Ano, to je střevíček, kus Itálie zapomenutý na konci ohromného Apeninského poloostrova, pramínek země protkaný horami, olivovníky a neskutečným horkem, co zahání přivandrovalce na několik hodin denně do stínu taverny, aby se opláchl, ovíval studeným vzduchem. Střevíček, jak se podivně vytvarovanému místu mezi Brindisi a Reggiem říká, patří mezi důležitá místa, bez nichž nelze pochopit dějiny i současnost Itálie.
Řím, Benátky, Florencie, Milán, Janov nebo Neapol - kdo by je neznal, kdo by váhal při vyslovení slovutných názvů. Každý si nějak umí představit ona města. Milán je opera a móda, Řím antika nebo Vatikán, Janov lodě a mořeplavba, Benátky gondoly a kanály, Florencie umění a Neapol pizza a brána na italský jih. Ale za tou branou, za perlami, které Italové nadhazují jako barevné balónky cizině, aby ustrnula a záviděla? Kdo zná Brindisi, Gallipoli, Catanzaro nebo Locri? Kdo se vydal spálit si tváře a nasát opravdový italský jih s rajčaty, ovcemi, mořem a mafií? Kdopak zajel do regionu jménem Kalábrie, Bazilicata a Puglie?
Takových lidí je méně než Italů na sněžných kopcích Aljašky.
Rybinou zatuchlé Brindisi přitom není zapadákov, kde cizince zajímá jediná pamětihodnost a tou je nádraží nebo přístav, který vám umožní, co nejrychleji vypadnout. Brindisi bývalo perlou jihu, zemřel tady Vergilius, přistála s lodí Kleopatra, když přijela za Caesarem do Říma. Ne nadarmo tady končila "superdálnice" antiky Via Appia. Brindisi mělo pro starověký Řím klíčový význam, hromadily se tu lodě z Afriky a Blízkého východu, střídali vojevůdci, vykládalo egyptské obilí, řecký olivový olej.
Jak může slavný přístav, pamětihodnost antiky, zapadnout do takového zapomnění? Stačí rozbít zemi, zničit jednotu Itálie a nehostinný kraj plný ovcí a prachu povinně uzamknout do sebe. Španělé, Francouzi tady vládli, málokdy to byl nějaký Ital, a cizí vévodové nechtěli, aby jejich ovečky někam cestovaly. Měli jediný zájem: léno podojit, ukojit s ním jiné, nákladnější sny a touhy. Proto v kraji slyšíte množství nářečí, kterým ani rodilý Ital nerozumí a nerozumí jim ani soused o pět vesnic dál. Jih Itálie byl šťavnatý a slavný, když byl spojen s Římem. Pak jen staletí chátral.
Těžko dávat místním za vinu jejich lokálnost, odloučenost, zahleděnost do sebe. Jsou přes patnáct set let zvyklí být odkázáni sami na sebe. Nestěžují si, když je něco hodně pálí, vytáhnou ze sklepa flintu a vydají se do hor. A mafie? Ach ano, to prokletí jižní Itálie. Těžko kroutit hlavou, že ještě dýchá, existuje. Kde vládne chudoba a uzavřenost a pán chce, aby nebyly žádné revolty a problémy, privileguje několik rodin, aby za něj dohlížely na celé kraje, je těžké vykořenit systém, co drze vrstva vládnoucích vykládá jako tradici plnou úcty a pořádku. Snadno se potom dá vydřidušský režim udržovat i v době, kdy ztrácí smysl a oprávnění.
Když jsem během cesty po několika místech italského "střevíčku" posedával na nábřeží v Brindisi, koštoval smažené sardinky koulející na vás ztvrdlé, zlatisté oči a zapíjel je lahodným bílým vínem, musel jsem spolu s místními zanaříkat na nespravedlnost dějin, které vzaly Kalábrii, Bazilicatě a Puglii někdejší věhlas, utrhly je od hlavního politického dění.
Jih Itálie je proto syrový, nesmlouvavý, organizovaný do klanů. Jako by nešlo o Evropu, ale Afriku nebo Blízký východ. Jako by snad ani tamní lidé nebyli Italové. Jsou to hrdí, bodří, podezíraví lidé, kteří nemají žádný prostor, aby promluvili o svých vizích Itálie, aby ukázali svůj odkaz a podali svědectví. Nikdo se o ně nezajímá, a když už, jde o archeology, kteří se hrabou v antických vykopávkách, nebo o kuchaře, kterým došla inspirace a snaží se naučit nový recept rajčatové omáčky k těstovinám.
Kdysi v antice patřil jih a sever Itálie přirozeně k sobě. Nyní oba regiony mají společného méně než Němci a Angličané. Možná se to na první pohled nebude zdát, ale to je pouze dojem vyvolaný architekturou, památkami, přehršlí nazdobených kostelů. Jižní Itálie ve střevíčku patří stále do jiné doby, možná i jiného státu. Vládne tady bezcílná nehybnost vyvolaná palčivým sluncem a zemitá zakořeněnost, aniž by někdo tušil, proč ji nevyrvou jako trs plevele a nehodí do dálky. Vládne tu pověrčivost a podivná víra, ve které jsou ženy buď panny, manželky nebo děvky. Ale vládne tady i přátelskost, která překračuje i zažité představy o Italech.
Je to přátelskost pohostinství, kdy jako cizinec jste čestně zván mnoha lidmi ke stolu, aniž by z vás chtěli sedřít kůži, dělali to pro peníze, chladně a vypočítavě. Jde o sebevědomé vyjádření úcty ke vzdálenému bližnímu, aby si odnesl krásné vzpomínky, ačkoliv všichni nějak tuší, že to nebude jednoduchý úkol. Vždyť je to kraj, kde se krade, zabíjí, mafie vyhazuje obchody kvůli nezaplacenému výpalnému. Je to region, který přežil svoji slávu a význam a hledá jak se zařadit do moderního světa.
Ten rozporuplný kraj je přesto solí novodobé Itálie.
