Uvnitř v obchodě potkávám ze všech lidí na světě právě svou ženu.
V tuhle denní dobu bývá obvykle v práci, ale tam dneska očividně není. Zřejmě pro to má své důvody.
Nazdar, říkám.
Ty vypadáš, říká ona.
Nebudu přehánět, když řeknu, že moje žena považuje to, že teď bydlím nahoře v lese, za zvláštní. Zdá se, že tomu moc nerozumí. Nevyčítám jí to. Nevím, jestli tomu dostatečně rozumím já sám. Můj otec právě zemřel, bylo po pohřbu a moje matka, sestry a já jsme vyřizovali všechny praktické záležitosti a já jsem si vyjel na kole. Bylo to zjara. Jízda na kole lesem po dlouhé zimě mě naplňovala klidem. Na kole jezdím přirozeně celý rok. Do práce a z práce. Jsem cyklista. Jsem nejspíš především cyklista. Žádné okolnosti mě nedokážou zastavit. V zimě používám ocvočkované pneumatiky. Mám helmu. Rukavice na kolo. Speciální kalhoty a bundy. Cyklocomputer. Světla. Ročně najedu čtyři tisíce kilometrů. Nedělá mi problémy odlamovat stěrače na autech, která mě ohrožují. Mlátím do karosérie. Mlátím do bočních okének. Řvu do ochraptění a nenahání mi strach, když automobilisté zastaví a chtějí mě dostat. Hádám se s nimi do krve a trvám na svých právech cyklisty. A pohybuju se rychle vpřed. Mnohem rychleji než auta. Nejlepší je ranní špička. Například dolů po Sognsveien, přes Adamstuen a dále po ulicích Thereses gate a Pilestredet. Bývá tam spousta aut a obvykle několik tramvají. Tramvaj zastavuje uprostřed ulice Thereses gate, a protože skoro vždycky je v protisměru provoz, musí auta zastavit, já ovšem vyskočím na chodník, objedu vpravo ty, kteří nastupují do tramvaje, a skočím do silnice zpátky čtyři pět metrů před tramvají a s dostatečnou časovou rezervou, než se tramvaj opět rozjede. Právě na tomhle místě je chodník trošku vyšší než jinde, a navíc je mírně do kopce, takže si můžu zariskovat a dopadám oběma koly současně přímo mezi obě tramvajové koleje. Je to skvělé, ale nepředvádím se. Ti, kteří to vidí, to vidí. Možná to někoho z nich inspiruje k tomu, aby si pořídil kolo. Pomyšlení na to je dostatečnou odměnou. Nesu si je v sobě dál a přitom se blížím k další překážce, ke kruhovému odjezdu u Bisletu, kde mám také vytříbenou techniku, kterou řidiči z povolání nesnášejí a která nejspíš není úplně v souladu se zákonem. Jenže jako cyklista je člověk nucen být desperátem. Je nucen žít na okraji společnosti a na hraně etablovaného dopravního systému, jemuž začíná stále víc dominovat motorizovaný provoz, i pokud jde o zdravé lidi. Cyklisté jsou utiskováni, jsme němá menšina, naše loviště se stále zmenšují a my jsme tlačeni do modelů, které se pro nás nehodí, není nám umožněno mluvit vlastní řečí, jsme zaháněni do podzemí. Bděte však, protože absurdnost toho je tak očividná, a nikoho ať nepřekvapuje, že se v cyklistech probouzí zuřivost a agrese a že jednoho krásného dne, až se necyklisté jen stěží dokážou nasoukat do auta nebo se z něj vysoukat, udeříme vší silou.
Jsem cyklista. A jsem manžel, otec, syn a zaměstnanec. A majitel domu. A jsem ještě víc. Člověk je vším možným.
