Ve svém vinném sklípku se Žarko Živanović cítí jako v jiném světě. Sudy i nové chromované tanky jsou plné vína, příjemně se tu sedí a popíjí. Cesta k vlastnímu vinařství nebyla však jednoduchá. Dříve Žarko Živanović pracoval v automobilkách v zahraničí. Před sedmi lety se po pádu režimu Slobodana Miloševiče vrátil do tehdejší Jugoslávie do Sremských Karlovců, v minulosti důležitého kulturního centra, ležícího pár kilometrů od druhého největšího města v Srbsku Nového Sadu. Po svém otci tam totiž zdědil pozemek v centru města a vinohrady nad ním. Jediné, co ze staré živnosti zbylo, byl sklep. Rodina tam za dobu komunismu naházela kdeco. Firmu v té době nebylo možné udržet, i když režim soukromé podnikání neutlačoval tak striktně jako u nás. Některé sudy ve sklepě zbyly, tanky na víno se musely dokoupit.
První víno vzniklo před lety poněkud zvláštně, když syn Žarka Živanoviče získal někde hrozny. Problém byl dopravit je do Karlovců. "Soused mi tehdy dlužil službu a měl nákladní auto, tak jsme to vyřešili. To už je dávno," mávne vinař rukou nad krušnými začátky.
Za tu dobu jeho značka získala na prestiži, na jeho dvoře parkují diplomatické limuzíny a auta významných osob, kterým chutnají zdejší původní odrůdy. Jedna z nich - Bermet, je aromatické stolní víno, do něhož se přidávají byliny a kterému se daří na svazích malého pohoří s názvem Fruška Gora. Je tu ideální půda a Dunaj na svahy odráží paprsky a na jaře brání mrazíkům.
Ne zcela ideální jsou podle vinaře podmínky pro soukromé podnikání. Vše se sice mění, ale pomalu. Co je horší, mnohým se nechce pracovat anebo jít do rizika vlastního podnikání. Ti aktivní odešli a dále odcházejí do ciziny. Emigraci kvalitních lidí se nedaří vládě zastavit ani teď. Srbsku ještě hodně dlouho budou chybět.
"Vidíš ten velký dům přes ulici?" pokládá Žarko Živanović řečnickou otázku. "Ten patří jednomu z nejlepších lékařů v Chicagu." Tam odsud mnozí zamířili. A tak Srbové s oblibou žertují, že Chicago je největší srbské město na světě.
Problém je i v minulém režimu. Připomíná ho jeden vtip, který je srozumitelný i v češtině: "Máme my to bezva režim, beru plat a já si tu krásně ležim." Všechno bylo družstevní, všichni byli zaměstnaní. Místní říkají, že život v tehdejší Jugoslávii byl docela komfortní. V obchodech byla větší nabídka zboží, než v jiných socialistických státech a mohlo se cestovat všemi směry. V Srbsku se na Jugoslávii často s patosem vzpomíná, ujal se pro to termín jugonostalgie. "To není můj případ," kroutí hlavou Žarko Živanović, který dobře ví, že podnikání je tvrdá práce.
Pěší zóna vedoucí od náměstí Terazije k pevnosti Kalemegdan je obchodní a kulturní centrum Bělehradu, ulice Knez Mihailova je poseta kavárnami. Jsou plné od dopoledne do pozdního večera. A to i přesto, že presso s mlékem přijde na euro a půl, někde dvě. Při průměrné mzdě zhruba 350 eur to není málo. Vysedávají tu většinou muži. Sedí i ve skupině kolem dvou sražených stolů.
Často je vidět podnikatele v kravatě a obleku, kteří neustále telefonují, jako by šéfovali celé firmě. Kdo sedí sám, listuje novinami tam a zase nazpátek anebo obhlíží ostatní návštěvníky.
Všichni vydrží sedět dlouho, skoro vždy nad jedním šálkem. Kavárníci jsou v nezáviděníhodné situaci, ale jít na kávu je pro Srby hlavně společenský akt. Je třeba se ukázat.
Plnost kaváren má i další důvod, naznačuje úroveň pracovního nasazení místních, a tím svým způsobem i balkánskou mentalitu.
Potřebný IMPULZ srbskému hospodářství může přinést privatizace nejdůležitějších státních podniků. Postupně se daří lákat cizí investice, objem investic každoročně narůstá a jen vloni dosáhnul 4,387 miliardy dolarů.
