Taškáři 
Oblohu tísní těžké šedé mraky a v dáli nad horami se pomalu zavírá jasný zlatý pruh podvečerního nebe. Hranaté domy, zubaté hory a těžké peřiny, které vše zakryjí tupou neprůhlednou šedí. Bude sněžit? Ptá se Emil sám sebe, když vychází z domu. S plastikovou taškou a zavíracím nožem v kapse kabátu jde někam opatřit větve na adventní věnec. Žádnou smrkovinu, ta opadá ještě před Štědrým dnem, nejlépe tisy, cypřiše, cedry - cedry, jaké kácel Gilgameš, z jakých byl postaven Jeruzalémský chrám. Mohou takové stromy růst v našem městě? Jistě, v parku je cedrů několik. To jen moje dětská představa cedru se jaksi nesrovnává s běžným jehličnanem. Dětské oči vždycky čekají cosi neuvěřitelného. Uvěřitelné už je jim marné.
Když míjel přeplněné kontejnery na odpadky v průjezdu vedle domu, vzpomněl si na cosi legračního. Před pár lety na Štědrý den odpoledne se tu celý horký, dojatý a malinko opilý zastavil se dvěma igelitovými taškami v rukou. Jedna obsahovala kromě jiného též kapří vnitřnosti, kůže a měchýře, slupky od brambor, prach z pytle od vysavače, krabice od mléka a džusu, plechovky od konzerv a kde co, vysypané popelníky, láhev od vína, mastné papíry, použité hy-gienické prostředky. Ve druhé tašce měl zabalené dárky pro své odloučené děti, se kterými ten den neměl večeřet u jednoho stolu. Jen předat dárky a na hodinu do parku. Projít se pod těmi nemohutnými a nepohádkovými cedry, a pak přežít tu marnou chvíli před dveřmi domu, který už není domovem.
Byl tak dojatý a popletený z té pro něj tehdy ještě nezvyklé situace, že tašky málem zaměnil. Málem hodil dárky do smeťáku a smetí dětem pod stromek. A rozbalte si to až po večeři. Obě tašky na sobě nesly týž vánoční motiv, jakési svíčky, baňky, ovoce, dědu Mráze nebo jiný nesmysl. Z venku zaměnitelné, říkal si, když se přesvědčil, že vyhodil tu správnou. A zevnitř? Přemýšlel, jak dlouho to bude trvat, než se dárky ocitnou také v břiše kontejneru, jako se tam ocitne skoro všechno, co s Vánocemi souvisí.
Ale byla by to nadílka! Poprvé se toho dne zasmál a pochechtával se i později, když na ulicích a v tramvajích potkával lidi převážející vánoční dárky v podobných taškách jako on. Jsme my to ale taškáři, jak tu vláčíme po městě ty svoje poklady, ty svoje radosti v polyetylénu. Nemohl se ubránit představě, že v těch štědrovečerních taškách lidé vláčí vlastně jen odpadky.
Těžké mraky už zcela uzavřely jasný pruh na obzoru a krajina ztratila barvy. Zůstal jen šedý vzduch a černé větve konifer v parku.
Devět svíček
Jenovéfa řečená Jeny, Emilova žena, družka, přítelkyně; jak se Emil jednou nešikovně vyjádřil: "ta moje žena, ta druhá", a hrubě se jí tím dotkl. Ta Jeny, o níž kdosi řekl, že je malá žena s velkým srdcem, tak velkým, až se do ní skoro nevejde, a zraňuje se o vše ostré ve svém okolí. Žena ještě nedaleko za třicítkou položila na stůl potřeby k výrobě adventního věnce. Slaměný kruhový korpus, vázací drát, čtyři dvojité bodáky a čtyři červené svíce. Emil za chvíli přinese větve.
V pokoji bylo takové šero, že zatoužila jednu svíčku zapálit. Ale měla jen čtyři a věnec se zapaluje až v neděli. Zapálila si aspoň cigaretu. Teskně potáhla a cítila, jak se šero venku vyrovnává s šerem v její duši.
