Chcete odpálit balistickou raketu?

 
Raketa R-12, projektovaná a vyráběná v ukrajinském Dněpropetrovsku, patřila k základním sovětským raketovým zbraním.
Snímek: Milan Syruček

Sedím na velitelském raketovém stanovišti v křesle, které bylo původně určeno pro sovětský třímotorový letoun Jak 40. Podplukovník Jurij Vitaljevič Lysych mě před odpálením rakety upíná do pásů. Nalevo je obrazovka, na níž se objevuje signál "Poplach". Po něm následuje šestimístná šifra, která dovoluje vyjmout ze sejfu po mé levici zapečetěnou obálku s rovněž šestimístnou šifrou. Čísla se neshodují - kromě jediného, posledního: signál z Moskvy je správný. Ze sejfu vyjímám klíč a zasunuji ho do panelu přede mnou. Druhou ruku přikládám na žlutý knoflík. Těsně vedle mne, ve stejném křesle před stejným panelem, sedí podplukovník a opakuje tytéž pohyby.
Začneme odpočítávat: Pět, čtyři, tři, dva, jedna - "pusk". V ten okamžik, ve stejné vteřině, musíme oba otočit klíčem a stisknout knoflík.
Na povrchu se během osmi vteřin odkrývá do úhlu 85 stupňů stotunové betonové víko. Ze sedmatřicetimetrové šachty vyčuhuje špice rakety RS-22 (v terminologii NATO SS-24 Scalpel).
Co se stane pak? Pod raketou se zapálí výbušná směs a třístupňový kolos o váze 104,5 tuny se z podzemního sila zvedne do výše. Po dvaadvaceti metrech se zažehne vlastní motor a raketa se dostane na svou letovou dráhu. Ve špici nese deset jaderných hlavic samostatně naváděných na cíl, každá o výbušné síle 0,4 megatuny. Na Ameriku míří jen ze stanoviště tohoto pluku, z deseti sil rozmístěných ve vzdálenosti deset až dvacet kilometrů, čtyři megatuny, které by mohly zničit dvě stě Hirošim. Přesný cíl však neznal ani velitel pluku.

Šestihodinové služby
To není fikce. Opravdu sedím na velitelském stanovišti v Pervomajsku, kde byla jedna ze sovětských základen 34. raketové armády. Tato armáda, zřízená v roce 1959, měla deset divizí - šest na území Ukrajiny, tři v Bělorusku a jednu na Kavkaze. Divize se dělily na pluky a každý pluk měl deset takových podzemních sil s velitelským stanovištěm, jako je to, v němž se nacházím. Velení celé 34. raketové armády sídlilo v ukrajinském městě Vinnice.
V rámci sovětsko-amerických dohod SALT a START se postupně počty strategických raket zmenšovaly. V roce 1991, v době vyhlášení nezávislosti Ukrajiny, zůstaly v této zemi už jen dvě divize, chmelnická a vinnická, se 176 raketovými sily. Po dohodě Ukrajiny s Ruskou federací a USA v roce 1993 byly tyto základny v devadesátých letech za americké peníze a účasti postupně zničeny. V roce 1998 zbyla pouze pervomajská základna (tedy pluk) se 46 raketami RS-22 (SS-24).
Společný rusko-americký nátlak přispěl tomu, že nakonec po všech raketách zbyly jen nevelké nerovnosti v terénu, které už zarostly travou. Pervomajská základna se udržela do roku 2001, pak se z ní stala věčná památka na časy, kdy tisíce sovětských a amerických raket na sebe vzájemně mířily, aby se v případném boji smazaly z povrchu zemského.
Základna se proměnila ve světově unikátní muzeum. Podobná existují ve světě jen tři. Jedno je v americké Arizoně na bývalé základně pro rakety Titan 2 ze šedesátých let, která však nebyla nasazena na bojovou pohotovost. Druhé najdeme v německém Pennemünde, kde se kdysi vyráběly pověstné střely V-1 a V-2, ničící během druhé světové války Londýn. Tam ale zůstaly jen makety.
V Pervomajsku se skoro vše dochovalo jako v dobách, kdy se za velitelským pultem ve dne v noci, vždy po šesti hodinách, střídali tři důstojníci, aby byli připraveni během několika minut odpálit mezikontinentální rakety. Mimochodem, stejné zbraně se používaly na železničních raketových komplexech, které neustále brázdily nekonečné sibiřské prostory.
Avšak i v Pervomajsku už něco chybí - například spojení s Moskvou. A samozřejmě rakety s jadernou náloží. Šachta pro jednu z nich byla ze dvou třetin, do rysky sedmi metrů, zasypána zeminou, zalita betonem a víko je neustále pootevřené, aby návštěvníci mohli spatřit jámu, v níž v kontejneru spočívala smrtonosná zbraň. Jinak, po jejím odpálení, se poklop za 17 sekund opět uzavřel, aby nebylo možné z družice identifikovat, ze kterého sila raketa vzlétla. Na rozdíl od Američanů byly sovětské šachty stavěny pro trojí použití, americké jsou jednorázové.

