Pokud platí výrok Andyho Warhola o patnácti minutách slávy i v širším významu, pak si jich nyní zaslouženě užívají Slováci. Jejich hospodářství v HDP na hlavu právě předběhlo sousední Maďarsko.

Za rok 2007 Slovenská republika dosáhla - v přepočtu přes paritu kupní síly - 68 procent průměru Evropské unie. Poprvé v historii tak za sebou nechala jižní sousedy. Koneckonců i náskok, který si držela česká ekonomika před tou slovenskou, se za posledních deset let citelně snížil, konkrétně téměř o polovinu.

Zastavme sa, bratia


Ještě před pouhými pěti lety přitom slovenské bohatství zaostávalo za maďarským o osm procent. Jenže - maďarský HDP na hlavu už tři roky stagnuje na úrovni zhruba 65 procent EU.

Slovensko bude brzy držet i další prim: vše nasvědčuje tomu, že jako první země Visegrádu začne platit eurem. Ostatní země regionu tím předběhne nejméně o tři roky (Polsko), ne-li o víc (Česko a Maďarsko).

Bratislava dlouhodobě plní maastrichtská kritéria a Prahu již několik let trumfuje nižšími schodky veřejných financí. A to přesto, že tamní deficit je zatížený důchodovou reformou, ke které se u nás stále ještě jen nesměle rozhoupáváme. Slovenští politici navíc téměř o polovinu snížili i dluh veřejných financí, který na začátku století dosahoval poloviny HDP. Ten náš za stejné období naopak o třetinu narostl a dnes se drží na 30 procentech výkonu naší ekonomiky.

Jak krátká doba stačí k tomu, aby se úplně od základu promíchaly karty! První bývají často brzy posledními i v království světském.

Nemocný v Budapešti


Vzpomínáte, že ještě v roce 2004 mělo Maďarsko ambice přijmout euro jako první země z regionu? Dnes z této ambice zbyl tak maximálně hořký úsměv na stažených rtech.

Maďarsko dnes jako jediná země EU nesplňuje ani jediné maastrichtské kritérium. Ekonomicky roste pomalu a jeho měna stagnuje - navzdory silnému posilování všech ostatních "visegrádských" platidel. Z Maďarska, bývalého šampiona, je nyní nemocný muž regionu.

Svých patnáct minut slávy si užívala i česká ekonomika, konkrétně v první polovině 90. let. Byli jsme to my, o kom se psaly články ve světových médiích a kdo měl nejlepší výchozí pozici ze všech postkomunistických zemí.

Tuto pozici jsme ztratili v roce 1997. Tehdy nás předběhlo Slovinsko, dnes suverénně nejbohatší postkomunistická země. Českou ekonomiku začíná pomaloučku dobíhat Estonsko (rozdíl v životní úrovni byl před deseti lety třetinový, dnes je devítiprocentní) a Slovensko (rozdíl se ztenčil z 22 na 13 procent).

O tom, jak se dokáže země rychle postavit na nohy, svědčí například příběh ostrovního Irska. Tato země se během jediné generace dostala z pozice hladem souženého a zapomenutého kraje na samotnou špici Evropské sedmadvacítky. Irsko je dnes druhou nejbohatší zemí, hned za Lucemburskem. Podobný ekonomický zázrak se odehrál například ve Finsku.

Průměr a teploučko


Co má slovenská ekonomika, a česká nikoli? Zaprvé se Bratislava ze svých krizí poučila. Odrazila se ode dna a nastoupila cestu reforem, které si jistě brzy najdou své místo v učebnicích dějin hospodářské politiky.

České ekonomice se naproti tomu vždy tak nějak lehce nad- či podprůměrně dařilo a kosa nikdy nedopadla na kámen. Je proto mnohem obtížnější přesvědčit zdejší politiky a veřejnost o nutnosti hloubkových reforem. Veškeré zdejší reformní změny zatím jen (populisticky) "hladily" problémy po povrchu. Nemáme často ani odvahu následovat to, co se na Slovensku osvědčilo.

Druhý důvod je pravděpodobně politický. Přestože na Slovensku skončili dřívější reformátoři v opozici - a přestože žádná ze současných koaličních stran nebyla v minulém kabinetu - drží hospodářská politika v hlavních konturách týž pevný směr. Dnešní kabinet z odvážných změn svých předchůdců nic dramatického neodstranil. Stejně tak nebrzdil přijetí eura. Naopak - pravděpodobnost rychlého přijetí je nyní dokonce vyšší než za minulé vlády.

V Česku k tak výrazné změně politické reprezentace nedošlo (místo v opozici si de facto vyměnily pouze ODS a ČSSD). Nedošlo ani k tak výrazným reformám, ani k tak ambicióznímu termínu přijetí eura. Přesto česká politická scéna vypadá jako rozhádanější a méně akceschopná než slovenská.

Ti, co už slavní byli...


Pokud budeme pokračovat v průměrně neodvážné fádnosti české hospodářské politiky; a pokud se vládní i opoziční politici budou předhánět ve válečné ochotě nespolupracovat, nemusí to trvat zas tak dlouho...

Co? Než každému bude jasné, jak budou karty přemíchány v blízké budoucnosti a kdo má svých patnáct minut slávy jednou provždy za sebou.

Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB