Neřestná i bídná Luanda

 
Snímek: Lenka Klicperová

Filipe Muacasso je černý jako noc, ale mluví nádhernou češtinou. Studoval totiž u nás žurnalistiku a česky se naučil v pověstných Zahrádkách. Má štěstí, protože díky svému vzdělání patří mezi nepočetnou střední třídu. Pracuje v tiskové agentuře a zároveň je poradcem pro média na ministerstvu rybolovu. Na studia v Česku vzpomíná rád. "Nejvíce Angolanů studovalo v Rusku, na Kubě a pak u vás," připomíná éru studené války, kdy Sovětský svaz skrze bývalé Československo posiloval své postavení v Angole. V Československu vystudovalo mezi lety 1960 až 1992 na stovky Angolanů, další pak po vzniku České republiky.

Elita chráněná plotem
Filipe nás provází po Luandě. Když vyjedeme z centra, zdá se, že slumy jsou téměř nekonečné. Najednou se ale dostáváme k místu, které je jako z jiného světa. Tady žijí za vysokým plotem zaměstnanci ropných společností, elita Angoly. Satelitní městečko Atlantico Sul má vlastní najatou ochranku. Takových míst, do jakého nám právě Filipe vyjednává vstup, objevíte v Luandě víc. Filipe je úspěšný, dovnitř smíme, ale jen s podmínkou, že s námi pojede ochranka. Máme přísně zakázáno fotit. Kdoví proč. Všude je najednou čisto, uklizeno, před příjemnými domky parkují velké džípy, míjíme tenisové kurty, bazén. Idyla uprostřed špinavého inferna.
"Pronájem takovéhoto domu se pohybuje okolo čtrnácti tisíc amerických dolarů měsíčně, platí se na rok dopředu. Kdybyste si chtěli domek koupit, bude vás to stát šest set tisíc až milion. V dolarech samozřejmě," vykládá Filipe.
Částky znějí neuvěřitelně při představě, co by si za podobné sumy mohl člověk pořídit doma. Tady za to dostane bezpečnost v relativně pěkném, ale nijak výjimečném domku za zdí. Angola je drahá země. Kolem vznikají další podobná ghetta, nedaleko odtud je pro movité k dispozici i golfové hřiště.

Švábi za sto dolarů
Země má všechny předpoklady pro to, stát se jedním z nejbohatších států. Kromě obrovských nalezišť ropy se tu rozkládají i značná ložiska diamantů, přírodní podmínky pro zemědělskou produkci jsou přímo excelentní. Přesto ale většina obyvatel Angoly žije stále za jeden či dva dolary denně a budoucnost se zřejmě bude měnit jen šnečím tempem. Na tom, jak dnes vypadá angolské hlavní město, se velkou měrou podepsala 27 let trvající občanská válka. Během ní se lidé z venkova stahovali před ozbrojenci znesvářených stran do Luandy, takže počet obyvatel hlavního města vzrostl přímo raketově.
Před vypuknutím války obývalo Luandu asi 400 tisíc lidí. Teď těžko někdo může spočítat, kolik lidí tu vlastně žije (odhady OSN hovoří o 4,5 milionu). Slumy vznikají naprosto nekontrolovatelně, bez evidence. Mimo centrum neexistují ulice, poštovní síť je utopie.
V Angole vlastně neustále nefunguje téměř nic, měřeno evropským pohledem. Sehnat hotel je umění. Ve městě je jich nedostatek a navíc v nich natrvalo bydlí ti zaměstnanci ropných firem, kteří nemají vlastní nebo pronajaté domy. Cena 120 dolarů za pokoj plný švábů, se špatně fungující klimatizací, plesnivou vanou a sem tam nefungující elektřinou tady překvapí jen toho, kdo sem přijel poprvé.
Turismus neexistuje, snad se ani nedá říci, že je v plenkách. Teprve prochází fází porodu. Místní vidí ale situaci země jinou optikou - spousta věcí se už změnila k lepšímu a tento trend pokračuje.

