Modlitba za ohrožený jazyk

 
Snímek: Archiv

V kostele sedí asi tucet lidí a poslouchá knězův výklad v angličtině. Otec Tufik, muž kolem padesátky, vypráví o dějinách tohoto místa. Pohledy všech se na něm zachytávají. Jedinečnost chvíle se ale naplno projeví, až když z jeho úst zazní tichá modlitba. Pronese ji totiž v neobvykle zvukomalebném jazyce.

Křesťan penzista
"Jazyk je bránou k porozumění," řekl německý filozof G. W. Leibniz. Vezměme jeho slova za svá a vydejme se na cestu. Na jejím začátku bude touha objevovat nové světy a na konci ohrožená aramejština, kdysi tak běžná a rozšířená.
Nejprve tedy onen duchovní, který příběh otevřel a uvedl nás do něj. Když dokončil krátký exkurz ke kořenům zdejší církve, pomodlil se. Ovšem arabštiny, kterou jsme doposud v Sýrii slýchali, neužil. Podvědomě jsme cítili, že jazyk jeho přímluvy k Bohu byl prastarý, chtělo by se skoro říct prapůvodní - tak samozřejmě zněl. Vznešený, kultivovaný, přitom ale hřejivý.
"Kterou řečí kněz mluvil?" ptáme se našeho průvodce Eliase. Dobrosrdečný křesťan na penzi s vášní pro historii jako by na tuto chvíli čekal. Oči na jeho kulatém obličeji, rámovaném silnými staromódními brýlemi, rázem ožijí. "Tím tajemným jazykem byla aramejština, řeč Kristova," prozradí nám pyšně. Tak je to tedy! Starý semitský jazyk, příbuzný s féničtinou, akkadštinou nebo hebrejštinou. Dnes můžete moderní aramejštinu slyšet v liturgii některých východních křesťanů a stále jí hovoří izolované komunity v Iráku, Libanonu, Turecku, ale i Arménii, Gruzii nebo Rusku. A také zde v Sýrii - v křesťanské Malúle a dvou blízkých muslimských vesničkách Bacha a Džabadín.
Jen na okraj: většina seriózních pramenů se shoduje v tom, že aramejštinou jako rodnou řečí mluví asi 400 tisíc lidí. Nejde tedy, jak se někdy mylně uvádí, o vymírající jazyk. Lingvisté tento různorodý jazyk s mnohými dialekty řadí mezi ohrožené, spolu například s bretonštinou nebo korsičtinou.

Vydrží?
Křesťanskou enklávu s několika důležitými kostely a kláštery objevíte ani ne hodinu jízdy autem severně od Damašku. Jednou z takových obcí je také Malúla. Rozkládá se ve výšce kolem 1600 metrů nad mořem asi čtyřicet kilometrů od syrské metropole. Cestou z ní se na západě zdvihá vyprahlé pohoří Antilibanon, ale v samotném údolí se trochu zelená. Rozeznáte meruňkové sady, fíkovníky a řady hroznového vína.
Okolní krajina jako by vybízela své obyvatele k tomu, aby si svá obydlí tesali do skály. Se světem spojuje asi osmitisícovou Malúlu jediná silnice, po jejíchž stranách jsou terasovitě poskládané domky s barevnými fasádami. Každá střecha tak je vlastně dvorkem pro výše položené obydlí. Zdálky připomíná amfiteátr vklíněný do skal.
Vjezd do Malúly zvěstuje velká brána rozkročená přes silnici, vedoucí do skalní rozsedliny, kde městečko hnízdí. Malúla, nemístně korunovaná moderním hotelem Safír, připadá jedněm půvabná, jiným nijak zvlášť. Hotel zabral prvořadou polohu nad obcí, na niž shlíží, ale i hyzdí její panorama. Další živelná zástavba městečka je snad zažehnána, protože úřady zahájily projekt na celkové zlepšení situace.

Past moderní doby
Aramejština byla dominantním jazykem na Blízkém východě zhruba od 7. do 4. století před naším letopočtem. Používala se na území od Egypta až po dnešní Turecko a Írán. Po návratu Židů z babylonského zajetí zdomácněla také v Palestině. Protože se jí užívalo jako běžně mluveného jazyka, nahradila i hebrejštinu, která zaujala spíš místo v liturgii. Upadat začala aramejština až po příchodu muslimů do regionu v 7. století. Převládla arabština.
Dnes se v Malúle snaží aramejštinu udržet místní jak mezi mladými, tak mezi staršími. Aramejsky tu umí většina obyvatel, i zdejší muslimové. Nevyučuje se sice ve školách ani nezní z televize, ale předává se z generace na generaci. Ovšem moderní doba je pro tento jazyk hrozbou. Dřív žila obec izolovaně. Místní pracovali, učili se i uzavírali sňatky výhradně v rámci komunity. Dnes ale spousta mladých jezdí do škol do Damašku, kde se učí už jen arabsky.
Aby prastarý biblický jazyk nezanikl, musí se udržovat, stejně jako třeba folklor. O to se také snaží vloni založený institut, který v létě pořádá kurzy aramejštiny. Přicházejí nejen místní, ale i lidé z metropole.

