Bjelašnica – opuštěná krása

 
Snímek: TOPÍ PIGULA

Bjelašnica leží bezprostředně u Sarajeva a nabízí jeho obyvatelům jak letní turistické, tak zimní lyžařské vyžití. Vzájemná blízkost hor a městské metropole s hotely, bary a nočními kluby byla jedním z faktorů, které pomohly získat Sarajevu status olympijského města. Zimními olympijskými hrami v roce 1984 žila tehdy celá Jugoslávie. V Bjelašnici se konaly mírové souboje v mužském sjezdovém lyžování a maskot her, vlček Vučko, se usmíval z triček, hrníčku i odznáčků. Do rozpadu Titovy Jugoslávie zbývalo šest let.
Pak se hory staly nárazníkovým pásmem mezi bosenskou vládou a nepřátelskými jednotkami. Dodnes jsou některé oblasti silně zaminovány. Zdejší týmy pyrotechniků se speciálně vycvičenými psy finančně podporuje nejen bosenská vláda, ale i mezinárodní fondy. Odhady hovoří o 670 tisících min, které v Bosně a Hercegovině čekají jako nebezpečné dědictví z let 1992 - 1995.
Oblasti, kde by se mohly miny vyskytovat, jsou zřetelně označené, takže pokud se turisté drží značených cest nebo jdou s průvodcem, není se čeho bát. Navíc pozůstatky olympijských tratí i samotný fakt, že tudy projížděly hvězdy světového lyžování, zvyšují atraktivitu místa. Kdo by si nechtěl zalyžovat v místě, kde si to svištěl Američan Bill Johnson, který tady ve sjezdu získal zlatou medaili. Pokusit se ho trumfnout by znamenalo zapsat se na seznam sjezdových kamikadze. Nebo si můžete zakličkovat na svahu jako Švýcar Max Julen, jenž ulovil zlatou medaili za slalom. Skipasy na zdejší lanovky už jsou v prodeji pár měsíců a hotely se předhánějí v cenových nabídkách. Například jeden z hotelů, postavený ve výšce 1273 metrů nad mořem, láká lyžaře na 200 dnů z roku, kdy tady leží sníh. V okolí se nabízí celkem 14 kilometrů sjezdovek, to už stojí za úvahu. Jen hotelový standard se od západoevropského přece ještě trochu liší.

Louky nad kaňonem
Jakmile sleze sníh a příroda se trochu oklepe, jsou zdejší barevné horské louky plné pestrých květů, které skýtají "pastvu" pro obrovské množství motýlů. Na rostlinách se živí i stovky druhů dalších bezobratlých a občasný uschlý kravinec ukazuje na přítomnost dobytka. Ve vyšších polohách jsou jen ovce, protože těm několika lidem, kteří setrvávají na horách i přes zimu, by starost o kravky přinášela více práce než užitku. S ovcemi je život zkrátka jednodušší.
Místní obyvatelé nezůstávají v údivu ani nad nepřítomností telefonního signálu, ani nad velkými exempláři ještěrky zelené. Obojí je tady pro ně naprosto přirozené. Stejně jako 800 metrů hluboký kaňon vyhloubený ve vápencích řekou Rakitnicou. Ti drsnější z turistů si mohou projít kaňon cestou necestou či spíše chvíli řekou, chvíli souší. Ostatním se nabízí trek nad kaňonem. Respekt je potřeba mít jen před počasím a hady. Horské počasí se může zásadním způsobem změnit z hodiny na hodinu a při delších túrách se není před bouřkou kam schovat. Co se týče hadů, mají místní strach možná až přemrštěný, byť se tady kromě naší zmije obecné vyskytuje i zmije růžkatá, která je pokládána za nejjedovatějšího hada Evropy.

Lukomir - na konci světa
Říct, že ve vesnici Lukomir ještě pořád žijí lidé tradičním způsobem, je tak trochu zavádějící. V průvodci to zní lákavě a romanticky, ale realita je mnohem drsnější. Nezaměstnanost tady dosahuje takřka sta procent, byť do Sarajeva je to zhruba dvacet kilometrů. Rozdíl mezi Lukomirem a Sarajevem je ale asi stejný jako mezi sklobetonovou kanceláří na Wall Streetu a plechovou boudou newyorského bezdomovce. Kamenné chalupy, občas spojené malou chodbou s chlívkem pro ovce, připomínají historické obrázky Irska za časů velkého hladomoru. Tohle architektonické řešení má svůj "půvab" zejména v zimě, kdy je alespoň z jedné strany dům izolován a vyhříván živočišným teplem.
Při pohledu z výšky musí být na zimní Lukomir zajímavý pohled. Pár chalup pospojovaných pavučinou pracně proházených a prošlapaných cest a okolo bílá pláň, která kousek za vsí mizí v kaňonu. Zima vesnici vždy na několik měsíců úplně odřízne. Svůj podíl na tom má i nadmořská výška. Lukomir, ležící 1450 metrů nad úrovní moře, bývá označován za nejvýše položenou horskou osadu nejen Bosny a Hercegoviny, ale i Černé Hory. Během zimy tady zůstává jen několik starých lidí, kteří se na ni musí pečlivě připravit: od zásob potravin, přes dřevo, až po takové "maličkosti", jako jsou zápalky nebo léky. Zánět slepého střeva může být v takových podmínkách fatální.

