Bůh, hory a metalurgie

 
Kláštery v Haghpatu a Sanahinu (na snímku) byly prvními arménskými památkami na seznamu UNESCO.
Snímek: Tomáš Wehle

Raně křesťanské kostely jsou tiše důstojné a asketické v tom nejlepším slova smyslu. Byly stavěny čistě, elegantně a účelně, z jednoduchého šedého kamene, a Evropana zaujme, že naprosto postrádají kudrlinkový a pozlacený fetišismus, který se vetřel do církevních staveb ve Středozemí už s renesancí a u nás s barokem. Původní prosté ideje křesťanství se tu zdají být daleko více doma.
Právě kláštery Haghpat a Sanahin na severu Arménie jsou toho dobrým příkladem. Oba leží ve svazích nad strží řeky Debed na dohled od sebe, oba byly původně založeny v desátém století a nesou i některé podobné stavitelské prvky. V obou případech se také jedná o velký komplex církevních i světských budov, kde okolo hlavního dómu v průběhu zhruba tří staletí vyrostlo přes dvacet dalších kostelů a kaplí, zvonice, knihovny nebo mosty.
Zejména Sanahin byl ve středověku důležitým centrem, kde se studovaly lékařské a humanitní vědy, psala vědecká pojednání a malovaly slavné miniatury. Možnou rivalitu mezi oběma místy roztomile naznačuje sám název Sanahin, což v doslovném překladu znamená "starší než tamten".

Sanahin: zvláštní asymetrie
Městečko Sanahin spadá do distriktu většího Alaverdi, které se nachází v rokli pod ním. Kromě samotného kláštera se může novodobý Sanahin pochlubit asi jen rodáky bratry Mikojanovými.
Anastas Mikojan se jako vyjednávač a obratný politik dokázal velmi dlouho udržet na vratkém výsluní sovětské stranické scény (byl mimo jiné Stalinovým osobním zástupcem). Hrál také významnou roli například v paktu Ribbentrop-Molotov i během kubánské krize v šedesátých letech.
Artem - mladší z bratrů - byl zase jedním z hlavních konstruktérů sovětských proudových stíhaček. Ve svahu uprostřed venkovských domů a pasoucích se koz dnes stojí monumentální památník včetně celého migu pod betonovým obloukem, neohroženě namířeného do prázdné stráně o pár kilometrů dál naproti.
Při vší úctě ke zručnosti sovětských architektů je to ale stále sanahinský klášter, který na sebe právem poutá většinu pozornosti. Rozkládá se nad městem a v létě je jeho nádvoří stíněno košatými korunami stromů, pod kterými místní prodávají nepočetným turistům svaté obrázky.
Kláštery jsou až na výjimky volně přístupné, a návštěvník tak může sám bloumat po ošlapaných kamenných blocích, mezi sloupy a pod kopulemi kostelů, v jejichž středu jsou otvory, jimiž do místnosti padá tenký paprsek slunečního světla. I když je všechno postavené z kamene, nepůsobí to chladně.
Hlavní budovy kláštera stojí okolo centrálního dómu chrámu Spasitele (Amenaprkič) z konce desátého století. Jak jednotliví architekti v průběhu let přidávali další stavby, celý komplex získal zvláštní asymetrický a organický vzhled, typický pro většinu velkých arménských klášterů. Sanahin je propojený se svým okolím; otevřeným vchodem můžete vyjít rovnou pod stromy, jen kamenné sloupy nahradí vzrostlé kmeny.

Alaverdi: pohled do pekla
Dá se říct, že města s rozvinutým metalurgickým průmyslem obecně neoplývají pohlednicovými sceneriemi, a Alaverdi v tom není výjimkou. Místy je tak přízračné, že když nahlédnete ze sanahinského sídliště do fabriky ve strži pod ním, budete si myslet, že shlížíte do samotného pekla.
Srdcem a duší současného Alaverdi je totiž závod na zpracování mědi, který po kolapsu Sovětského svazu začala provozovat soukromá společnost a který je nyní jednoznačně největším zaměstnavatelem v okolí. V centru lze narazit na bizarní budovatelské billboardy a v obrovském a místy dezolátním areálu pracují ti šťastnější z místních.
Sanahin spojuje s Alaverdi stará lanovka rakouské výroby (prý nejstrmější v celém bývalém Sovětském svazu), a dělníci z horního sídliště tak mají cestu do práce o hodně rychlejší. Ze zdejších historických památek stojí za zmínku unikátní klenutý most z konce dvanáctého století, který vede přes divokou řeku Debed nedaleko průmyslového areálu.

Haghpat: temný a strašidelný
Přes veškeré historické souvislosti a společné rysy je Haghpat jiný než Sanahin. Zatímco Sanahin působí vlídně a přírodně, Haghpat je jaksi přísnější, temnější. Stojí opevněný na svahu o několik kilometrů dál a celý Sanahin i kouřící Alaverdi v rokli pod ním z něj máte jako na dlani. Za měsíčního světla je liduprázdný klášter docela strašidelné místo.
Přirozené centrum tvoří dóm kostela svatého Nshana s vysokou kopulí. Stejně jako některé další, byl i tento původně vymalován freskami, které jsou ale dnes téměř úplně pryč. Obdobně jako Sanahin je také Haghpat mimořádně bohatý na chačkary. Ty jsou podobné našim smírčím kamenům, mívají také obdélníkový tvar a často je do nich vytesán ornamentální kříž, i když styly jednotlivých staletí i autorů se liší. Na rozdíl od smírčích kamenů ovšem nevzpomínají události tragické, ale byly vztyčeny spíš při významných příležitostech jako stavba nových budov, připomenutí vítězné bitvy nebo filantropických aktivit panovníků. V obou klášterech se jich dohromady dochovalo přes osmdesát.
Pokud se rozhodnete navštívit Arménii či Gruzii, oblast okolo Alaverdi stojí za zajížďku. Už pro tu dramaticky rozeklanou horskou rokli, i pro zvláštní atmosféru nedobrovolné symbiózy, ve které tu starobylé kláštery žijí s památníky socialismu.

Marek Svoboda

Jak se tam dostat
ČSA provozuje přímou linku Praha - Jerevan v cenách okolo 15 000 Kč včetně poplatků (leden 2008). Z Jerevanu vede přes Alaverdi jedna z hlavních silnic a také železniční trať do Gruzie, a je to tak ideální zastávka, pokud jedete tím směrem.

Kde se ubytovat
V Sanahinu i Haghpatu se ubytujete jen v soukromí. V Haghpatu je dobrou volbou dům paní Flory, svérázné učitelky dějepisu, přímo na návsi. Za noc s plnou penzí zaplatíte 11 tisíc dramů (asi 620 Kč), bez jídla pak 5000 dramů. V domě je koupelna s teplou vodou.
Tel.: +374 0253 3 24 87