Jak se má člověk těšit na Vánoce, když je tu kdosi, kdo se děsí každého přibývajícího dne? Představovala si ty dny děsu jako nabývající měsíc. A ty víš, Johano, že se musí něco těžkého stát, že se musí něco hrozného udělat, než bude úplný.
Sobota odpoledne, pustina zbytečného volna, tím pustší, že Jeny cítila, že by měla právě teď být někde úplně jinde a dělat něco jiného než si tu cosi zdobit.
Tak nemít lidi! Ne nemít je ráda, to nejde. Vůbec je nemít. Kolikrát Jeny takto klesala, když cítila, jak ji pouto k dceři, matce, sestře... bolí kdesi uvnitř jako zaseknutá harpuna. Bolest, před níž neunikneš do hloubky ani do dálky. Pupeční šňůra, kterou nepřekousneš. Jen zmizet. Dovedla si sebe představit, jak mizí v tomhle šeru a splyne s ním a není s nikým a není pro nikoho, je sama němá, protože nemusí ani nemá s kým mluvit. Takto narkoticky prožít život, bez otázek a bez odpovědí? Dá se to? Člověk by musel vědět, že jsou všichni v pořádku, což je nemožné, nebo by musel být sám. Ne osamocený osamělý, ale sám, jediný, na kom záleží. A na to Jeny není dost velká. Jen to srdce, které ji tísní v jejích malých poměrech.
Jsem sobecká svině, řekla si. Lituji sebe, a přitom Johana, naše Johanka! Myslela na sestru a hleděla na slaměný kruh, bodce a drát. Tohle neholandské zátiší na ni náhle civělo strašlivou krutostí. Musela si podržet ruce, aby to nesmetla ze stolu a nevyhodila z okna. Co by pak řekla Emilovi? Copak by mu mohla říct, co jí v této chvíli připomíná kruh, bodáky a drát? Mohla by mu říct, že vidí věnec, který si teď může plést Johana, věnec bez zelených ratolestí, věnec s devíti svíčkami, které bude ta holka, sestra moje sestřička, bez muže a bez peněz a bez bydlení zhášet ještě dlouho po Vánocích, až jí zůstane jen černé vypálené kolo?
Za dveřmi se ozvaly kroky, pes dosud spící pod stolem vyskočil a Jenovéfa taky. Kde jsi tak dlouho?! V náhlém pohnutí jej objala kolem krku a v dlouhém polibku na chvíli přestali rozlišovat, kde jeden z nich začíná a druhý končí. Pak se oblékli a rozsvítili lampu, která vrhla na věci připravené na stole úplně jiné světlo.
Igelitové hřmění
"A tak to všechno v plastikových pytlích jde svou cestou," Emil uzavřel svou vzpomínku na štědrovečerní tašky.
Už je to tak, že ten můj chlap často vypráví s ohromnou naléhavostí příběhy, které po něm nikdo nechce, říkala si Jeny a umně oplétala slaměné kolo větvičkami tisu, cypřiše, tújí a cesmíny a utahovala vázacím drátem.
"Ten vánoční polyetylén..."
"Nemůžeš říct normálně igelit?"
"Nevím, jestli je to chemicky stejné, ale můžu. Ten vánoční igelit mi nejde z hlavy a vůbec igelit, dnes už se bez něj neobejdeš, představ si, kolikrát denně člověk použije igelitový sáček nebo tašku, jsme celí v igelitu, strkáme tam všechno, včetně svého přirození."
"To poslední jsem ani nemusela slyšet."
"Promiň. Ale teď jsem si uvědomil, že vlastně znám lidi, kteří doma žádné poly... igelitové sáčky nepoužívají. Oni totiž mají psa, který ..."
Zas další nevyžádaný příběh, usmála se Jeny, ale vlastně byla ráda, že nemusí mluvit sama.
"Mají psa, který jako štěně prožil traumatickou zkušenost."
