Předpokládám, že vy ještě spíte, andílkové moji. A k mému údivu a úlevě spí i váš otec, jako muž, jenž dokáže spát v předvečer své popravy. Zítra bude potřebovat všechny síly, na jaké se zmůže. Jedině já jsem vzhůru v tomto domě tuto noc předcházející dni, který změní celý náš život. Třebaže ten den už vlastně nastal: světélkující ručičky na mém budíku (ten jsem nenařídila) ukazují, že právě minula jedna po půlnoci. A noci jsou krátké. Už máme polovinu června 1995. Před týdnem jste slavili šestnácté narozeniny. Šťastnou náhodou, jaká někdy vyvolává rozpaky a o níž někteří lidé říkají, že nešlo o náhodu, jste se narodili ve znamení Blíženců. Já nejsem nijak zvlášť pověrčivá. Provdala jsem se za vědce. Ale zítra - vlastně dnes, ale ještě chvíli si snad můžu zachovat tu iluzi - udělám jednu maličkost: budu držet palce.
Všude klid, dům je tichý. S Mikem jsme tyhle chvíle předvídali, probírali jsme je a v duchu jsme si je zkoušeli už tolikrát, že nám poslední dobou připadalo skoro jako úleva: teď je to do-opravdy tady. Na druhou stranu je to hrozné, je to ohavné - a je v naší moci to odložit. Ale řekli jsme si: "Jen co jim bude šestnáct," a dodržíme to. Třeba dokonce oceníte naši sebekázeň a takt. Budeme rázní, ale nesmíme být krutí. Dáme jim ještě týden. Ať si oslaví narozeniny, poslední narozeniny v tom starém životě.
Spíte hlubokým spánkem dospívajících. Sama se už skoro nepamatuju, jaké to je. Jak asi budete spát zítra?
Šestnáct je dostatečný věk, šestnáct je tak akorát. Už nejste děti, sami to potvrdíte jako první. Ostatně za posledních šestnáct let, dalo by se říct, jsou šestnáctiletí starší než dřív. Dnes je šestnáct jako dřív osmnáct, před šestnácti lety. Všechno se zrychluje a stupňuje, až mě to děsí, ale vás jako by se to ani nedotýkalo. 1995 - už. V srpnu mi bude padesát a jako každoročně dohoním tátu. Takový rok velkých čísel. Padesátka ovšem dnes nic neznamená, je to jako loňská čtyřicítka. Život se prodlužuje, je pružnější. To ale nezabrání zrychlování let, pocitu, že svět se někam řítí.
Vy to možná v tom pokojném spánku mladých necítíte. Vy si možná dokonce přejete, aby se svět řítil překotněji. Dělej, copak s tím nemůžeš pohnout? Možná že všichni rodiče chtějí, aby jim děti umožnily opět cítit tu hlubokou, dlouhou, téměř nehybnou pomalost času. Ještě trošku ochutnat jeho sladkost, prosím.
Jenomže uplynulo šestnáct let a šestnáct je patrně jako dřív osmnáct. Ale na tom nezáleží. Pro mě jste v dnešní noci ještě stále malé děti, jste malá batolátka, teď spící nikoli v samostatných pokojících, ale spolu jako kdysi v jediné postýlce na Davenport Road. Náš Nick a Kate. A to, co teď cítím, je prostě ta nejhroznější věc: že vás možná navždy rveme od vašeho dětství, stejně jako by vás kdysi mohli rvát předčasně a nebezpečně z mé dělohy. Ale narodili jste se v pravý čas, 10. června 1979. A náhodou ve dvě ráno.
Mluvit bude Mike. Uvědomuje si, uznává, že je to na něm. Je sobota, a jak vás oba znám, půlka dopoledne bude pryč, než se uráčíte přijít na snídani. Budete se potřebovat dobře najíst. Potom Mike řekne, že s vámi chceme mluvit. Pronese to tak podivně, významně, že tentokrát si jakékoli odmlouvání odpustíte. Nešlo by to jindy, prosím? Ať už jste měli v plánu cokoli, teď to pusťte z hlavy. Bude mít takový zvláštní hlas. Vyzve vás, abyste se posadili v obývacím pokoji. Já uvařím další kávu. Bude vám divné, co se to k čertu děje. Napadne vás, že táta vypadá nějak nesvůj. Třeba jste si toho už všimli, mohli jste to pozorovat celý týden. Co je to s ním? Co je to s vámi?
Když vás požádá, abyste se oba posadili vedle sebe na pohovku (probírali jsme spolu i takové maličkosti), hlavou vám rychle proletí všechny ty historky, s kterými se vám svěřili spolužáci: tajemství až za hrob, letmé přehledy domácích krizí. Teď jste nejspíš na řadě vy. Vypadá to, jako by se schylovalo ke katastrofě. Chystá se vám povědět (přestože si něco takového vůbec nedovedete představit, doufám), že se rozcházíme. Něco se děje a už to nějakou dobu trvá. Zapletl se s jednou z těch ženských v kanceláři (mladou, s níž si začal). S nějakou Emmou nebo Charlottou. Bůh chraň. Anebo já jsem začala s někým chodit (to teprve bůh chraň), se Simonem z galerie od Walkera nebo s jedním z našich vážených, ale neodbytných klientů. Manželství tady na Rutherford Road vůbec není takové, jak se napohled jeví. Úspěch a peníze, ty dovedou s člověkem zamávat. A padesátka na krku taky.
O školních přestávkách jste se už dost poučili, jak věci vypadají pod povrchem. Patří to k vašemu vzdělání. Tajný život v Putney.
Ostatně - je vám šestnáct. Jestlipak si nás vůbec ještě tak dalece všímáte? Dráždí vás naše nálady a tajnosti? Během posledních týdnů jsme se párkrát pohádali, opravdu jste si toho všimli? A to se nehádáme často. Ale vy přece taky ne. Jste ve stadiu - nemyslete si, že já jsem si toho nevšimla -, kdy ten váš provaz, to neviditelné lano natažené mezi vámi, se napíná, div nepraskne. Tahali jste za ně a škubali na tu či na onu stranu. Máte co dělat, abyste se vypořádali s vlastním světem.
A to vám teprve skončily zkoušky. Starostí ažaž. Tenhle víkend jste si potřebovali odpočinout. A kdybyste před sebou měli ještě další zkoušky, natáhli bychom ten svůj harmonogram tak, aby se tam vešly. Nebudeme jim kazit možnosti, nebudeme jim narušovat soustředění. Stačilo, že vaše narozeniny o minulém víkendu vám kolidovaly se závěrečným opakováním. V takové situaci nás to láká. Co kdybychom počkali a nechali to až na dobu, kdy budou znát výsledky, nebo abychom jim nenarušili poslední vzácné léto. Jenomže jsme se vrátili ke svému pevnému plánu: pouze týdenní oddych. A poněvadž vaše narozeniny připadly letos šikovně na sobotu... Omluvte nás, čeká nás další opakování. Zkoušky můžou ovlivnit váš život. Tohle taky.
Mluvit bude Mike. Já to jenom trochu doplním. A až skončí, můžete mu samozřejmě klást otázky, kolik budete chtít. Přesněji by to asi vyjádřilo spojení "podrobit ho křížovému výslechu." Všechno by to mohlo proběhnout podle plánu, i když dost dobře nevím, co tím "plánem" vlastně myslíme nad rámec toho přesného načasování. Mohlo by to vypadat jako nějaká schůze, na níž se hladce a zdárně vyřídí, co je třeba, ale asi ne jako jedno z těch tátových zasedání výboru ani těch povrchních sešlostí u Walkera: "To už se všechno projednalo na schůzi..."
Myslím, že v každém případě budete nejspíš chtít vědět všechno, celý ten zamotaný příběh. A také si zasloužíte znát to, co se k němu dá konkrétně zjistit.
Váš otec lehce chrápe.