Ale tak tedy, jel jsem na kole. Zjara. A pak jsem spadl. Dost drsně. To se, jak známo, stane v lese snadno. A pěšinky bývají často úzké. Odbočil jsem z něčeho, co vypadalo jako stezka, a jel jsem po pláni, z mírného svahu, když vtom se mi přední kolo nečekaně zaklínilo mezi dva kameny. Přeletěl jsem přes řídítka a bokem jsem narazil na kořen, a navíc mě kolo praštilo do čela. Zůstal jsem ležet. Nejdřív to bolelo jako čert. Nemohl jsem se pohnout. Jenom jsem tam úplně tiše ležel a díval se do větví, které se v mírném větru pomalu pohybovaly. A poprvé po několika letech bylo úplné ticho. Když nejhorší bolest trochu ustoupila, rozlil se ve mně požehnaný klid. Byl tu jen les. Obvyklá směs nejrůznějších složitých pocitů a myšlenek, povinností a plánů byla pryč. Najednou byl všechno jenom les. Už mi v hlavě nehrála ani jedna z těch otravných dětských písniček. Jinak mi tam vždycky hrály. Písničky, které doprovázejí filmy, na něž se můj syn a jeho kámoši dívají na videu nebo DVD. Jsou tak vlezlé, tak vykalkulované. A usazují se pevně v mém centrálním nervovém systému. Když jsem spadl, hrály mi tam už měsíce. Trápily mě po celou zimu. V práci i ve volném čase, dokonce i v době otcovy smrti. Zvažoval jsem, jestli kvůli tomu nemám vyhledat pomoc. Pingu, například. Ten tučňák z videa německé produkce, kterého můj syn miluje. Baa, baa, bababa, baa, baa, bababa, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baaa, ba, ba, baa, BAAAA! Tohle se mi v hlavě mlelo celé dny. Od okamžiku, kdy jsem ráno otevřel oči, do okamžiku, než jsem večer usnul. Při sprchování, u snídaně, cestou na kole do práce, během pracovních schůzek, na cestě domů, při nákupu večeře, během vyzvedávání syna ze školky a tak dále a tak dále. Pingu hrál od rána do večera. A jiné dny to byl Bořek stavitel. Panebože. Bořku staviteli, půjde to opravit? Jasně že půjde! Brm, brm, brmbrmbrmBRRRM! Nebo Teletubbies. Děs a hrůza. Tyhle, s prominutím, příšerné a rádoby milé postavičky, které prý vyvinuli britští psychologové, aby uspokojili nevyzpytatelné impulsy a zvědavost malých děti. Funguje to skvěle, když jsou vám dva roky, ale všem ostatním to připadá monotónní. Tinky Winky! Dipsy! La La! Po! Teletubbies. Teletubbies. Řekni PÁ-PÁ! Člověk dostane chuť protáhnout je skartovačkou. A mašinka Tomáš. Hm. Možná není tak hrozná. V každém případě ne prvních padesát šedesát dílů. Se svým optimistickým ta-ta-ta-ta-tata-taaaaa, ta-ta-ta-taaa-ta, ta-ta-ta-taaaa-ta a tak dále, v doprovodu pedantsky vybudovaných modelových železničních krajinek, které se trochu podobají samotné Anglii, i když všechny děti vědí, že se doopravdy odehrávají na ostrově Sodor, kde malá lokomotiva Tomáš spokojeně jezdí tam a sem, se svými vagonky Annie a Clarabel a se svými kamarády lokomotivami Percym a Tobym a Jamesem nebo jak se jmenují, včetně vrtulníku Harolda, autobusu Bertie, buldozeru Terrence a Tlustého kontrolora, kterému u nás doma říkáme Mr. Hatt a který bez ustání své vlaky chválí, když udělají něco dobře, a to bývá dost často. Jsi opravdu užitečná malá lokomotiva, Tomáši - dokáže například říct, a zároveň umí být tvrdý, jako tenkrát, když se velké lokomotivy chovaly zpupně a odmítaly samy tahat své vagony. O něčem takovém nechtěl ani slyšet.