Psí traumata tě zajímají, ale co lidi? Co naše Johana? Zahlédla před sebou její na krátko na kratičko ostříhanou hlavu a veliké oči, holka vyhublá jak tyčka, a teď se jí na té hubené hrudi budou zvětšovat prsa?
"Někdo se chtěl zbavit štěňat hned po porodu, nebo vrchu, nebo jak se to řekne, a tak je nacpal do igelitové tašky a hodil do popelnice."
"Živé?"
"Ano. Ti pejskové tam byli několik hodin, možná dnů. Měli štěstí, že nepřijeli popeláři. Pak nějaký chlapík, co šel s košem, uslyšel z popelnice kňučení."
Hodiny v chrastivém zvuku polyetylénu. Z venku jen takové kroutící se věcičky s chlupy spečenými zaschlou plodovou vodou. Uvnitř červení vůlí srdce, cév a plic ještě prokrvit, ještě žít. Tlapkami marně hrabou proti kluzké bláně igelitu. Před chvílí ještě v nebi matčiny dělohy, teď v pekle. Co mi to povídáš, Emile?
"Ten člověk uslyšel kňučení, a pak ty tři psí děti vytáhl z odpadu a vysypal na zem zrovna ve chvíli, kdy, abych tak řekl s filozofem Michelem Foucaultem, dosahovaly rovnováhy mezi rozkoší a smrtí."
"Nečetla jsem Foucaulta, ale jestli hledá rovnováhu mezi rozkoší a smrtí, ať si rovnou poslouží tím druhým a dosáhne ji. Jakou jinou rovnováhu se smrtí chceš mít než smrt?"
"Však už se stalo, umřel na AIDS."
"To mi není líto."
Vzpomínám si na ty módní řeči o tom, že bolest je vlastně slast a že jediné, co člověk hledá, je smrt a jediná svoboda je ničit a ubližovat, na všechny ty kecy o odcizení, o tom, že pohlavní styk nijak nesouvisí s láskou ani s plozením. K čemu mi ty řeči jsou, když se teď na to všechno sbírá v životě mojí poblázněné mladší sestry a já jsem jí na to dokonce dala peníze, na tu svobodu!
"Ta štěňata zachránili, dnes jsou z nich zdraví psi. Jednoho z nich, fenku, mají známí mých známých. Ale něco si ta holka ..."
"Myslíš tu fenku?"
"Jistě tu fenku. Něco si z té popelnice odnesla. Když zaslechne šramot nebo šustění igelitu, plastu, mikroténu, čehokoli takového, dává se na zoufalý bezhlavý útěk."
No jistě, pes má zdravé instinkty a prchá z místa utrpení, jenom člověk se zdržuje tam, kde je mu zle, jenom člověk si pro ublížení chodí dobrovolně. V tom má ten hnusný Foucault jakousi hnusnou pravdu.
"A tak ti lidé, aby ji mohli mít, museli doma přestat používat všechny tyhle materiály, jinak by jim ten pes asi vyskočil z okna."
Emil dokončil další nevyžádaný příběh a sbíral zbytky větviček z věnce do bílé plastikové tašky. Jeny se zdálo, že s ní zbytečně moc chrastí. Když se na to chvíli soustředila, nemohla už slyšet nic jiného než to igelitové hřmění.
Zbytek noci
"Emile, spíš?"
Otevřel oči a ve studeném světle, které padalo do ložnice, uviděl Jeny sedící vedle něj na posteli s koleny pod bradou. Pod tou trošku krátkou bradou, pro kterou se Jeny sama sobě méně líbí. A přece je tak líbezná jako ženy z obrazů Lucase Cranacha. Eva a Judit. Eva podává jablko a Judit meč, který to jablko oblé jako svět roztíná. To je ona.
"Spíš?"
"Už ne. Co je?"
"Mně se něco zdálo. Můžu ti to říct?"
"Řekni."
