Někteří z letošních maturantů v září stanou na prahu Vyšší odborné školy publicistiky. Pokud však budoucí student čeká chladnou akademickou půdu, bude hrubě zklamán. Žádné autoritativní výrazy pedagogů, žádné pohrdavé pohledy studentů vyšších ročníků, žádné nesmyslné příkazy a zákazy... Naopak! Pro ty, kteří mají problém samostatně a kreativně pracovat, pro nespolečenské bubáky a pro nedemokraticky smýšlející hlupáky, se zde jen stěží najde volná židle.
Vyšší odborná škola publicistiky v současnosti zaujímá čestné místo mezi "novinářskými" školami. Vydobýt si jej však stálo nemalé úsilí vedení i studentů. Po všech peripetiích dnes stojí pevně, ačkoliv za oběť padli výborní pedagogové včetně zakladatelky PhDr. Květy Neradové.
V současnosti tato vyšší odborná škola nabízí tříleté pomaturitní studium dvou základních oborů - publicistiky kulturní a společensko-politické. Studenti se dále specializují na tisk, rozhlas a televizi, které mají svá speciální studia.Škola rovněž disponuje dvěma internetovými učebnami, grafickým pracovištěm a fotokomorou. Všechny tyto třídy jsou studentům během roku k dispozici i pro tvorbu individuálních projektů. Kromě základních předmětů (Český jazyk, Úvod do novinářství, Heuristika, Cizí jazyk apod.) navštěvují žáci také výběrové semináře, které doplňují jejich specializaci. Jedná se například o předměty Sportovní publicistika (vyučuje sportovní komentátor Jaromír Bosák), seminář Poesie (pod vedením spisovatele Václava Vokolka) nebo Umění politického komentáře (přednáší novinář Vladimír Bystrov) a mnoho dalších.
Přístup pedagogů je velmi odlišný od modelu, na který byli studenti zvyklí na středních školách a který je uplatňován také na některých školách vysokých. Atmosféra na VOŠPu se blíží spíše té rodinné. Důraz se klade především na samostatnost a kreativitu budoucích novinářů. Pedagogové jsou vstřícní a bez problémů poskytují individuální konzultace, komunikují přes email i telefon, nevadí jim trávit se studenty svůj volný čas.
"Vyšší odborná škola publicistiky si v ničem nezadá se vzděláváním na vysokých školách obdobného zaměření. A především má navíc dvě velké výhody: důraz na český jazyk a na praktické zkušenosti," hodnotí jeden z absolventů a dodává: "Bez nabytých vědomostí a poznatků (a pochopitelně i kontaktů) bych měl dnes v oboru žurnalistiky a publicistiky pravděpodobně dost nesnadnou a nevýhodnou pozici."

Kauza VOŠP
Požehnání od Ministerstva školství škola dostala v roce 1995 a zřizovatel, Arcibiskupství pražské, ji oficiálně otevřel v září následujícího roku jako školu církevní. Na konci devadesátých let převzal hlavní zodpovědnost nový ředitel Mgr. Josef Gabriel a vystřídal tak na tomto postu zakladatelku paní PhDr. Květu Neradovou, která se stala jeho zástupkyní. Po škole se šuškalo, že kořeny pozdější krize se nacházejí už v tomto období. To jsou však jen spekulace. Ten kdo se skutečně postaral o problémy, byl ředitel následující, PhDr. Petr Brichcín, bývalý pastorační asistent u Nejsvětějšího Salvátora. A tak v druhé polovině roku 2001 začala "mela".
Měnily se předměty a některým pedagogům bylo doporučeno, aby své působení omezili a posléze ukončili. Tento "masomlejn" se nevyhnul ani paní zakladatelce, kterou většina studentů obdivovala a uznávala. Paní Květa Neradová byla nejprve sesazena z postu zástupkyně ředitele a přesunuta mezi ostatní pedagogy, a to s polovičním pracovním úvazkem. Ze školy samozřejmě odešla a ani poté, co se situace uklidnila, nenašla dost sil začít zde znovu přednášet.
Škola se rozdělila na dva tábory a překvapivě proti sobě nestáli studenti a kantoři. Početnější uskupení tvořila většina žáků a pedagogové, kteří bohužel neměli dostatečný vliv na vedení a zřizovatele, za druhou skupinu byl nejvíc slyšet ředitel a ti, pro které bylo výhodné za ním stát. Výuka se přesunula na druhou kolej. Nastala tvrdá reorganizace školy od základů. Vzniklo celkem pět inventarizačních komisí, ředitel a jeho nohsledové vydávali jedno nařízení za druhým. Celý školní systém se začal hroutit. A svůj kabinet nakonec musela opustit i nejoblíbenější členka pedagogického sboru, učitelka češtiny Jiřina Miklušáková. Navíc ředitel vydal informační embargo na všechny podrobnosti týkající se těchto represivních kroků. Paradoxně na novinářské škole zavládla tvrdá cenzura. A vynášení informací mimo její půdu bylo hodnoceno jako poškozování dobrého jména školy.
Studentský senát byl degradován natolik, až ztratil úplně smysl a nakonec byl rozpuštěn. Na jeho dotazy Petr Brichcín odpovídal, pokud vůbec reagoval, nepřímo a na některá zasedání ani nedorazil, ačkoliv přislíbil účast, a dál se tak vysmíval platícím žákům, které rád nazýval klienty.
Situace na škole by neúnosná natolik, že musel zasáhnout zřizovatel školy a po četných debatách vypsal výběrové řízení na nového ředitele. Tím se po řádném konkurzu stal historik PhDr. Rudolf Vévoda a školu vede doposud.
Otřesení studenti se oklepali a po delší pauze opět zasedli k počítačům, aby psali texty do školy, ne o škole. Někteří pedagogové se na svá místa vrátili, jiní bohužel nikoliv. Petr Brichcín ale stále ještě neměl dost, a tak podal na VOŠP žalobu; podle jeho názoru s ním nebyl řádně ukončen pracovní poměr. Soud však 12. února 2004 ve všech bodech obžaloby prohrál.
Tím končí jedna kapitola Vyšší odborné školy publicistiky. Někteří říkají, že už to není, co bývalo. Ale oni sami už nejsou ti, co bývali, tedy studenty VOŠPu. Je potřeba tedy začít psát kapitolu novou. Bez ohledu na kvalitu pedagogického sboru a vedení, to jsou především studenti, kteří ji píšou.

Alena Konvalinová, bývalá studentka