Ale když jsem tam teď ležel na stráni, Mr. Hatt z mého vědomí zmizel. Písničky utichly. A také všechny myšlenky týkající se koupelny zázračně vzaly roha. Nedokázal jsem si vůbec vzpomenout, kdy jsem naposledy nemyslel na koupelnu. Ale teď se mi koupelna vytratila z hlavy. Najednou jsem nemyslel na to, jestli bychom měli mít obklady italské nebo španělské, matné nebo lesklé, nebo jestli bychom zkrátka měli investovat do skleněné mozaiky, pro kterou přirozeně horovala moje žena. Nemluvě o barvách. Vůbec jsem nemyslel na barvy. Ani na modrou. Ani na zelenou. Ani na bílou. Nebylo to tak, že už bych se nezajímal o barvy stropu nebo obkladů, to pomyšlení prostě zmizelo. Byl jsem ušetřen toho věčného kolotoče. A nemyslel jsem ani na míchací baterie, i když existují v sedmi stovkách variant a dodávají se do šesti týdnů, mají-li být z kartáčované oceli, nebo trochu dříve, jestliže se člověk spokojí s běžným provedením, jenže proč se spokojit s běžným, nebo vana, o které jsme museli diskutovat tentýž den, kdy USA a Anglie zahájily své operace dole v Iráku. Pamatuju si, jak mě rozčililo, když jsem pochopil, že i my jsme teď nuceni zaujmout k téhle válce stanovisko. Působilo to velmi rušivě. Jako by nestačilo, že si musíme vybírat všechny koupelnové rekvizity. Teď jsme si ještě museli vybrat, na čí straně jsme v Iráku. Otrávilo mě, že se ve světě odehrávají věci, které při hlubším nazírání mění v banality to, k čemu jsem tak upíral své myšlenky. Nejenže jsem neměl perspektivy v pořádku, ani jsem si nepřál, aby v pořádku byly. Po mnoho týdnů mě rozčilovalo, že nemohli s bombardováním tam dole počkat, dokud nepřestavíme koupelnu. Myslel jsem si, čert aby je spral. Protože máme se rozhodnout pro polskou vanu, která je cenově podstatně přijatelnější než vana švédská, co se nám taky dost líbila? Nebo máme být tvrdí a upřednostňovat vždycky kvalitu před ekonomií? Navzdory všemu měly obě vany svá plus i mínus. Nebylo to tak, že by švédská vana byla ve všech bodech nejlepší. Malovali jsme si umístění vany a sepisovali jsme si plusy a mínusy jak u polské, tak u švédské vany, zatímco přes Eufrat nebo možná Tigris nebo přes oba svištěly bomby, tedy v televizi, u níž jsme ztlumili zvuk, a ten proces je tak vyčerpávající, tak pohlcující, že když si člověk najednou přestane myslet, že je důležitý, padne celý projekt a možná i manželství.
A nemyslel jsem ani na záchod, když jsem tam tak ležel. Jestli má být závěsný, což právě teď letí, nebo jestli se máme spokojit s klasičtějším volně stojícím typem. V lese zmizely toho odpoledne i rozhovory s instalatérem. Zvláště onen vzrušený rozhovor, kdy on se domníval, že předchozí instalatér znemožnil hovínkům klouzat dolů betonem tam, kam by klouzat měla, a proto on za několik vteřin rozbije celou podlahu ještě jednou a položí nové potrubí.
Tohle všechno bylo pryč. Najednou jsem nemyslel na spoustu věcí.
Přeložila Kateřina Krištůfková
O autorovi a díle
Román Doppler současného norského spisovatele Erlenda Loea (*1969), který vyšel roku 2004 a z něhož otiskujeme ukázku, má mnoho společného s autorovým průlomovým dílem Naivní. Super (česky Doplněk 2005). Také jeho hlavní hrdina se po zdánlivě bezvýznamné události (pád z kola při jízdě lesem) dostává do hluboké osobní krize, kterou řeší tím, že se zcela stáhne do sebe, opustí ženu a děti a zaběhlý konzumní a pohodlný způsob života a rozhodne se přestěhovat se do lesa. Tam žije ve stanu a mezi lidi, které bytostně nesnáší, vychází pouze tehdy, potřebuje-li nízkotučné mléko, na němž je závislý....
Erlend Loe patří k nejvýraznějším a nejpopulárnějším osobnostem současné norské literatury, je považován za nejvýznamnějšího představitele tzv. nového naivismu, směru, který vznikl v 90. letech 20. století jako reakce na přeestetizování literatury. Za svou tvorbu obdržel Loe řadu prestižních literárních ocenění. Knihu Doppler v těchto dnech vydává nakladatelství Vakát.
Snímek Chris Johnsen
