Nevěsta v písku pouště

 
Snímek: Lenka Klicperová

Hatsss, hatsss, obratně popohání svého velblouda šestnáctiletý beduín Rdoan, oblečený do lehkého šedého roucha a s červeno-bílým šátkem na hlavě. Spolu s jedenácti bratry a čtyřmi sestrami žije v oáze starověkého syrského města Palmyra. Velikost chlapcovy rodiny, která jako by se zhlédla v legendárním Klapzubově manšaftu, je třeba brát s rezervou, protože konečnou cifru vyhrkne po nekonečném přepočítávání na prstech obou rukou.
Do školy - ačkoliv je první stupeň v Sýrii povinný - nikdy nechodil. Dojí bratrovy velbloudy a čas od času vyjede s turisty do pouště. Podle syrského rčení je sice velbloud lepší než krása, přesto už jsou dnes v zemi stáda těchto zvířat s věčným úsměvem na tlamě celkem vzácná. Beduíni, kterých v osmnáctimilionové Sýrii dnes žije asi milion, častěji chovají ovce a kozy.
Velbloud, se zeleným kovovým sedlem vystlaným strakatými dekami na hřbetě, rozvážně štráduje pěšinou a podle nálady tu a tam okusuje, co mu přijde pod nos. Musíme se pevně držet, abychom drželi balanc. S každým velikánovým krokem si ale zvykáme na jeho houpavý taneční krok a získáváme na jistotě, až člověku nakonec přijde, že jízda na tomto gigantu je stejně přirozená jako na kole. Projdeme prašnými uličkami oázy na kraji Palmyry, za sebou necháme její nádherné ruiny a pomalu se noříme do hnědě-oranžového světa písku a kamení, který na jaře rozsvěcují žluté, oranžové a modré květy divokých rostlin.