Na venkov? Ani náhodou!
Zastavujeme v jednom ze slumů. Bydlí tu vysídlenci z venkova, kteří sem přišli během občanské války. Jako uprchlíci jsou řádně zaregistrovaní a v Luandě žijí čtrnáct let. Na zemědělský venkov se vracet nechtějí a mnohdy ani nemohou. Válka trvala příliš dlouho, předpokládaná délka života Angolanů je čtyřicet let, takže celá jedna generace téměř vymřela. Mnoho potomků lidí z venkova se už narodilo v Luandě, jejich příbuzní na venkově jsou mnohdy dávno mrtví, a tak vlastně není kam se vracet.
"Nechceme zpátky na venkov, zvykli jsme si tady, už tam ani nikoho nemáme a neznáme. Na venkově není nic, není tam práce, jsou tam miny," říká vedoucí osobnost komunity, mladík jménem Alfredo, který jediný souhlasí s rozhovorem. Pochází z provincie Huambo v centru Angoly.
Uvnitř jednoho z obydlí je překvapivě docela čisto a vypadá to, že sem snad i zavedli elektřinu. Leží tu pár matrací, místo skříní kufry, na stěně visí školní brašna.
Na udusaném prostranství uprostřed slumu hraje pár výrostků fotbal, dětem zase slouží starý vrak automobilu jako prolézačka. Dospívající dívka konejší v náručí dítě - těžko říct, zda je to sourozenec, nebo vlastní potomek. Tipovala bych spíše to druhé.
Obyvatelé slumu jsou s vlastní situací vesměs spokojení. O tom, že by se měli živit zemědělstvím, nechtějí ani slyšet. I když nezaměstnanost v Angole přesahuje čtyřicet procent a sehnat práci ve městě také není jednoduché. Ve slumech bydlí tři čtvrtiny obyvatel Luandy.
A zbytek? Ptám se Filipa, jaká je v Luandě bytová situace. "Byty jsou velice drahé, na nájem obvykle nestačí jeden plat. Člověk musí dělat většinou ještě něco jiného, aby to zaplatil a zároveň se také uživil," říká. Jeho dvě zaměstnání jsou toho ostatně důkazem.

Danin příběh - válečné intermezzo
Dana Marques Pereira žije v Angole přes dvacet let. Její příběh začíná před lety v bývalém Československu. Komunistická garnitura jí nedovolila dostudovat pedagogickou fakultu. Byla věřící, což byl tehdy pro učitele problém.
"Zkoušela jsem se dostat na jinou vysokou školu. Objela jsem jich šest a výsledek žádný - s mým kádrovým posudkem to šlo těžko. Nakonec vyšla ta sedmá, Vysoká škola báňská v Ostravě, obor slévárenství. Tady jsem poznala svého budoucího manžela, který studoval geologii," vzpomíná Dana Pereira.
Když v půlce osmdesátých let přistála s osmi kufry na luandském letišti, čekal na ni jiný svět, ve kterém se musela naučit žít. Byla válka. V Luandě ji však tehdy přímo nepociťovali, snad kromě tří dramatických dnů, kdy i Danina rodina zažila střelbu a strach: "Vlastně mě v těch dobách válka omezovala jen v tom, že jsem nemohla přijmout místo v diamantové oblasti Lunda, kde jsme měli s manželem začít pracovat."
V močálovité malarické oblasti, kterou tehdy kontrolovalo hnutí UNITA, nefungovalo ani zásobování. Dana se odjela rozhodovat do Luandy, když UNITA obsadila vesničku Andrada, kde měli mít práci: "Nikdy jsme se tam už nevrátili, zůstali jsme v relativním bezpečí Luandy. S nočními zákazy vycházení, s lístkovým systémem na potraviny, s občasnou noční střelbou, s omezeným zásobováním vodou a elektřinou."