Cedry proti zemětřesení
Hlavní silnice, vedoucí na úpatí hory k hotelu Safír, vás přivede k řeckokatolickému klášteru svatého Sergia, důstojníka římského vojska, který byl se svým milencem Bakchem pro svou víru koncem 3. století popraven, respektive umučen.
Čistě bílé vápencové kvádry kláštera neodpovídají jeho byzantskému původu. V komplexu budov najdeme jeden z nejstarších kostelů v Sýrii, datovaný do začátku 4. století, s několika krásnými ikonami. Dřevěné trámy z libanonského cedru v kostele jsou dva tisíce let staré a měly pomoci při zemětřesení. Trojlodní kostel má pohanské oltáře vytesané do skály. Z nejpozoruhodnějších ikon jmenujme dvě: usmívajícího se Jana Křtitele a Poslední večeři Páně, neobvykle kombinovanou s ukřižováním v tom samém výjevu.

 
Klášter svaté Tekly
Snímek: Archiv

Neposlušní Rusové
Otec Tufik dál trpělivě vtahuje obecenstvo do příběhu svatostánku, když vtom najednou všemi prožívanou duchovní atmosféru naruší materiální potřeba "zmocnit se toho". Skupina ruských novinářů se navzdory obrázkům s přeškrtnutým fotoaparátem rozhodne, že si to tu všechno pěkně nafotí. Jakmile to duchovní zaznamená, nejprve jen mimikou naznačí "neblbněte jako malí kluci". Ovšem po další smršti záblesků už lovce záběrů napomene slovně. Arogance bodrých Slovanů pak vyvrcholí, když za knězovými zády ještě dva z nich několik snímků pořídí.
Historicky cenný je i klášter svaté Tekly. Od svatého Sergia sem dojdete za čtvrthodinku. Za restaurací sejděte pod most a cestou se dejte necelý kilometr dlouhou soutěskou podél pramene, protékajícího úzkou roklí. To už se vynoříte na jejím konci a ocitnete se na malém náměstí se stánkem a prodejnou suvenýrů. Schody vzhůru směřují do kláštera.
Tekla byla žákyní apoštola Pavla. Pro své přesvědčení musela utíkat nejen před hněvem svého otce, ale také před římskými vojáky, které na ni rozezlený otec poslal. Když se jí do cesty, kde dnes leží Malúla, postavila skála, obrátila se s prosbou o pomoc na svého Boha. Skála se rozestoupila a vytvořila průsmyk. Ano, přesně ten, jímž jsme sem právě přišli. Později se do soutěsky uchylovali občané Malúly, kdykoliv jim hrozilo nebezpečí.
Zbytek života strávila Tekla zde, v malé jeskyni ve skále, kde také ve věku 90 let zemřela. Později se stala jednou s nejpopulárnějších svatých křesťanského Orientu. K poctě svaté Tekly tu pak povstal klášter s nádhernou sbírkou ikon.  klášteře, jehož řádové sestry mimo jiné pečují o sirotky nebo podporují chudé rodiny, lze navštívit kostel a jeskyni nad ním. Mladí poutníci sem skoro vyskáčou, staří odpočívají ve stínu na dlouhé lavičce. Všichni si pak, když jdou do jeskyně, zují boty. Uvnitř už jen zapálí svíčku.
Mnozí místní se na budoucnost aramejštiny dívají skepticky. Nebo rovnou černě, to podle nátury. Ovšem vedle těch, kteří Kristovu jazyku nedávají více než půlstoletí, potkáte v Malúle i optimisty. Podle nich tento nevšední libě znějící jazyk může přežít. Stačí relativně málo: nepopíjet jen kávu s kardamomem a něco pro záchranu udělat.

Tomáš Wehle
tomas.wehle@economia.cz

Jak se tam dostat
Do Damašku, hlavního města Sýrie, létají z Prahy mimo jiné Turkish Airlines (přestup v Istanbulu) nebo Austrian Airlines (přestup ve Vídni). Letenka vás vyjde zhruba na 10 tisíc Kč včetně všech tax. Od 30. dubna začínají létat do Damašku třikrát týdně i ČSA. Ze syrské metropole je to do Malúly asi 40 km. Na cestu si můžete půjčit auto nebo využít taxi.