Pýcha předchází pád
Palmyra sedí na lemu velké oázy na severovýchodě země, korunovaná všudypřítomnou arabskou pevností na vulkanickém kuželu vysoko nad městem. Aramejci zde trvale žili už ve druhém tisíciletí před Kristem. Město, původně nazývané Tadmor, se nacházelo na cestách obchodních karavan z Antiochie na středomořském pobřeží do Mezopotámie a zároveň bylo významným uzlem Hedvábné stezky, vedoucí z Číny do Evropy. Karavany velbloudů tudy převážely drahé kamení, bavlnu, hedvábí, koření nebo ebenové dřevo a město bohatlo z vysokých celních poplatků.
Poté, co Řím v roce 106 našeho letopočtu porazil Nabatejce v jihovýchodní Palestině, zaujala Palmyra pozici Petry (dnešní Jordánsko) jakožto hlavního arabského města na Blízkém východě a zároveň nejdůležitějšího obchodního centra. Vlivem řecké a římské architektury zde ve 2. a 3. století po Kristu vyrůstají honosné paláce, divadla, chrámy. Za městem vzniká nekropole (pohřebiště) bohatých měšťanů.
Po Palmyře coby kolonii toužil Řím, ovšem roku 261 udělil císař Gallienus městu nezávislost jako projev vděčnosti za pomoc jeho lučištníků ve válce s Peršany. K ještě větší slávě nakročila Palmyra za vlády okouzlující a ambiciózní královny Zenobie. Získala celou Sýrii, zabrala další kus Mezopotámie a ovládla i Egypt a část Malé Asie. Svého syna dokonce prohlásila za rovného římskému císaři. Brzy měl však přijít pád. Znesvářený císař Aurelianus se rozhodl panovnici pokořit. Na přelomu let 272 a 273 Palmyru v čele velké armády dobyl a Zenobii zajal. Královna zemřela zřejmě v domácím vězení v Římě. Její sny o slávě a velikosti prosperující město zahubily.
Po této porážce se Palmyra navzdory hrdinské minulosti Římanům vzdala a zajistila si na nějakou dobu klid. Nové povstání ale přivodilo další trest - byla vypleněna a zbořena. Několik století pak sloužila jako pevnost římských a později byzantských vojsk, někdejší slávy ale už nedosáhla. Když město ovládli v sedmém století muslimští Arabové, zbyly z bývalého centra mocné říše jen rozvaliny. Ve 13. století jej ještě zdevastovali Mongolové.
Zasypány pískem, ležely trosky v zapomnění. Tu a tam je navštívila hrstka nebojácných Evropanů, mezi nimi i dva angličtí architekti Wood a Dawkins. V roce 1751 strávili v Palmyře dva týdny, kreslíce plány ruin a črty hlavních památek. Od té doby sem míří archeologové, hlavně Francouzi, Švýcaři a Poláci, a pracují tu vlastně dodnes. A tak jako pohádkáři zachycují ústní lidovou slovesnost a pomáhají jí přežít, nechávají vědci promlouvat opracované kameny. Také díky nim byly zdejší monumentální ruiny zapsány v roce 1980 na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Do školy? Nikdy!
Asi po hodině a půl jízdy na velbloudu jsme na místě. Prosta "obvyklých" vymožeností, jakými jsou v evropském prostoru kostel, hostinec nebo konzum, ladí rozptýlené hnědé stany beduínské vesnice s pustým okolím. Jsou rozvrženy do několika částí podle statusu rodin. Nejchudší žijí v "třípokojových" stanech (část na spaní, vaření a pro hosty), "střední třída" vlastní pětidílné a ti nejbohatší beduíni se honosí obydlími o sedmi oddílech.
Rdoan syčí na svého velblouda, švihá ho klacíkem po těle a škube uzdou. Ten se jen velmi neochotně a pomalu poroučí s mručením k zemi. Sesedáme, zujeme si boty a přijímáme pozvání domů. Střecha z celtoviny, stěny ze sešitých pytlů od obilí, vše podepřené dřevěnými kůly a lany uvázané ke kolíkům v zemi. Podlahu obstarává udusaná hlína, pokrytá rohožemi a koberci. Pak už jen několik rozprostřených polštářů zdobených květy, propanbutanová láhev, starý magnetofon a černobílá televize.
Zpočátku sedíme v místnosti pro hosty jen s otcem rodiny. Asi šedesátiletý muž s tváří filmové hvězdy má tmavou pleť, modré uličnické oči a na tetovaných rukou digitálky Casio. Vypráví o sobě. O tom, že chová ovce a pak je prodává. O tom, že dnes už by bylo tetování hanbou. O tom, že jediným učitelem jeho dětí je obyvatel vesnice, který je učí číst a psát. Na školy nemá rodina dost peněz - oblečení a hlavně benzin na cesty do města stojí příliš. Nevědomky se tak tito lidé stávají propagátory dnes na Západě módní výuky doma.
Brzy se v místnosti nachomýtne hostitelova žena a postaví mezi nás konvici s hodně sladkým čajem a pár skleniček. Na bledé tváře jsou později zvědavi ještě dcera a dva kluci s rošťácky rozcuchanými havraními vlasy. Povalujeme v ústech skvělý nápoj a zvažujeme, kdo je pro koho exotičtější. Většinu práce obstarávají ženy, muži se věnují návštěvě a diskutují. Když už začneme pociťovat lehkou nesmělost, pramenící z omezeného množství konverzačních témat, přistane na zemi v kruhu řečníků mísa s drůbežím masem, rýží na kari a jogurtem. Fantazie. Srkání vystřídá mlaskání.

Sloupy křičí k nebi
Cestou zpět do Palmyry projedeme Údolím hrobek. Jde o mimořádné objekty, které takto zachované jinde na Předním východě neuvidíte. Ve vysokých věžových stavbách čtvercového půdorysu, nejstarší části nekropole, se do speciálních nik ukládaly rakve s mrtvými. Veřejnosti jsou dnes přístupné pouze dvě hrobky: nejzachovalejší věž Elahbel a hrobka Tří bratří.
První je čtyřposchoďovou stavbou z roku 103 po Kristu, do níž se vešlo až tři sta sarkofágů. V hypogeu (podzemních hrobech) Tří bratří, o necelých čtyřicet let mladším věže, uvidíte mimo jiné krásné fresky včetně oválných portrétů bratří. Z poničených zdí, pokrytých arabskými graffiti, se touží osvobodit a vyjít na světlo ptáci, had nebo štír v obklopení loveckých scén a portrétů mužů a žen. Scéna z Homérovy Iliady zas předvádí Odyssea, kterak prohlédne Achillovo dívčí přestrojení na dvoře krále Lykoméda.
Nepochybně stojí za to se do obou památek vypravit. Co je pro to třeba udělat? Zajet do města a spojit se v tamním muzeu s průvodcem. Stejně jako většina domorodců - ať už na ulici, na poště nebo v dopravní zácpě - vám s nevídanou srdečností až horoucností vyjde vstříc.
Údolí hrobek je pozoruhodné, ale ve srovnání s tím, co bude následovat, je chudobkou mezi kopretinami. Hlavní archeologické naleziště se teď rozlévá před námi. Vandr po nejdůležitějších starobylostech, rozesetých po poušti, začneme zde, u Diokleciánova tábora, a pokračujeme až k Belovu chrámu. Cesta to je řádně chronologická, protože slavná, více než kilometr dlouhá kolonáda rostla právě tak - od západu na východ.
Po obou stranách kolonády, centrální komunikace tehdejšího města, odpočívají mimo jiné trosky lázní a základy chrámů. Aby jí mohli lépe procházet velbloudi, nebyla ulice nikdy vydlážděna.
Největší kus práce odvedli restaurátoři v části od tetrapylonu (skupina čtyř sloupů, z nichž jen jeden je původní, žulový) k monumentálnímu oblouku. Obrovské, přesto elegantně něžné sloupy kolonády tu jednou šeptají okolí příběh tvořivosti svých stvořitelů, jindy řvou nahoru k bohům o plundrující síle válek.

