Dva z těch tří zemřeli, co jsem z Oxfordu odjel, a tak si pověrčivě myslím, že možná počkali, až přijedu a strávím tam svůj čas, aby mi dali příležitost poznat je a mohl jsem teď o nich mluvit. Možná tedy - stále pověrčivě vzato - jsem povinen o nich promluvit. Nezemřeli, dokud jsem se s nimi nepřestal stýkat. Kdybych setrval v jejich životech a v Oxfordu (kdybych nadále byl v jejich životech každodenně), možná by ještě žili. To pomyšlení není jen pověrčivé, je i marnivé. Ale mám-li o nich mluvit, musím mluvit i o sobě a o svém oxfordském pobytu. I když ten, kdo mluví, není týž, kdo v Oxfordu byl. Jeví se tak, ale není to stejná osoba. Jestliže si říkám já, jestliže používám jméno, které mě provází od narození a podle nějž si mě leckdo připomene, jestliže vyprávím věci shodné s těmi, které mi jiní přisoudí, anebo říkám můj byt bytu, který předtím i potom obývali jiní, ale já jsem v něm bydlel dva roky, pak jen proto, že raději mluvím v první osobě, a ne že bych si myslel, že stačí si pamatovat, aby člověk zůstal týž v různých časech a různých prostorech. Ten, kdo tu vypráví, co viděl a co se mu stalo, není ten, kdo to viděl a komu se to stalo, a není jeho prodloužení ani jeho stín, jeho dědic ani uzurpátor.
Můj byt měl tři patra, tvar pyramidy a trávil jsem v něm hodně času, poněvadž povinnosti jsem měl v Oxfordu prakticky nulové nebo žádné. Pravda je, že Oxford je nepochybně jedno z měst na světě, kde se nejméně pracuje a kde má rozhodující význam pobývat, nikoli konat či dokonce jednat. Pobývat v Oxfordu chce od člověka takovou dávku soustředění a trpělivosti a bojovat s přirozeným zmalátněním ducha si vyžaduje tak značné úsilí, že by bylo přehnané požadovat, aby se jeho obyvatelé ještě i projevovali aktivně, zvláště na veřejnosti, přestože někteří kolegové měli ve zvyku přesouvat se z místa na místo vždy poklusem, aby vypadali věčně uštvaně a krajně vytíženě v přestávkách mezi jednou a druhou přednáškou, jež nicméně proběhly nebo měly proběhnout v naprostém poklidu a lhostejnosti jakožto součást pobytu, nikoli konání či dokonce jednání. Takový byl Cromer-Blake, takový byl Inkvizitor, řečený též Řezník nebo Rozparovač, jehož pravé jméno bylo Alec Dewar.
Kdo se však zpěčoval předstírat jakýkoli rozruch, kdo tělem i slovem zosobňoval zdejší neměnnost či stabilitu, byl Will, stařičký portýr budovy (Institutio Tayloriana se pompézně nazývala v latině), kde jsem obvykle v naprostém poklidu a lhostejnosti pracoval. Nikdy jsem neviděl pohled tak čistý (pochopitelně ne v mém městě, Madridu, kde neexistují čisté pohledy) jako u tohoto téměř devadesátiletého muže, drobného, čisťounkého, vždy stejně oblečeného v jakýchsi modrých montérkách, jemuž se dovolovalo po ránu vysedávat ve skleněné kukani a postupně přicházejícím profesorům přát dobrý den. Will doslova a do písmene nevěděl, v jakém dni žije, takže se každé ráno ocital v jiném roce, aniž se dalo předvídat, jaké si zvolí datum, tím méně vědět, co je předurčuje, a podle své vůle cestoval časem vpřed i vzad, anebo přesněji vzato nejspíš nevolky. Byly dny, kdy spíše doopravdy nežli domněle žil v roce 1947 či v roce 1914, anebo v roce 1935, 1960 či 1962, anebo v kterémkoli jiném roce svého dlouhého života. Někdy se z jeho lehce ustrašeného výrazu dalo vytušit, že se nachází v nějakém zlém roce (byl bytost příliš čistá, než aby se v něm mohla uhnízdit starost, poněvadž zcela postrádal představu budoucnosti, která je s tímto pocitem vždycky spojena), nikdy to však nezastínilo jeho důvěřivý, radostný pohled. Člověk mohl tušit, že nějakému ránu z roku 1940 pro něj vládne strach z bombardování předešlé či nadcházející noci, že ho jisté ráno roku 1916 mohlo zastihnout poněkud zkroušeného v důsledku špatných zpráv z ofenzivy na Sommě, že se do jednoho rána roku 1930 probudil bez jediné pence v kapse, s těkavým, bojácným pohledem člověka, který musí požádat o půjčku a ještě se nerozhodl koho. Jindy se vůbec nedalo rozluštit - ani vyfabulovat -, co způsobilo, že jeho široký úsměv lehce pohasl, že se mu z vřelého pohledu vytratil lesk, neboť příčinou bezpochyby byly strasti a hořkosti jeho osobního života, o nějž se žádný student ani profesor určitě nikdy nezajímal. Jeho ustavičné cestování průběhem vlastního života bylo pro nás ostatní neproniknutelné takřka ve všech ohledech (podobně jako portréty z minulých staletí nebo fotografie pořízené předevčírem). Jak jsme mohli vědět, v kterém skličujícím období z mnoha prožitých dnů svého života se Will nachází, když nás zdravil s pouhým polovičním úsměvem namísto nadšeného výrazu žoviálních, ba i neutrálních dat? Jak vědět, kterým melancholickým úsekem své nekonečné dráhy právě prochází, když nepozdvihl dlaň k dětskému pozdravení? Tu vztyčenou dlaň, dávající člověku přesvědčivý pocit, že ho v tomhle nehostinném městě někdo vidí opravdu rád, byť tento někdo neví, kdo člověk je, anebo přesněji řečeno, každé ráno v něm vidí někoho jiného. Jenom jedinkrát jsem se díky Cromer-Blakeovi dozvěděl, v jakém okamžiku svého života, plynoucího bez překvapení za sklem kukaně, se Will přesně nachází. Cromer-Blake si na mě ráno počkal u vchodu do budovy a upozornil mě:
"Něco Willovi řekni, pár slov pro útěchu. Zdá se, že dneska žije v tom dni z roku 1962, co mu umřela žena, a moc by ho bolelo, kdyby někdo z nás, až půjde kolem, dělal, že to neví. Je velice smutný, ale jeho vrozená dobrá nálada mu dovoluje užívat si svou dnešní hlavní roli právě natolik, aby ho úplně neopustil úsměv. Takže je do jisté míry i potěšený." Podíval se stranou, prohrábl si předčasně prošedivělé vlasy a dodal: "Doufejme, že v tomhle dni neuvízne napořád, to bychom museli každé ráno překračovat práh s kondolencí na rtech."
