O nejobletovanější dámě Paříže

Bylo sedm, typicky podzimní pařížský večer, při němž se zapadající slunce míchá na paletě se zlatavým světlem luceren a stínů na palácích kolem Seiny. Šel jsem po nábřeží a pozoroval, jak se nad střechami zjevuje obrys věže připomínající kolotoč nebo rozhlednu.
Jako by něco bylo jinak. Oči přenesly informaci o objektu a mozek vyhodnotil, že se jedná o Eiffelovu věž schovanou za korunou stromů. Ať stojíte v centru Paříže kdekoliv, během procházky na Eiffelku narazíte a příjemně se vám změní dojem z města. Ne vždy tomu tak ale bylo.

"Je to jenom prachsprostý černý obludný tovární komín, ďábelský podnik kotláře, posedlého velikášstvím. V Paříži nemá taková stavba co dělat, ničí její eleganci," napsal Guy de Maupassant o Eiffelově věži.
Je vidět, že "Eiffelka", nyní poutní místo, začínala s jinou pověstí a ta si nijak nezadá s podobně odvážnými netradičními stavbami. Dokonce na tom byla v jistém smyslu ještě hůř. Věž totiž vznikla k oslavě moderní doby, kterou ne každý vítal s otevřenou náručí a ne každý byl šťastný, že zavedená architektura, tvary a životní styl mají být nahrazeny nejistým věkem techniky, kterému se svět člověka bude muset přizpůsobit.

Eiffelova věž byla pro jedny zneuctěním Paříže a poselstvím umíněné šílené doby, v níž bude lidstvo nebezpečně experimentovat s materiály, výrobními a stavebními postupy, aniž by existoval jiný účel než pýcha. Vědci a experimentátoři ještě nebyli nezpochybnitelnou elitou národa. První filmy, letouny, automobily vznikaly v rukou nadšenců, kteří vyvolávali často posměch a údiv a nikdo nečekal, že vzniká zcela nový svět. Vizionáři jej tušili někde v dáli, neznatelný jako pohyb atomů.

Proč Eiffelovu věž někteří "velikáni" nenáviděli? Protože jim naznačila, že příchod tohoto světa je nezadržitelný. Psal se rok 1887, když inženýr Gustave Eiffel začal stavět věž, která byla až do roku 1929 nejvyšší budovou světa. Už tři týdny po prvním kopnutí část pařížských intelektuálů protestovala proti její troufalosti. Část se obávala, že zastíní panorama Seiny s Louvrem, Champs Elysées a relativně nízkými paláci postavenými v 18. a 19. století, druzí namítali, že věž by se hodila spíše do hornického či ocelářského prostředí, ne do zelené pařížské atmosféry.

Jenže Eiffel dostal prostor u Martových polí. Krásně ploché prostranství ležící pod honosnými pařížskými čtvrtěmi dalo věži ideální vzdušnost a rozmach. Když za dva roky Eiffelka vysoká přes 300 metrů spatřila světlo světa, ohromila Paříž a rozechvěla ji hrůzou z monumentální výšky i šířky, roztažených čtyř nohou a možností výstupu na vrchol.

Od devatenáctého století vyrostlo po celém světě hodně odvážných staveb, ale Eiffelovky se to nijak nedotklo. Ani fakt, že v roce 1929 ji převýšil Chrysler Building v New Yorku, ani skutečnost, že ocel se využívá v architektuře stejně běžně jako cihly, beton nebo sklo. Stal se dokonce opak: Eiffelova věž je stále populárnější a přitahuje nové návštěvníky. Na ocelovou dámu ročně vystoupí přes šest milionů lidí a patří mezi nejatraktivnější místa Francie, kam dorazí nejvíc turistů.

Těžko bychom tak asi i nyní přesvědčili Guy de Maupassanta a skladatele Charlese Gounoda. Oba nadávali na Eiffelku v deníku Le Temps, označovali ji za neužitečnou a monstrózní věž, ale spisovatel byl nenapravitelný staromilský estét a Gounod nakonec sám změnil názor, když jej krátce po otevření atrakce pozval na večeři do jedné z restaurací sám Eiffel a u stolu seděl i americký vynálezce Thomas Alva Edison.

Chodím k Eiffelce rád nejen kvůli historii a pocitu, že stojíte na místě, kde se v jedné vteřině potvrdil nástup "nového věku". Okolí věže je fascinující svým klidem. Důchodci hrají v zákoutích pétanque, děti se honí ve vyšlapaných uličkách a dvojice něžně i vášnivě posedávají po lavičkách. Jak život jinde v Paříži jako by letěl vpřed, tady paradoxně stojí jak voda v močále. Život je hra plná vzpomínek pod nohama železné dámy.

Smysl Eiffelovy věže ale plně pochopíte až ve chvíli, kdy ji spatříte mezi stromy při zapadajícím slunci, vypravíte se pod její mohutné nohy a počkáte si na jeden z mnoha státních svátků, oslav nebo koncertů. Kdysi byla možná Eiffelka "zneuctěním" Paříže, nyní je její ozdobou, poutním místem, které vyhledávají sami Pařížané, a kdyby ji neměli, museli by si ji vymyslet. Naprosto strhující je silvestr, kombinace věže a ohňostroje.

Byl jsem u Eiffelovy věže mnohokrát. V prvním i druhém patře pěkně pěšky, v restauracích i na vyhlídce, v létě i zimě, přes den a pak i v noci. Díval jsem se na ni z hotelů, zespoda i zblízka, přilepený na kusu ocelového trupu. Nejde se jí nabažit a říct si: už jsem ji jednou viděl, už není důvod tam chodit. Je symbolem železného věku, který známe od Julese Verna, generace lidí narozených ve 20. století cítí její magii.

Snad nejvíc jsem si půvab Eiffelky uvědomil 31. 12. 1999, kdy jsem stál kousek od věže a sledoval masu lidí očekávajících rok 2000. Přes milion lidí tehdy stálo pod Eiffelkou. Její osvětlení hrálo barvami, jako by šlo o maják Francie, který má svítit do všech světových stran. Když přišla půlnoc, přišla magická dvojka se třemi nulami, bouchalo šampaňské a pak se lidé po několik hodin rozcházeli. Eiffelka byla centrem země.
Eiffelova věž se ukázala jako dáma, nejobletovanější ze všech.