Plachý básník, tak špinavý, tak chudý, tak zdvořilý, trval na tom, že nás vezme vlastním autem. Pojede s námi jeho přítel jako mechanista. Auto mlelo z posledního; dvakrát se rozbilo, jen když nás den předtím vozil po Belemu. Ale co se dalo dělat? Nemohla jsem mu dost dobře zamávat před nosem svými dolary a najmout lepší.
V devět (řekl v osm) dorazil do hotelu s José Augustem, jedním ze svých synů, jedenáctiletým blonďáčkem, také velice plachým. Básník Ruy byl tmavovlasý, tichý, mírně při těle, s voskovým obličejem posetým jemnými černými mateřskými znaménky jako broky. Jeho další děti, čtyři nebo pět jich bylo, ležely doma s "horečkou". Byly nemocné celou dobu našeho pobytu v Belemu. Tenhle José Augusto skoro nemluvil, ale během dlouhého dne jeho obličej postupně nabýval živějšího, dětštějšího výrazu.V půli odpoledne už byl neposedný, téměř čilý; celou cestu zpátky z výletu spal otci v náručí.
Ruy byl nervózní. Pořád nám říkal, že slavný kostel ve Vigii se nám nejspíš nebude líbit; bude pro nás příliš "barokní". Vždycky když to řekl, přidaly jsme si v představách další zvonice a o něco rozevlátější vlnu tesaného kamene. M. a já jsme si sedly na zadní sedadlo, které se trochu svažovalo, takže nám připadalo, že zadnicemi jemně drhneme o silnici. Mechanista, José Augusto a Ruy seděli vpředu. Většinou měli skloněné hlavy, jako by se modlili. Možná se modlili k unavenému srdci automobilu, aby ještě chvíli bilo, dokud nebude expedice šťastně za námi.
S Ruyem jsme se seznámily pouhé dva dny předtím.To ráno jsem požádala M., aby mi dala vědět, až nastane ta mystická chvíle a ona přeřadí z oslovení "doktore Ruyi" na "ty". Používání voc^e, neboli tykání, je vždy delikátní záležitost a já jsem chtěla vidět, jak ji M., která má ty nejlepší brazilské způsoby, vyřeší. Jelikož Ruy byl básník, a tudíž se dalo předpokládat, že je citlivý, a jelikož nám byl velice sympatický, cítila jsem, že k tomu dojde velmi brzy.
Za Belemem jsme přejeli mrtvě vyhlížející nákladové nádraží, kde postávaly roztroušené červené nákladní vozy, konec trati. Podjeli jsme pod vyřezávaným obloukem, který zdobila dlouhá zašlá vlajka, vyřezávaný bambus vybledlý do povadlé hnědi. Postavili ho na oslavu otevření nové dálnice do Brasilie. Hned za ním dlážděná silnice skončila nadobro. Přesto tato vidina nové silnice do hlavního města značně povzbudila celý Belem. Dokonce i rezignovaný Ruy hovořil o budoucnosti optimisticky.
Vigia byla asi sto kilometrů daleko. Odbočili jsme k ní doleva po další, užší silnici, která vedla nahoru a dolů, nahoru a dolů přes nízké kopce, většinou mezi křovím. Díky tomu, že dvakrát denně pršelo (bylo období dešťů), se moc neprášilo. Pomaličku jsme stoupali a zase klesali po štěrku. Mlčenlivý mechanista byl jako matka, která učí auto chodit. Ale po nějaké době se zastavilo.
Vystoupil a otevřel kapotu. M. vesele povídala. Asi po patnácti minutách auto znovu nastartovalo: nahoru do mírného svahu; rychleji dolů; nahoru. Počasí bylo stále teplejší. Auto bylo stále teplejší. Ale pořád se zdálo, že jsme právě vyjeli z Belemu. Míjeli jsme pole papriky, velké listnaté pilíře. Pěstuje se u kůlů jako popínavé fazole a říká se jí Pimenta da Rainha, Královnina paprika, protože původně patřila koruně. Říká se, že celé dějiny Portugalska od čtrnáctého století jsou dějinami papriky. V nedávné době se začala ve velkém pěstovat na severu. Ruy si na to stěžoval, říkal, že už je jí vysázeno moc, jako každé úspěšné plodiny v Brazílii, a ceny klesají. Nalevo, kde tekla neviditelná říčka, se občas objevila jutová plantáž, zářivě jemně zelená.