Pro další příliv kapitálu během mandátu současné demokratické vlády bude důležitý prodej podílů ve státem držených podnicích. Do privatizace půjde bývalý Jugopetrol, který se teď nazývá NIS - Naftna Industrija Srbije. Fotografie jejích rafinerií v Pančevu nedaleko Bělehradu obletěly svět, když na ně dopadly bomby z letadel Severoatlantické aliance v roce 1999. Teď NIS představuje chráněný monopol. Do Srbska se nesmí dovážet benzin ani motorová nafta a všichni prodejci musí nakupovat u tohoto státního gigantu. Importovat se může jenom eurodiesel, který NIS v odpovídající kvalitě nedokáže vyrobit.
Mírný zisk díky chráněnému monopolu vykazují národní aerolinky JAT. Podle místních médií jsou už slíbené Aeroflotu, na oficiální tendr se teprve čeká. Zatím Srbsko svůj "letecký" trh neotevřelo, chybí spojení do Chorvatska, Bulharska nebo Rumunska. Low cost letecké společnosti si do Bělehradu, s výjimkou jedné německé firmy, cestu nenašly.
Překážek je víc: Srbsko nemá podepsanou smlouvu o otevřeném evropském nebi. Současný jugoslávský pas je navíc vysloveně vízový, lidem brání svobodně se rozhodnout a koupit si na internetu letenku. Bělehradské letiště Nikoly Tesly má přitom ambici stát se uzlem regionu, o tuto pozici soutěží hlavně se Záhřebem.
Srbsko by se rádo stalo balkánským tygrem. Příznivý ekonomický vývoj posledních let, ověnčený pěti až sedmiprocentním růstem hrubého domácího produktu, postupně se měnící zákonodárství podporující byznys a hlavně nízké daně podporují tuto ambici. Co ji může ohrozit, je stav infrastruktury. Srbsko je s deseti miliony obyvatel největší stát západního Balkánu a důležitá tranzitní země, ovšem kvalita dopravních tepen tomu vůbec neodpovídá.
Sremski Karlovci, kde má své vinařství Žarko Živanović, leží u dálnice. Při průjezdu po ní od maďarských hranic do Bělehradu, což je dvěstěkilometrový úsek, zaplatí auto s cizí poznávací značkou deset eur. Dálnice má však jen dva pruhy. Profily podjezdů a mostů naznačují, že se s dalšími dvěma pruhy počítá. Už dlouho.
Platící motorista se musí spokojit jen s polovinou dálnice, která je navíc plná děr a záplat. Nejužší hrdlo číhá na místě, kde dálnice překračuje Dunaj. Více než kilometrový most se smí přejíždět pomalu, není v dobré kondici. Bělehradská vláda proto už vypsala na dostavbu dálnice koncesi. Povede od maďarských hranic k Černé Hoře a bude ji stavět konsorcium rakouských firem. Tranzit přes Srbsko opadl vstupem dvou jeho východních sousedů do Evropské unie. Pro zdejší infrastrukturu je to možná lepší.
Úrovni silnic odpovídá i stav dopravního značení. Na dálničním mostě přes Dunaj platí čtyřicítka. Mimořádně restriktivní je značení i na mnoha místech, kde by to nebylo potřeba. Ruční policejní radar vidí však daleko, denně v celém Srbsku rychlost kontroluje kolem šedesátky dvoučlenných policejních hlídek. Četná diplomatická auta s černými poznávacími značkami nechávají policisté být.
Lákadlem jsou cizí značky. Jejich řidiči se dělí na dvě skupiny. Buď je to místní člověk, kterému Srbové řeknou, že je náš. O gastarbeiterech z valné části právem vládne mínění, že mají dost peněz. A když je řidič pravý Rakušan, Francouz nebo Čech, také si nikdo nemyslí, že je chudý.
Právě cizinci se proto při přestupku dostávají do prekérní situace. Může jim být zadržen pas, který provinilec uvidí až u přestupkového soudce v nejbližší obci. Pokud k přestupku dojde o víkendu, nemusí ho obdržet ve stejný den. Policista ví, jaký problém to řidiči může přivodit. I když vláda vyhlásila mnohá protikorupční opatření, s policisty domluva i nadále je. Češi jsou sice v Srbsku bráni jako spřízněný národ, úplně bez pokuty se však vyvlékne málokdo.
