Jak se žije v sopce

 
V kráteru bývalé sopky se třpytí několik jezer s různě teplou vodou.
Snímek: Zdeněk Micka

Nemrut Dagi nepatří k nejvyšším vrcholům Arménské vysočiny, ale nabízí skutečně nevšední scenerie. Po legendárním babylonském králi pojmenovaný vulkán se tyčí nad městečkem Tatvan na západním břehu jezera Van, o jehož vznik se mimo jiné zasloužil. Původně měřil asi 4450 metrů, avšak při jednom ze svých největších výbuchů zcela změnil podobu a zhroutil se sám do sebe poté, co vychrlil veškerý svůj obsah do okolí. Nyní je vysoký 3050 metrů.
K poslední erupci Nemrut Dagi došlo teprve v roce 1441 př. n. l. Teď je už tato hora považována za vyhaslou sopku, ovšem její dávnou sílu připomínají v regionu dodnes poměrně častá zemětřesení.

Na dně kaldery
Na první pohled není Nemrut Dagi příliš zajímavý, neboť nemá výrazně kuželovitý tvar, jak tomu bývá u sopek obvyklé. Navíc v jeho okolí leží několik mnohem vyšších neaktivních vulkánů.
Skutečný přírodní div však z něj dělá gigantický kráter o průměru sedm kilometrů, který tvoří jeho vrchol. Úžasná kaldera o rozloze 36 km2 patří k největším na světě. Její strmé stěny jsou uvnitř 400 až 600 metrů vysoké. Dno má průměrnou nadmořskou výšku 2250 metrů a je pokryto pestrým kobercem vysokohorské květeny, zpod kterého místy vykukují rozpraskané ztuhlé lávové proudy, bizarní tufové útvary, kopečky žluté pemzy a další důkazy sopečné činnosti.
Neskutečnou scenerii dotváří několik třpytivých jezer. Největším z nich je křišťálově čisté Studené jezero (Sogukgöl), které má tvar půlměsíce a vyplňuje západní okraj kaldery. Jeho rozloha činí 13 km2 a největší zjištěná hloubka je 155 metrů. Temně modrou hladinu čeří hejna drobných rybek. Dá-li se věřit kurdským pastevcům, kteří sem přivádějí pít svá stáda ovcí, můžete ve Studeném jezeře ulovit i několikakilogramového kapra, jemuž se zde říká sazan.

Přírodní lázně
Voda v ostatních jezerech není vhodná k pití, jelikož má nahořklou chuť nebo páchne sírou. Koupat se lze ve všech, ale věřte, že Studené jezero nedostalo svůj název náhodou. Naštěstí se na severním okraji kráteru poblíž termálních pramenů nachází Horké jezero (Sicakgöl), jehož tyrkysově zbarvená voda má po celý rok konstantní teplotu 60 °C. Nedaleko leží pozoruhodná jeskyně, ve které stříká ze země teplá voda - dokonalé přírodní lázně. Nemrut Dagi byl před lety prohlášen za národní park také proto, aby se zde uchránila místní bohatá fauna. Kromě mnoha druhů ještěrek se to tady hemží suchozemskými želvami a horskými svišti. Divoké ptactvo je ale - stejně jako všechna větší zvěř - značně zdecimováno, neboť chudí venkované si často přilepšují lovem. O tom ostatně svědčí všude se povalující prázdné patrony. Potkáte-li tu proto Kurda s puškou, nepropadejte panice, s největší pravděpodobností se nejedná o militantního separatistu, nýbrž pouze o turistům neškodného pytláka.
Uvnitř kráteru nikdo trvale nežije, během teplých letních měsíců zde však pravidelně táboří rodinky kurdských pastevců z okolních vesnic. Jejich děti jsou už turisty natolik zkažené, že si občas samy říkají o čokoládu a bonbony, což je jev jinde ve východním Turecku naprosto nevídaný.

Cesta na vrchol
Do kráteru se dostanete, až když roztaje sníh (od května do října). Vedou sem dvě sjízdné cesty. Jedna z jihu přes vesničku Šentepe a druhá ze západu kolem obce Serinbayir. Pokud necestujete vlastním autem a nechcete utrácet za taxi, můžete horu snadno zdolat pěšky. Stačí jen stoupat z Tatvanu stále po svahu nahoru.
A právě tak jsme to udělali. Od silnice Ahalat-Bitlis, jež míjí severní konec tohoto města, je to na vrchol asi třináct kilometrů. My jsme si cestu částečně usnadnili tím, že se nám podařilo stopnout náklaďák k nedalekému pemzovému lomu. Při dalším postupu jsme se už nedrželi klikatící se cesty, ale stoupali přímo po svahu, abychom rychleji nabírali výšku. Minuli jsme proto vesničku Šentepe, dokonce jsme ji ani nezahlédli. Terén nebyl nijak náročný, jen jsme se občas trochu popíchali o trnitou stepní vegetaci nebo zakopli o želvu, kterých tady spatříte nepočítaně. Výstup nám zpestřilo setkání se stádem ovcí doprovázeným dvěma svéráznými domorodými pastevci na oslech. Ti nás pohostili jogurtem a chlebovými plackami.
Svahy Nemrut Dagi jsou zcela holé, beze stromů a skalních útvarů. Rozhled do okolí však není fádní ani trochu. Vždyť přímo pod horou leží Van Gölü, největší turecké jezero, jehož alkalická voda má mírně mýdlovou příchuť, a prádlo si v ní proto můžete snadno vyprat bez použití saponátu. Po celou dobu jsme se nemohli nabažit pohledu na tento přírodní zázrak. Třítisícovky na opačném břehu byly bohužel přes letní opar vidět jen jako siluety.
Na okraji kráteru, kam jsme dorazili asi po čtyřhodinové túře, jsme znovu objevili cestu vedoucí ze Šentepe a tou pokračovali do nitra kráteru. Kvůli nedostatku času jsme ho však nestihli prozkoumat úplně celý. Přešli jsme dno kaldery pouze napříč a opustili ji cestou vedoucí k vesnici Serinbayir. Odtud nás pak přátelský kurdský sedlák odvezl na valníku svého traktoru dolů na silnici k přístavu Tatvan, kde jsme stopli hned první projíždějící náklaďák.

Zdeněk Micka

Jak se tam dostat
Výchozím bodem k návštěvě kráteru je městečko Tatvan na úpatí hory, kam dojedete autobusem z Ankary (30 eur) a všech velkých měst ve východním Turecku.
Výstup: Do kráteru se lze vypravit od května do října najatým taxi (20 eur) nebo pěšky z Tatvanu. Výstup na vrchol trvá asi 4 - 5 hodin. Cesta začíná u benzinové pumpy při silnici směrem na Ahlat, vede kolem pemzového lomu a přes malou kurdskou vesničku Šentepe se starým arménským kostelíkem, který dnes slouží jako mešita. Jiný vstup do kráteru leží asi 2 km nad vesničkou Serinbayir, kam jezdí obvykle jednou denně z Tatvanu omlácený minibus. Návštěva kráteru je součástí poznávacích zájezdů několika českých CK.

Kde se ubytovat
V Tatvanu můžete využít několika hotelů nižší a střední kategorie. Dvojlůžkový pokoj pořídíte za 20 až 40 eur. Nejlevnější je dělnická ubytovna Golha (5 eur), kde ale bývá problém s teplou vodou. V současné době už lze také bezpečně stanovat uvnitř kráteru.