Z velitelů průvodci
To vše nám popisuje padesátiletý podplukovník Lysych, dnes voják ve výslužbě. Připojuje se k němu plukovník Alexandr Jevgeněvič Tarasenko, někdejší velitel stanoviště a vlastně zakladatel tohoto muzea. Když byla roku 2001 uzavřena poslední sovětská základna na ukrajinském území, odešel v devětatřiceti letech do vojenského důchodu a začal organizovat muzeum. Mohl k tomu využít všechnu techniku, která se tu nacházela - tahače raket, anténu vysílače, sklady, ubikace a další zařízení.
Nejzajímavější částí pro návštěvníky je velitelská šachta, hluboká 43 metrů. Kromě betonové stěny ji tvoří dvanáctiposchoďový kontejner, dopravený tehdy až z Leningradu. Nejprve se prochází 155 metrů dlouhou podzemní chodbou, prošpikovanou potrubím s ochlazovanou vodou a kabely. Pak je třeba otevřít ocelové dveře o váze jedné tuny, zavřít, otevřít další obdobné dveře, zavřít a teprve poté lze vstoupit do výtahu. Stěží se do něj vejdou tři osoby - tolik tvořila jedna směna, v případě nutnosti zdvojená. Právě pro tuto rezervu jsou v malé komůrce tři lůžka, lednička se zásobami na 45 dní a okyslovač vzduchu. Stálou teplotu a vlhkost zde pomáhá udržovat chladicí zařízení.
To už jsme sjeli do posledního poschodí. Z něho je však třeba po úzkém žebříku vystoupit o poschodí výše, na velitelské stanoviště. Místnůstka třikrát tři metry s aparaturami a konstantní teplotou 22 stupňů. Neměl sem proniknout ani závan případné tlakové vlny při odvetném jaderném úderu protivníka. Že tady zůstalo původní zařízení, dost vadilo Rusům - mají totiž stejná stanoviště u raket, jež jsou dosud v bojové pohotovosti. Proto požadovali alespoň překrytí nápisů na přístrojích.
Jinak se ubikace přeměnily v kinosál a řediteli muzea se podařilo shromáždit zde přehlídku někdejších sovětských raket. Je tu i nej-obávanější "Satan", ve své době nejmohutnější raketa na světě.
Pro bývalé důstojníky a dnes průvodce se muzeum stalo smyslem jejich dalšího života. Pro návštěvníky je pak hrůzným symbolem toho, kolik lidského umu, práce a peněz vynaložily jaderné mocnosti na to, aby mohly mnohokrát zničit vše živé na této planetě.

Milan Syruček

Jak se tam dostat
Na Ukrajinu létají přímé linky ČSA nebo Aerosvitu (Praha - Kyjev, Praha - Oděsa, doba letu 2 h). Využít lze i autobusů (několikrát týdně, Praha - Kyjev, 23 - 27 h) a vlaků (přímý spoj Praha - Kyjev, 36 h, Praha - Oděsa, 37 h, jeden přestup).
Jedete-li autem, na 243. kilometru rychlostní silnice Kyjev - Oděsa odbočte vlevo na město Nikolajev. Zhruba 20 km před Pervomajskem je velká tabule, která vás navede k muzeu. Pervomajsk leží přibližně 240 km severně od Oděsy a 160 km od Nikolajeva.

Informace
Centrální kancelář muzea
Korotčenka 3, Pervomajsk
Muzeum je otevřeno denně 10 - 17 h
Vstupné s exkurzí: 15 USD

Exkurzi si můžete objednat na telefonu
- v Kyjevě: +38 044 294 6212
- v Pervomajsku: +38 051 615 4896