Okna do lepšího světa
Zůstávala v nich víra v lepší dny, jediným světlým bodem pak byla práce. Daně se splnil její sen učit, po devíti letech od ukončení pedagogických studií předstoupila poprvé před své žáky, studenty oboru metalurgie, na jednom luandském učilišti. Někteří její studenti byli starší než ona, protože strávili ve válce třeba deset let.
"Byla válka, ale lidé žili dál, měli své problémy, chodili se bavit - jen s tím rozdílem, že se přece jen drželi spíše doma. Existovala vlastně pouze tržiště, obchodů bylo málo, stejně tak restaurací. Tak jsme třeba chléb nebo jogurty vyráběli doma," říká sympatická rusovláska. I komunikace s Evropou byla v těch dobách obtížná, dopisy obletěly většinou celý svět, než se dostaly do střední Evropy...
Danin manžel měl štěstí - díky svému vzdělání nemusel narukovat. Zachránila ho nafta a geologie. Angola ho potřebovala jako experta, ne jako bezejmenného vojáka, jakých byly statisíce. Nyní je to vlastně stejné - pracuje u ropné firmy British Petroleum. Dana už neučí, dostala se pro změnu do světa financí.
A dnes? "Můžu napsat celý román a nevystihne realitu. Mír otevřel Angolu světu. Je tu přítomna budoucnost, ale přitom stačí přejet pár kilometrů za Luandu, kde se žije jako před staletími. Jaká je to země? Bojím se jednoho slova, bojím se hodnotit, kritizovat, škatulkovat... Zkusme žít v jejich čase, v jejich rozměru a naučme se tu zemi vnímat..." říká Dana.
Projíždíme městem kolem pláží, špinavých stejně jako slumy. Na pobřeží mají zřejmě školáci výuku tělocviku, kousek vedle piknikuje u starého vraku automobilu skupinka místních. Vedle stopuje chlapík s jedinou langustou v ruce a snaží se ulovit zákazníka. Tou samou ulicí se řítí džíp za miliony korun.
Neexistuje snad dům (pokud se ovšem tento výraz dá použít u drtivé většiny místních obydlí), na kterém není nalepen, jako veliké ucho naslouchající Západu, satelit. Jedou tu zejména brazilské televizní stanice a brazilské telenovely - coby okno do lepšího světa plného pohodlí a dostatku. Snad se ho jednou dočkají všichni Luanďané.

Lenka Klicperová
Autorka je šéfredaktorkou časopisu Lidé a Země

Jak se tam dostat
Do Luandy se dostanete z Prahy, Vídně, Mnichova, Frankfurtu n. M. nejčastěji s Lufthansou, KLM, TAP Portugal či South African Airways. Zpáteční letenku pořídíte už za zhruba 26 tisíc korun.

Občanská válka
Po vyhlášení nezávislosti 11. 11. 1975 vypukla v Angole (v současnosti zhruba 11 milionů obyvatel) občanská válka mezi marxistickou stranou MPLA v čele s Agostinhem Netem a kmenově nacionalistickými organizacemi UNITA pod vedením Jonase Savimbiho a FNLA Holdena Roberta. Po intervenci kubánských vojsk, která zachránila diktaturu MPLA v centrálních oblastech země, a porážce FNLA na severu přešla UNITA k partyzánské válce. Konflikt, formálně ukončený roku 2002, si vyžádal zhruba 500 tisíc lidských životů.

Síla ropy
Denně se v Angole vytěží kolem 1,2 milionu barelů ropy a toto číslo by se mělo v příštích letech zdvojnásobit. Po Nigérii má země největší zásoby ropy na černém kontinentě. Ropa je hlavním artiklem, na který Angola sází. Po letech občanské války zažívá nesmírný hospodářský boom - právě díky ropě, z níž plyne 90 procent státních příjmů. V minulém roce vzrostlo HDP Angoly o 17 procent. Ropné rezervy země se odhadují na 5,5 miliardy barelů, zásoby plynu pak na 44 miliard m3.
V Angole těží ropu americké firmy jako Chevron Texaco či Exxon Mobil, francouzská společnost Total či britská BP. Angolská vláda kontroluje těžbu prostřednictvím státní společnosti Sonangol. Vznikla před dvaatřiceti lety a se všemi zahraničními společnostmi podepisuje smlouvy o sdílení produkce.
Problémem je ale špatné hospodaření a nesmírná korupce. Peníze se tak nedostanou k těm, kteří je potřebují. Daňový systém, jemuž podléhá těžba ropy, je nesmírně složitý a neprůhledný, a tak zůstává prostor pro úplatky a podvody téměř nekonečný. Sedmdesát procent obyvatelstva tudíž nadále žije pod hranicí chudoby.