Will měl na bílé košili pod modrou montérkovou blůzou černou kravatu a jeho jasné oči vypadaly ještě průzračnější a vodnatější než obvykle, snad následkem proplakané noci a vidiny smrti. Přistoupil jsem k otevřeným dveřím kukaně a položil mu ruku na rameno. Ucítil jsem jeho kosti. Nevěděl jsem, co říct.
"Dobrý den, Wille, i když pro vás je tak zlý. Právě jsem se to dozvěděl, je mi to moc líto, co na to říct?"
Will se mírně usmál a jeho růžový obličej, tak růžový, že vypadal vypjatý, se znovu rozzářil. Položil svou ruku na mou a slaboučce ji poplácal, jako by on utěšoval mne. Cromer-Blake s tógou přes ramena nás pozoroval (Cromer-Blake vždycky nosil tógu přes ramena a vždycky pozoroval).
"Děkuji, pane Trevore. Máte pravdu, horší den pro mě být nemůže. Umřela v noci, víte? Dneska časně zrána. Už nějaký čas trošku postonávala, ale tak zlé to nebylo. Dneska ráno jsem se vzbudil a umírala. Umřela hned nato, bez upozornění, naráz, možná mě nechtěla budit. Řekl jsem jí, ať počká, ale nemohla. Ani mi nedala čas vstát." Will se na okamžik odmlčel a zeptal se: "Jak mi padne kravata, pane Trevore? Obyčejně ji nenosím." Usmál se a dodal: "Ale měla pěkný život, aspoň si to myslím, a nebyl krátký. Abyste věděl, byla o pět let starší než já. O pět let, ale teď už na počtech nesejde. Teď možná budu starší já. Roky mi budou plynout a třeba budu starší, než kdy byla ona." Nejistě si potáhl kravatu. "A kromě toho, i když pro mě nastanou zlé dny, není důvod, abych vám nepopřál dobré. Dobrý den, pane Trevore."
Nezvedl dlaň z mé ruky na jeho rameni tak étericky jako jindy, ale přece ji vztyčil na pozdrav. To ráno jsme se nacházeli v roce 1962, a tudíž jsem byl Mr. Trevor. Kdyby se Will ocitl ve třicátých letech, byl bych doktor Nott, a pokud by pobýval v padesátých, viděl by ve mně Mr. Rennera. Za války ve čtrnáctém roce se ze mě stával doktor Ashmore-Jones, ve dvacátých letech jsem byl Mr. Brome, ve čtyřicátých doktor Myer a v sedmdesátých až osmdesátých doktor Magill, a jedině tímto způsobem se dalo zvědět, do jaké dekády si Will, ten cestovatel časem, toho či onoho rána namířil. Každý den jsem pro něj byl některý člen fakulty, patřící minulosti, byť v každém období, které si jeho duch každodenně volil k přebývání, vždycky týž. A nikdy se nespletl. V jeho čistých očích mimo čas ve mně znovu prožívali svou rutinní minulost dr. Magill i dr. Myer, Mr. Brome a dr. Ashmore-Jones, Mr. Renner, dr. Nott a Mr. Trevor, někteří už mrtví a jiní penzionovaní, někteří prostě odešlí jinam nebo zmizevší, aniž zanechali více vzpomínek než své jméno, anebo vyhození z univerzity pro nějaké závažné uklouznutí, o němž se k Willovi v jeho věčné kukani nikdy nedonesla sebemenší zvěst.
Zvláštní je, že některé dny ve mně žil i jakýsi Mr. Branshaw, o němž nikdo nic nevěděl a nikdo se na něj nepamatoval, což mě každé ráno, kdy mě oslovil Dobrý den, pane Branshawe, vedlo k myšlence, jestli Willova schopnost přemisťovat se v čase nezahrnuje i budoucnost (možná tu nejbližší, tu, která představuje zbytek jeho života) a jestli z devadesátých let nezdraví někoho, kdo do Oxfordu ještě nepřijel a snad ještě neví, ať se nachází kdekoli, že je mu souzeno žít v tom nehostinném městě naloženém v sirupu, jak je před časem nazval jeden z mých předchůdců. Někdo, koho Will svýma průzračnýma snícíma očima také nepozná a komu možná dá moje jméno, jež přede mnou nikdy nevyslovil, až ho svou slavnostní dlaní pozdraví ve vchodu Tayloriany.
Přeložila Blanka Stárková
Snímek Isifa
