O kosovské touze po respektu

Vidíš tu kapsu? Sem se dávají peníze," poplácal se po hrudi rozložitý děda s vypadanými zuby v horní části úst. "Jen jeden člověk může vládnout v rodině, jen jeden drží kasu. A když rodina běží, jak má, stará se o všechno otec nebo děd. Takový je řád věcí," odtušil vážně.
Psalo se léto 1999 a z některých částí Kosova ještě stoupal načernalý dým z trosek domů a fabrik. Albánské rodiny, které si prošly děsem vyhánění a násilí, se usadily zpátky ve svých domovech a čekaly, co jim přinese budoucnost. Hašimovi, bývalému řidiči autobusu, se zdálo, že budoucnost má jediný směr: nezávislost Kosova. Nevěřil v lepší svět, ale přesto po ní toužil. Lepší je rozkazovat sám sobě, myslel si tehdy.
Bydlel jsem u Hašima týden a každý večer sledoval, s jakou pečlivostí si naplní dýmku tabákem, co mu vozil zeť z Německa, a pak rozlije každému pár sklenic rakije, abychom se mohli na sebe usmívat a lámanou němčinou si vyznávat přátelství a respekt. Jestli totiž existuje vlastnost pevnější než titan, kterou mají kosovští Albánci vetkanou do svalů, vloženou do kostí a srdce, je to bezmezná touha po respektu.
V Kosovu, dekádami okopávaném i protěžovaném regionu, se respekt stal nejcennějším zbožím, protože Albánci v někdejší srbské provincii byli slabí. Bezmocnost a bezradnost plodí Jánošíky a respekt získává pouze ten, kdo vzdoruje, dokáže si najít cestu k moci, byť nijak formální a uznané. Frustrovaná mládež potom miluje hlučné a agresivní "hrdiny", kteří nakoupí zbraně, srší sebevědomím a pohrdají minulou generací sklopených hlav a smířených duší. Hašim měl možná respekt doma, z rodinných tradic, ale obecný respekt měli tehdy jen bojovníci.
S jedním takovým ctitelem bojovníků jsem trávil dny. Stal se nepostradatelným pomocníkem, jelikož studoval angličtinu a tlumočil po válce novinářům, když dělali rozhovory s místními. Při bombardování se zapojil do ilegální kosovské osvobozenecké armády. Už půl roku předtím prošel výcvikem a náležitě se naparoval, když mluvil o boji a samopalu.
Když mluvil o minulosti, očekával respekt a uznání. Dokonce i od lidí, kteří neměli s jeho bojem, osudem a vírou pranic společného. "Nevíš a ani netušíš, co znamená pro kosovského Albánce nezávislost," říkal.
Loni v září, osm let po návštěvě Kosova, jsem ve Washingtonu potkal tamního Albánce, vlivného novináře, který se účastnil speciálního programu pro média. Byl přátelský a milý, ale všechny nás zarazila opět ta zvláštní nálada jeho bytosti, s níž neustále nastavoval svou tvář, aby se nám zjevil jako v zrcadle jeho obrázek vysoce respektované bytosti.
Je prověřené, že když člověk tloustne, stárne nebo z něj vyprchává energie, lépe to zjistí někdo z odstupu, když daného tvora nevidíte v dennodenním shonu. U národů, na rozdíl od jedinců, je tato zkušenost složitější, ale osm let není málo. Čekal jsem změnu mentality a nálady, ale nic se nestalo. Jako by místo novináře stál přede mnou zemitý a tvrdý Hašim.
Když za osm let víra nezeslábne, když se to nestane ani za padesát let, národ vybojuje, co chce, ať jej to stojí krev a pot. Zda je to dobře nebo špatně, neposuzujme. Pokud nejste z Balkánu, neporozumíte jejich srdci, vášni, natož lpění na respektu.

Fejetony Milana Fridricha nyní vycházejí i knižně pod titulem Valčík s babiznou.