"Zdálo se mi, že jsem ležela na zemi jako padlá kráva. Jako skvrna, ještě plná žijících orgánů, ale už propadající rozkladu. A nade mnou stála dívka, holka, vypadala trochu jako moje dcera, ale nebyla to ona, vůbec ne. Jenom jsem věděla, že jsem jí kdysi dala život a ona teď nade mnou stojí s velikým pohrdáním. Ležela jsem u nohou vlastního dítěte, které jsem neznala."
"Jeny, prosím tě..." Emil se ji pokoušel přerušit, protože se bál, aby sám nemusel začít myslet na podobné věci. Šťastni jsou ti, kteří znají všechny své děti.
"Ne, ne. Já to musím říct, abych si to pamatovala, abych to do rána nezapomněla. Ležela jsem stará a bezmocná u nohou vlastního dítěte a ono se mě ptá: Proč tě mám mít ráda? A já jsem nevěděla, co říct. Proč na tebe nemám šlápnout, jako na každou jinou skvrnu na své cestě? A já jsem mlčela. Cítila jsem, jak se krev v mých žilách zastavuje. A ona byla tak veliká, tak známá, a tak dokonale cizí, a tak dokonale moje. Mohla jsem na její tváři rozpoznat ty mateřské detaily, o kterých nikdo jiný neví. Byla jako dítě, které jsem někde pohodila a ono si mě našlo. Ale bylo to pořád dítě, asi tříleté děvče velikosti dospělého člověka, větší než ty, Emile."
"Jak to celé vypadalo? Jak se ti to zjevilo?"
"Vyrostla mi před očima jako růžový strom. Ne, strom ne, to není přesné, ona byla jako růžový plamen. Ona tak plápolala na pozadí černočervené tmy. A v tom plápolání jsem ji poznávala tak důvěrně, že si to nedovedeš představit. To poznávání! To poznávání těla ze svého těla, ach, to bylo hrozné a zároveň jaksi sladké.
Emile, já ji pořád vidím, jak nade mnou stojí a říká něco, čemu nerozumím. Pořád ji vidím, i teď."
"Já ji taky vidím, Jeny, myslím, že ji teď vidí každý, každý z nás ji teď musí vidět," řekl Emil a přivinul Jeny k sobě. Byla sevřená a tvrdá jako zauzlované lano. Hned poznal, že teď se milovat nemohou. Teď nad nimi šlehá plamen soudu. Teď jsou děti veliké a dospělí malí, ubozí vánoční taškáři s taškami plnými odpadků, v nichž se už dávno udusili ti, které nikdo neuslyšel.
Zbytek noci se mu táhl v cárech spánku a bdění. Jeny snad nespala vůbec. Převracela se z boku na bok, pořád někam chodila a každou chvíli vyklepávala nějakou zprávu na svém mobilním telefonu, jehož displej modře svítil do tmy. Telefonní signalizace probíhala v jakémsi Emilovi nepochopitelném nutkavém intervalu. Modré světlo šlehající mezi Jeninými prsty jako by mělo vždy znovu zahnat nějakou temnou vlnu, nějakého vždy znovu ji posedajícího démona. Nebylo to k vydržení.
Usnul až k ránu. Zdálo se mu, že sněží, a byla to pravda. Z nebeských peřin se na špinavou zem valila záplava sněhu.
"Jdu za sestrou," zaslechl a téměř vzápětí bouchly domovní dveře.
Co? Kam? Proč? Proč po takové noci z ničeho nic běží za Johanou, za tou praštěnou holkou, která nedá pokoj, dokud neutrápí k smrti všechny včetně sebe?
Na stolku u postele zůstal Jenin telefon. Nemá se to dělat, ale přece se podíval na odeslané zprávy. Bylo jich šestnáct, všechny Johaně a všechny obsahovaly jen tři slova: NECH SI TO!
Postupně je všechny otvíral a četl a šestnáctkrát mu to došlo a šestnáctkrát se otřásl nad svou bídou. Vyhlédl z okna. Rozlehlé parkoviště před domem pokrývala souvislá vrstva nového sněhu, kterou protínal jediný řetěz stop Jeniných chvatných kroků.
-
Snímek Jan Šilpoch
