téměř po tři desítky let. Člověk by myslel, že na ně musíme být obě už docela zvyklé, ale zřejmě tomu tak nebylo. Cítila jsem mámin zrychlený tep stejně jako svůj.
Tentokrát byla situace značně umírněná. Neutekla jsem z domu jako onehdy v pubertě, ani - což bylo ještě horší - jsem se náhle a neočekávaně nevrátila z vysoké školy, aniž bych se namáhala vysvětlovat důvody. Neoznámila jsem rodičům své zasnoubení s mladíkem, kterého sotva znali, dokonce jsem je ani neinformovala o jeho následném zrušení. (Odehrálo se to dvakrát. Se dvěma velmi odlišnými mladíky.) Neodešla jsem z práce, jedné v řadě mých nudných zaměstnání. "Neuprchla" jsem s ještě ne zcela rozvedeným mužem, dokonce jsem se ani sama nevydala napříč Amerikou v rozhrkaném volkswagenu, abych s rancem na zádech prochodila hory v Idahu. Tentokrát jsem si prostě jen nechala ostříhat vlasy na punkového ježka odbarveného do odstínu červenofialové, která se při nasvícení z určitých úhlů duhově leskla. Ani jediný pramínek vlasů mi kadeřník nenechal delší než dva centimetry a nad ušima a v zátylku jsem měla hlavu hladce oholenou. Dalo by se říct, že je to nedbale elegantní vzhled jiné doby, dalo by se říct i to, že vypadám jako člověk, který strčil prsty do elektrické zásuvky.
Máma se statečně usmála. Koneckonců byl přece Den matek a ve vedlejší místnosti čekali hosté. Cožpak Gwen Eatonová neproslula v městečku Efraimova Hora ve státě New York v údolí Chautauqua sto kilometrů na jih od jezera Ontario jako žena, která si nestěžuje, nelituje se, je stále dobře naložená, velmi laskavá a nadto nezdolná optimistka?
Cožpak neměla na střední škole přezdívku "Víla"?
"No Nikki, tak co... Ty bys byla krásná třeba i holohlavá."
Teprve teď si stoupla na špičky, aby mě konečně objala. Stiskla mě o trošičku silněji než obvykle, aby mi dala najevo, jak mě miluje, přestože si se mnou dost zkusila.
Pokaždé, když mě máma stiskla ve svém vřelém objetí, jsem si uvědomila, že se zase zmenšila a jakoby se scvrkla. Od tátovy smrti ztrácela její drobná postava, která působila tak pružně, původní dokonalý tvar. Nahmatala jsem jí polštářky tuku kolem pasu a na zádech, všimla jsem si povislé kůže na předloktí a pod bradou. Máma někdy od padesáti let víceméně přestala nosit boty na sebemenším podpatku, a většinou chodila ve střevících na podrážce ze surové gumy, které byly tak nízké a maličké a navíc s kulatými špičkami, že vypadaly jako dětské botičky na pískoviště. Po krátkou dobu jsme měřily stejně (sto padesát osm centimetrů v mých dvanácti), a teď byla máma určitě nejmíň o deset centimetrů menší než já.
Zděsilo mě to. Pocítila jsem bodnutí u srdce z nevysvětlitelné ztráty. Sama sebe jsem přesvědčovala, že určitě došlo k nějaké chybě.
Svým večírkově rozjásaným hlasem jsem zahlaholila: "Mami, vypadáš báječně! Přeju ti všechno nejlepší ke svátku všech matek!"
Máma odpověděla rozpačitě: "Je to hloupý den, já vím. Ale když jste s Clare tolik toužily někam mě pozvat, je to jakýsi kompromis. Já přeju hezký Den matek vám."
Přeložila Marie Čermáková
O autorce a díle
Američanka Joyce Carol Oatesová (*1938) má na svém kontě desítky čtenáři i literární kritikou oceňovaných románů, povídkových sbírek i divadelních her. Řada jejích děl vyšla a stále vychází i česky. Hrdinka její nové prózy Nikki Eatonová, neprovdaná jednatřicetiletá emancipovaná a ekonomicky soběstačná žena, o sobě vlastně nikdy nepřemýšlela jako o dceři. Avšak po nečekané ztrátě matky prochází pozoruhodným přerodem v období bouřlivého roku, který jí sice přináší ochromující hrůzu a žal, ale i prozření, moudrost, a dokonce - z naprosto nečekané strany - ryzí lásku. Knihu Stýskání po mámě, z níž přinášíme ukázku, vbrzku vydá nakladatelství BB/art.
Snímek AP
