Články o růstu mezd a nedostatku pracovních sil vyvolávají ve stále více zaměstnancích pocit, že i oni by měli dostat vyšší prémie a nový platový výměr. Je to pocit mnohdy mylný, protože není podložený žádným obhajitelným motivem.
Nejčastěji se jako důvod, proč by se měly zvýšit mzdy, uvádí inflace. Zaměstnavatelé tak jsou činěni zodpovědnými za životní úroveň každého pracovníka. Ale proč? Byli snad majitelé a manažeři firmy přítomni klíčovým okamžikům, kdy se jejich budoucí pracovníci rozhodovali, jakou si zvolí profesi? Kolik času a peněz investují do svého vzdělání, jak nákladný povedou život nebo kolik si pořídí dětí? To vše byla naše osobní rozhodnutí (případně našich rodičů a partnerů), takže nepřenášejme jejich následky na cizí bedra.
Vývoj životních nákladů nesmí být při rozhodování o mzdových nákladech opomíjen. Nemůže však zcela zastiňovat ostatní výdaje. Například růst cen energií pro firmy několikanásobně převyšuje celkovou inflaci.
Manažeři, kteří podlehnou tlaku na paušální zvyšování základních platů o určité procento, se připraví o možnost víc diferencovat mezi profesemi a jednotlivci.
Přitom bez motivace klíčových pracovníků není možné zajistit, aby podnik zlepšoval svůj výkon. Lidem, kteří mají pocit, že jsou špatně placeni, personalisté radí, aby si důvody, proč mají dostat přidáno, sepsali. Pomáhá to při přípravě na rozhovor se šéfem.
Totéž je možné radit i šéfům: chtějte od žadatelů o vyšší mzdu písemné zdůvodnění. Nejeden nespokojenec by na schůzku musel přijít s prázdným papírem. Od posledního přidání nemá žádný pádný argument. Nezvýšil výkon, nepřinesl nápad. Vykazuje jedinou zásluhu: odsloužil další rok.
Kéž by takových případů bylo co nejmíň. Mzdová jednání by se mohla vést o motivaci prospěšné pro obě strany. A ne o propočtech, o kolik co podražilo...