Další paprika. Jeden či dva domky z bláta a proutí. Volský povoz: mírní půvabní zebu s vysokými hrby a dlouhýma visacíma ušima, modrošedí, pěkně sladěný pár. Vychrtlí koně se drápali do křoví nebo pevně stáli, když jsme se kolem nich sunuli. Bezútěšný kostelík z bláta a proutí, napůl natřený na jasně modro: IGREJA BATISTA. Pak malý můstek, kterému chyběla půlka prken. Mechanista vystoupil a sedl si na bobek, aby ho prozkoumal z opačné strany, než nás přes něj převezl.
Přišel ranní déšť, jemný a modrý. Štěrk ztmavl a na obou stranách pomalu odlétával. Zasněně jsme si to brázdili kupředu. Ruy mluvil o T. S. Eliotovi. Četl trochu anglicky, ale nemluvil vůbec. Pokusila jsem se o historku o Ezrovi Poundovi. Byla velmi dobře přijata, ne však pochopena, jak se mi zdálo. Pustila jsem se do dalších literárních anekdot. Ruy se zdvořile usmíval a čekal na každý vtip, až mi je věrná M. pomohla přeložit do portugalštiny. Často se ukázalo, že jsou nepřeložitelné. Auto zastavilo.
Tentokrát to mechanistovi trvalo mnohem déle. M. povídala ještě veseleji. Náhle se spustil prudký déšť v mohutných bílých provazech. Keře se přikrčily a štěrk tančil. M. do mě šťouchla, zašeptala: "Teď," a v další větě určené Ruyovi použila zřetelné voc^e; mystický okamžik minul. Mechanista nasedl zpátky, šaty o několik odstínů tmavší deštěm, a řekl, že v nejbližší vesnici zastavíme, abychom to opravili.
Přestalo pršet a vyšlo slunce. Některé druhy lesklých tropických listů odrážely slunce jako nikl nebo bílý smalt, ale když je auto míjelo, vracely se k své původní šedozelené. Bylo to matoucí a náročné na oči. Palmy, další paprika a juta, další křoví. Sem a tam zbyl velký pralesní strom a vysoko kolem vrcholků se to hemžilo černými tečkami; na každém stromě bydlelo celé společenství ptáků. Přinejmenším šedesát metrů vysoká juvie kvetla; poznalo se to jen podle vůně, jako by kvetlo tisíc šeříků.
Tři páry zebu naložených jutou. Drobná přeháňka jako dodatečný nápad přímo skrz slunce. Jeli jsme na severo-severovýchod, objížděli cestou velký záliv Marajó, ale klidně jsme mohli být v Africe nebo na Yucatánu. (Vypadalo to trochu jako Yucatán.) Další ubohé domky s prasaty a nahatými dětmi zářícími po dešti. "Vesnice" byla křižovatka s prodejnou alkoholu spojenou s hokynářstvím, botequim, pod nádherným rozložitým stromem. Chvíli trvalo, než nám došlo, že auto skutečně zastavilo; přestali jsme mluvit a vystoupili.
Obchod byl přepadený, vykradený. Ale ne, byl to jeho normální stav. Byl dost velký, bezbarvý nebo snad v oblačné barvě, měl díry v podlaze, díry ve střeše. V tmavé skvrně stál barel petroleje. Byl tam kotouč modrého bavlněného provazu, několik hlavic na motyky a svazek žlutobílých násad, čerstvě vytesaných z tvrdého dřeva ipé. Na policích byly seřazeny spousty lahví s cachacou, všechny stejné: Esperanca, Naděje, Naděje, Naděje. Byl tam pult, kde člověk mohl pít, když chtěl. Vedle svazku rezavých pánví visel svazek červeně pruhovaných knotů do petrolejek. Ve skleněné vitríně se nabízely hnědé karamely, které vytékaly z papírků, a staré, prastaré buchty. Pár obrovských mravenců tu kulo železo, dokud bylo žhavé. Očima jsme přejeli reklamy na limonády Orange Crush a Guaraná na oblačně zbarvené stěně a viděli jsme vše. To bylo všechno.
Přeložila Mariana Housková
O autorce a díle
Americká básnířka Elizabeth Bishopová (1911 až 1979) byla uznávanou autorkou už za svého života: působila jako konzultantka pro poezii Kongresové knihovny, obdržela řadu prestižních ocenění včetně Pulitzerovy ceny, působila na Harvardově univerzitě. Za svého života vydala čtyři básnické sbírky, povídky (ukázku z jedné z nich dnes otiskujeme) publikovala pouze časopisecky, souborně vyšly až posmrtně. Český výbor z jejích próz vbrzku vydá pod názvem Ve vesnici nakladatelství Opus.
Snímek AP