Středověk jako byznys
Stálé osídlení Lukomiru vzniklo na místech letních salaší v 80. letech 19. století. Dnes se situace ustálila do podoby, kdy mladí odcházejí hledat práci, nejčastěji do blízkého Sarajeva, zatímco staří se tu snaží nějak přežít. Trochu jim to usnadňuje boom hledačů eko- či agroturistiky, čehož využívají cestovní kanceláře a na letáčcích prodávají zdejší chudobu pod samolepkou tradice a "atmosféry středověku". Místní tak pomalu chápou, že tradiční pohostinnost může být dobrý byznys. Stařenky nabízejí ponožky pletené z ovčí vlny a jednotlivé rodiny si tak v rámci malé vesnice (v zimě necelá desítka stálých obyvatel) začínají silně konkurovat.
Hostitelka nám po zhruba patnáctikilometrové pouti nabízí nejprve mléko v hrnečku, teplé svou čerstvostí, nikoli pasterizací. Sem zatím byrokratické prsty Evropské unie nesahají. Pokud by se tak stalo, lidé by tu pro samý předpis přišli o sýr, mléko i nenormovaný chléb svůj vezdejší. V podmínkách, které se přibližují době před dvěma sty lety, lze jen těžko udržet normy, jež přineslo jednadvacáté století. Vždyť elektřina a tekoucí voda sem byly zavedeny až v roce 2002. Pro případ nouze zde funguje i pevná telefonní linka, která prý ale občas vypovídá službu.
"Dáte si kávu?" ptá se hostitelka poté, co jsme dojedli bosenskou specialitu zvanou pita. Jedná se o jakousi obdobu pizzy, přičemž korpus je vlastně spirálovitě stočený "had" z pečeného těsta, dochucený sýrem a cibulí. Odmítnout bosenskou kávu by byl hřích. V džezvě připravený voňavý nápoj se krásně leskne. Nalévá se do malých porcelánových koflíků, do nichž se nakonec lžičkou přidá trocha husté pěny plovoucí na hladině džezvy. Nezapře se tak historický turecký vliv.
Bjelašnica má co nabídnout v každé roční době. V zimě sjezdové i běžecké tratě, na podzim scenerie oděné do pestré palety barev a na jaře a v létě desítky kilometrů horských stezek. Je potřeba respektovat přírodní prostředí včetně proměnlivosti horského počasí a také kulturní zázemí zdejších lidí. Bjelašnica se pak odvděčí překrásnou krajinou i pohostinnými obyvateli. Tato oblast má obrovský potenciál. Chce to jen neváhat a jít ho objevit.

Topí Pigula
Autor je šéfredaktorem magazínu Travel focus

Informace
Na cestu do Bosny a Hercegoviny není potřeba víza, neplatí tam ani místní přihlašovací povinnost. Měnou je konvertibilní marka (KM), před cestou je dobré si najít aktuální kurz (1 BAM = 13,2 Kč). S výměnou dolarů ani eur není větší problém. Mapy a průvodce jsou k dostání v informačních střediscích a větších knihkupectvích. Ve většině měst se dorozumíte anglicky a německy.

Jak se tam dostat
Nejrychlejší je cestovat letecky z Prahy do Sarajeva (společnosti JAT, Austria Airlines, Croatia Airlines nebo Lufthansa). Jednou z možností je také cesta vlakem s přestupem v Budapešti. Ze Sarajeva do Bjelašnice se dá dostat tamními autobusovými linkami, které ale nejezdí příliš často. Výhodnější je proto cestovat zde autem. Pokud se rozhodnete vyrazit z ČR vlastním vozem, vydejte se po trase České Budějovice, Linz, Graz (Štýrský Hradec), Záhřeb, Banja Luka a Sarajevo (přibližně 13 hodin).

Co si přivézt
Nabídka ve městech je podobná jako ve většině evropských měst. Doporučit lze místní potravinářské výrobky, jako je sušená šunka (pršut). Bosenská káva je jemněji mletá a má trochu aromatizovanější chuť. Její příprava v džezvě s trochou kardamomu bývá zajímavým zpestřením a originálním pohoštěním pro návštěvu.