Vzpomínám, jak jsi mi, Katko, jednou řekla: "Vyprávěj mi, jaké to bylo, než jsem se narodila." Taková prostá a nevinná slova, a přesto mě zamrazilo. Měla bych být ráda, měla bych být okouzlená, dokonce trochu polichocená. Skutečně jsi získala jakousi představu o době před svým narozením, projevila jsi zájem o ni. Věděla jsi, že má s tebou nějakou čarovnou spojitost, třebaže ti to možná připadalo jako život na jiné planetě.
Kolik ti to tehdy bylo - osm? Slunili jsme se na pláži v Cornwallu, v letovisku Carrack Cove, navštívili jsme ho třikrát po sobě, tenkrát asi podruhé. Zabalila jsem tě do velké vybledlé osušky a jemně jsem tě třela dosucha, a přitom mě napadlo, že v té osušce už by ses nemohla ztratit a udusit, už jsi byla o hodně větší. A uplynul celý rok od doby, kdy jste se zničehonic oba naučili naráz u téže pláže plavat. Nejdřív ty a skoro vzápětí Nick, šlo to jako po drátku. Jeden z těch životních okamžiků "poprvé a jenom jedinkrát". Ale najednou jsem vám začala říkat "párek mořských ráčků". Proč ne "rybiček"? Nebo "hrdinů"? Snad že jste byli takoví růžovoučcí a mrňaví. Nebo proto, že jste se jenom mrskali a divoce, zato s nadšením pobíhali po mělčině, vůbec ne jako ryby. Ne-chtěla jsem si vás ještě představovat, jak plavete na otevřené moře. Ráčci.
Nevšimla sis, Katko, že mám v očích divný výraz? Naprosto nevinná otázka, a přece v ní bylo něco zvláštního. Řekla jsi "než jsem se narodila," a ne "než jsme se narodili". Nick byl stále ještě s Mikem u vody. Už se proti otci hodně vytáhl, a přitom Mike byl vždycky poměrně vysoký a štíhlý. Nevšimla sis, jak jsem se zachvěla? Ale doufám, že jsem to pohotově zamaskovala úsměvem. A hned jsem se začala tvářit toužebně a důvěrně jako "mezi námi děvčaty", ale taky mateřsky. A pořád jsem tě třela a vyprávěla jsem ti, snad si vzpomeneš, o jiné pláži daleko ve Skotsku, kde mě tatínek "požádal o ruku". Vlastně v takové písečné duně.
To bylo před osmi lety. Polovina vašeho života. Tehdy jsem si ještě mohla dovolit nosit bikiny. Byl to jeden z těch mnoha ztřeštěných, ale uhlazených okamžiků - brzy pochopíš, jak to myslím-, jaký nás s Mikem přivedl až kamsi na pokraj. Proč ne hned? Leckdy jsme měli taky trému. Ale harmonogram jsme dodržovali. Zítra bude na tobě, abys posoudila, abys nám řekla, jestli by ses za těch okolností zachovala stejně. To je ale hloupý nápad. Copak bys mohla udělat totéž?
Říkala jsi, že bys chtěla požádat Nicka o ruku - aby sis to vyzkoušela. Já jsem tě přesvědčovala, že takhle se to nedělá a že se to ostatně dělávalo za "starých časů". A co kdyby Nick odmítl? Moje bikiny byly tmavohnědé, tvoje plavečky oranžové. Pokud se to ještě někde dodržuje, poučovala jsem tě, musí o ruku ženy požádat muž.
A někdy i vysvětlovat. Ale já myslím, že si oba zasloužíte slyšet celý příběh ode mě, od své matky. Mike vám předloží svou verzi. Totiž on to vlastně nebude příběh, ale fakta, příběhem jsme vás krmili dosud. Nicméně bude to jakási verze skutečnosti. Za těch šestnáct let jsme se stačili poučit, jak těžké bývá někdy rozeznat, co je pravda, a co lež, co je skutečné, a co jenom předstírání. To je jedna z věcí, kterou si od zítřka budete muset rozhodovat sami. Jaká verze to má být?
-
Přeložila Alena Jindrová-Špilarová
Snímek Isifa