 
Pohled na ruiny starověké Palmyry od arabské pevnosti nad městem
Snímek: Tomáš Wehle

Na špekáček do svatyně 
S kolonádou sousedí výborně zachovalé divadlo s jevištním průčelím podobným paláci, z písku vykopané celé až na začátku 90. let minulého století. Oproti titánskému amfiteátru v Bosře na jihu země drobeček, jen s třinácti řadami na sezení. I dnes se ale rozezpívá a roztančí, například během folklorního festivalu Hedvábné stezky koncem září nebo v říjnu. Nedaleko objevíte zbytky senátu s agorou.
Nejvýznamnější a největší z mnoha zdejších chrámů, Belův, obklopuje velká zeď, sestavená z mohutných bloků vápence. V nitru prostoru o rozloze 210 krát 205 metrů najdete na malé vyvýšenině cellu - ústřední místo v římském antickém chrámu. Svatyně, přístupná jen velekněžím, byla dokončena v roce 32 po Kristu. Lemuje ji zeď s portiky a sloupy, dochovala se část sochařské výzdoby s květinovými vzory, znameními zvěrokruhu a geometrickými obrazci. Uvnitř celly, ve 12. století "přetavené" na mešitu, spočívají dvě kaple, umístěné na protilehlých stranách sanktuária. Jejich niky jsou pohříchu zčernalé kouřem od ohňů, které tu zapalovali lidé při piknicích.

Když je koupel luxusem
Palmyra, s největší oázou v zemi, živenou množstvím podzemních pramenů, plodí více datlí než kterékoli jiné místo v Sýrii. Arabština má prý pro datle více než padesát pojmů, lišících se podle jejich velikosti, barvy, stupně zralosti nebo sladkosti. Ty malé, žluté jsou nejlevnější, nejdražší pak černé, které se téměř rozpouštějí v ústech.
Mnoho z pramenů už vyschlo, včetně slavného sirnatého pramene Efqa poblíž luxusního hotelu Cham. Stalo se tak v roce 1994 pravděpodobně po sesuvu půdy. Na místě dnes seznáte otlučenou modrou ceduli a vyschlou strouhu.
Vzrůstající počet hotelů je pro zdejší zásoby vody těžkou zkouškou. Mnoho z nich tak umístilo do svých pokojů sdělení, v nichž turisty nabádají k hospodárnému zacházení s vodou. A tak jako si někdy večer rádi a s úlevou odpustíte zastávku v koupelně a ubíráte se rovnou do peřin, po čtyřech hodinách v poušti si říkáte, že i tady to pro jednou přežijete.

Tomáš Wehle
tomas.wehle@economia.cz

Kde se ubytovat
* Palmyra Cham Palace
Luxusní hotel (250 pokojů) ležící asi 2 km od centra města, nedaleko Údolí hrobek.
Cena: dvojlůžkový pokoj: 190 USD za noc
Tel.: +963 912 231
www.chamhotels.com  
* Zenobia Hotel
Jediný hotel (26 pokojů) uvnitř ruin Palmyry.
Cena: dvojlůžkový pokoj: 80 USD za noc
Tel.: +963 912 907

Jak se tam dostat
Do Damašku, hlavního města Sýrie, létají z Prahy například aerolinky Turkish Airlines (přestup v Istanbulu) nebo Austrian Airlines (přestup ve Vídni). Z Damašku je to do Palmyry asi 210 km (3 h). Využít můžete půjčovny aut, poměrně levné taxi nebo pohodlné dálkové autobusy (společnosti Karnak nebo Kadmous).