Na naše poměry vládne v ulicích srbských měst naprostý chaos. V Bělehradě je na řidičské dovednosti zřejmě nejnáročnější kruhový objezd Slavija. Ačkoliv policisté dopravu řídí nepřetržitým pískáním a rozhazováním rukama, mnoho to nepomáhá. Auta se na kruhový objezd jednoduše nahrnou, troubí na sebe a snaží se procpat kýženým směrem. Mezi nimi krouží tramvaje původem z ČKD.
Pokud chcete zaparkovat v srbské metropoli, jediným kritériem je postavit vozidlo tam, kam se vejde. Často někdo vědomě zablokuje druhého, takže nemůže vyjet. Za přední sklo dá číslo svého mobilu, aby dotyčný věděl, komu má vynadat. Častěji se věc řeší jednodušeji: sedíte v kavárně, rozlétnou se dveře a někdo zahaleká: "Čí je ta černá oktávie s novosadskými značkami?" A vlastník se většinou rychle najde.
Zahlcenost Bělehradu auty je nesrovnatelně větší než v Praze. Veřejná doprava se však léty lepší. Autobusy jezdí v obrovském množství a nejsou drahé, jedna jízda vyjde v přepočtu na 10 korun. V ulicích hrčí i tramvaje, české hranaté už dosluhují a potřebovaly by nahradit. Bělehrad má dokonce několik starých vozů, v nichž se německy upozorňují cestující, že jízda načerno je přijde na 60 švýcarských franků. Byl to dar z Bazileje. Ještě donedávna byl na zádi švýcarské tramvaje sádrový kamzík, který zval k návštěvě Alp.
Vše je otázka peněz a investic. Radnice propočetla, že jenom do infrastruktury musí Bělehrad investovat půl miliardy eur. A to se do toho zřejmě nepočítá plánované metro, které městu dlouho chybí. Jak se zdá, některé finance už do infrastruktury přece jen půjdou, neboť rekonstruován má být dálniční most přes řeku Sávu, zvaný Gazela. Pro mnohé z 1,7 milionu obyvatel srbské metropole, rozdělené vodním tokem, to bude katastrofa. Bělehradem teď kolují vtipy, že stoupne poptávka po lodích a že po dobu oprav bude třeba se přestěhovat na stranu, kam každý chodí do práce.
Na jedné straně Sávy se rozkládá Nový Bělehrad, což je komunistické panelové sídliště. Ovšem ve srovnání s Jižním Městem Nový Bělehrad vítězí. Dominantou je zřejmě panelák zvaný Kosmická loď, dvě věže a na nich posazený talíř. Stojí hned vedle tranzitní městské dálnice a sídlí v něm firma General export. Přesto, image této, jak se říkalo "největší noclehárny v Jugoslávii", se rychle mění.
Začínají se objevovat nové a moderní stavby a tato městská část se stává finančním centrem Balkánu. Veškeré finanční a poradenské firmy, které sem míří, hledají místo pro svou centrálu právě tady. Důvodem je i finanční stránka věci.
Ceny pozemků se meziročně neuvěřitelně prudce zvyšují. Pozemek si podle dosavadních zákonů žádný cizí subjekt koupit nemůže. Leč, stát uděluje nájemní koncese například na 99 let. Po celém městě platí boom cen i pro byty. Srbská metropole zažívá totiž mohutný příliv cizinců i místních.
Situace na trhu s byty se komplikuje i tím, že se dříve stavěly hlavně byty velké, naopak malých je málo. Garsonka v širším centru města se tak nedostane pod 200 eur měsíčně, počítat je třeba spíše s 250 eury.
Developeři vycítili poptávku a na mnoha místech budují moderní obytné komplexy. Nový padesátimetrový byt ve čtvrti Zvezdara, několik kilometrů od centra, přijde proto až na 75 tisíc eur. "Máme i takové poptávky, kdy zákazník z Británie chce koupit patnáct bytů, aby je pak mohl pronajímat. Nás překvapuje, jak se náš trh s nemovitostmi pozorně sleduje i v Anglii," říká Gordana Savković Malinović, pracující v jedné realitní agentuře.
Opravují se i šrámy srbské metropole z roku 1999. Uprostřed města je několik budov, které byly zničeny při bombardování. Kousek od nádraží ještě překvapí rozbombardovaná budova bývalého generálního štábu nebo policejního ředitelství. Oprav se dočkají všechny tyto domy. Ale příliš se s tím nespěchá. Možná i proto, aby si každý návštěvník bombardování alespoň trochu uměl představit. Focení poničených budov je ale zakázáno.
