Peter Lipa: Češi mě stále ještě objevují

/Od našeho spolupracovníka/

Předznamenal tak následující dva večery věnované divadelníku Milanu Lasicovi. Dnes má být Lasica hostem talk show Jana Krause a Evy Holubové, zítra vystoupí v novince svého Studia L+S Malé manželské zločiny.

"Dlouhá léta jsem Lasicu obdivoval jen jako divák. Až později jsme se seznámili a já jsem zjistil, že Milan má nejen rád hudbu, ale píše texty i mimo své divadelní hry," říká Lipa. "Když jsem konečně dostal ve svých čtyřiceti letech šanci nahrát debutní album, oslovil jsem ho s žádostí o masívnější spolupráci. Od té doby společně fungujeme. A podle všeho to vyhovuje i jemu."

HN: Býváte považován za jazzmana, ale vaše začátky patřily spíš blues...

Stále se cítím víc bluesmanem než jazzmanem. Každá dobrá hudba v sobě musí mít blues. To jsem možná opustil v jeho základní podobě, tedy dvanáct taktů a tři akordy, ale v srdci ho mám stále.

HN: Ikona českého blues a soulu Michal Prokop zpětně hodnotil své začátky, kdy přebíral cizí repertoár, jako křeč. Byla domácí scéna v těchto žánrech také v něčem originální, jedinečná?

Já bych to tak neodsuzoval. Mám několik důvodů: nebýt celosvětové vlny, tedy zahraničních vzorů, patrně bychom s hudbou ani nezačali. A tady nejde jen o impuls samotný, ale také o školu. Mnohému jsme se prostřednictvím cizího repertoáru naučili, a při této muzice platí zásada, že se učíte celý život. A co se týče míry originality, tak ta byla asi stejná jako v současnosti. Ovšem musím uznat, že z globálního hlediska je náš příspěvek této hudbě přece jenom zanedbatelný.

HN: Vaši nynější doprovodnou kapelu tvoří instrumentalisté o několik dekád mladší. Bylo těžké nalézt správný ansámbl, a jaká byla kritéria pro jeho výběr?

S většinou členů kapely nám to funguje už nějakých třináct roků. Není těžké přizvat mladé talentované muzikanty, v každé době se takoví najdou, ale aby se mnou vydrželi a aby práci, kterou odvádějí, považovali i za svou vlastní, je o hodně složitější.

V poslední době vystupuji i s hudebníky z ještě mladší generace. Vede je můj syn a funguje to také, ale zde jsou i ta rodinná pouta.

HN: Sledujete současnou scénu? Mladší generace muzikantů totiž obecně nemá problém s tím "jak", ale spíš "co" hrát.

Na obou "našich" scénách, slovenské i české, je mnoho mladých talentů. Považuji za dobré, když zkoušejí najít vlastní podobu hudby, ale tyhle pokusy nejlíp prověří čas. Na scéně je dost místa pro všechny. "Jak" a "co", ano, to jsou základní otázky, jež spolu úzce souvisí, a pokud člověk nezná odpověď na jednu z nich, ta druhá nemá smysl.

HN: Kromě Slovenska nyní často vystupujete také v Česku, nedávno jste zpíval třeba v pražské Lucerně. Najdou se rozdíly mezi oběma publiky a jejich vnímáním vaší hudby?

Zásadní rozdíl je především v kvantitě. V Česku je podstatně víc příležitostí. A kvalita - jestli to tak lze nazvat - je přibližně srovnatelná. Nepociťuji velký rozdíl v tom, jak mě publikum přijímá. Je ale pravdou, že na Slovensku diváci moje písničky znají i z médií a u vás mě mnozí stále ještě objevují.