Do krásného a výstavného moderního města má Bělehrad daleko, podstatné je, že atmosféra je už jiná, než byla před pár lety. Stísněnost postupně mizí. Setkáte se zde s bohatou kulturní scénou a živým nočním životem. Atmosféru tohoto města netvoří památky, ale genius loci na soutoku Sávy a Dunaje a zejména jeho spontánní obyvatelé.
K opravdové uvolněnosti mají Srbové ještě daleko. Byť jim politici slibují lepší časy v rámci rodiny zemí Evropské unie. Ostatně, Evropská komise právě v minulých dnech předběžně odsouhlasila uzavření stabilizační a asociační dohody se Srbskem, což by mělo otevřít této zemi cestu do náruče EU.
Současné Srbsko je ovšem zemí, která neví, kde končí její hranice. Doslova v každých zprávách je zmínka o Kosovu. Znepokojení přináší každý sebemenší výrok jakéhokoliv diplomata nebo politického komentátora. Řešení sporu zatím v dohlednu není, propast je nepřekonatelná: Srbsko chce vidět Kosovo jako vlastní provincii, a Albánci rozhodně nechtějí mít jako hlavní město Bělehrad. Provincie ovšem už od Srbska z velké části oddělená je.
Mezinárodní civilní správa UNMIK tu vybírá vlastní clo a daně. To jsou peníze, které v Kosovu zůstávají. V Bělehradu pak těžce nesou, že splácejí dluhy celého státu, tedy i za Kosovo. Je to 120 tisíc dolarů denně.
UNMIK se pouští i do privatizace dříve státních firem a otázkou bude eventuální dělení nerostného bohatství a velkých podniků. Faktické oddělení Kosova ukazují vnější vztahy této provincie: Priština odděleně vstoupila do CEFTA, Zóny volného obchodu pro jihovýchodní Evropu, a Evropská unie vede oddělená jednání s Kosovem a s Bělehradem.
Samotné obyvatelstvo Kosova jsou rozděleno, Srbové a Albánci používají na autech odlišné poznávací značky a jiné známky na dopisy. Rozdílné jsou předvolby pro telefonické volání. Mezinárodní předvolba kosovských mobilních telefonů je +377 a je shodná s číslem Monaka. Na severu Kosova se platí srbskými dináry, ve zbytku provincie eury.
Je ale vidět, že kosovská otázka odčerpává energii všem. Jak politické elitě, tak běžným lidem. Přitom Srbsko musí řešit problémy zaostalé infrastruktury, oživit zadrhávající se privatizaci a řešit nezaměstnanost a chudobu v některých částech země i prohlubující se ekonomické a sociální rozdíly regionů. Přes veškerou dramatickou zátěž nedávné historie a její důsledky má tato balkánská země šanci nabrat energii. Zatím není její potenciál využit.
To, co je typické pro současnou srbskou ekonomiku, se dá říci i o Sremských Karlovcích. "Fruška Gora by měla být osázena vínem kolem dokola. A stát to dokonce začal, zřejmě na žádost Evropské unie, podporovat. Ale vinohradů je málo, potenciál se nevyužívá," říká Žarko Živanović. "Dokážeme přece dělat kvalitní věci," optimisticky dodává s pohledem na naplněnou sklenku jím vypěstovaného Bermetu ve sklepě pokrytém černou plísní.
Míra korupce
41. ČR
79. Srbsko
* Zkoumáno bylo 179 zemí světa, rok 2007
Zdroj : Transparency International
Míra globální konkurenceschopnosti
29. ČR
87. Srbsko a Černá Hora
Zkoumáno bylo 125 zemí světa, rok 2006-07
Zdroj: World Economic Forum
Míra ekonomické transformace
3. ČR
33. Srbsko a Černá Hora
Zkoumáno bylo 119zemí světa, rok 2006
Zdroj: Bertelsmann Stiftung
Kvalita života
34. ČR
84. Srbsko a Černá Hora
Zkoumáno bylo 111 zemí světa, rok 2006
Zdroj: The Economist Intelligence Unit
Svoboda tisku
14. ČR
67. Srbsko
* Zkoumáno bylo 169 zemí světa, rok 2007
Zdroj: Reporters Without Borders
