Jak se žije v pravěku

 
Snímek: Lenka Klicperová

Dlouhá cesta jižním směrem vede k malé vesnici Korcho nad údolím řeky Omo. Z Addis Abeby míří stále na jih, do srdce oblasti, kde se zrodil člověk a kde byly nalezeny jedny z nejstarších lidských fosilií. A čím je člověk blíže k cíli, tím je cesta obtížnější a nepohodlnější.
Všudypřítomný prach usedá na průdušky a pokrývá veškeré vybavení v autě včetně jeho osazenstva. Cestovat po jižní Etiopii není zážitek, který stojí za opakování. Nadskakujeme a natřásáme se v autě, zastávky na přenocování však také mnoho pohodlí nepřinesou. Jinka či Arba Minch, centra turistického ruchu na jihu Etiopie, postrádají skutečně pohodlné hotely, navíc je permanentně obsazeno. V Arba Minch si nakonec musíme pronajmout stany vedle zařízení, které má vzdáleně připomínat hotel. Další den cesty a před Turmi nocujeme v jakémsi lodži, kde platím padesát dolarů za odporný plesnivý pokojíček. Voda prý poteče večer, dozvídám se od správce kempu. Nakonec ji pustili v osm, na hodinu, smrdutou, prapodivně zbarvenou. Pravý etiopský servis.

Karové osvícení
Raději tedy zase do otřískané červené toyoty a opět ukrajujeme kilometry z etiopské "dálnice“ na jih. V Korcho cesta končí, před námi je jen široké tiché Omo se svými meandry. Plné krokodýlů a hrochů, břehy se ztrácejí v nekonečném zeleném porostu.
Přicházejí první Karové, s nimiž domlouváme nocleh. Je pekelné vedro a na planině nad řekou, kde stojí vesnice, není snad jediný strom, pod který by se dalo schovat. Karové mají nad srázem nad řekou vybudovaný jakýsi přístřešek z holých větví. Moc stínu neposkytuje, ale lepší než nic. Sedíme pod děravou střechou s několika bojovníky nazdobenými až k nevíře. Na hlavách mají pštrosí pera a všude, kde to jen lze, korálky. Dva z bojovníků se dokonce honosí náhrdelníkem, jemuž dominuje růžová a žlutá plyšová myš, umně zakomponovaná do systému ozdob.
Karové, kteří žijí v Korchu, se dnes živí hlavně turistickým ruchem. Zastavují se tu skupinky bílých turistů, kteří přijedou, hodinku se porozhlédnou po vesnici, zaplatí si pár portrétů a zase odjedou. Pro větší skupinky vesnice nabízí večerní zážitek - pravý domorodý tanec. Za tučnou provizi několika set birrů (1 birr je 1,60 Kč).
Karů je dohromady kolem tří tisíc. Mají hodně společného s Hamary, jejichž území leží nedaleko. Jsou to příbuzná etnika, mají podobné obřady, slavnosti, podobný je i jazyk. V Korchu žije něco přes šedesát obyvatel, z čehož asi třetina neumí číst a psát. Zdá se to hodně?
V porovnání s ostatními kmeny kolem Oma je to více než slušná statistika. Například divocí Surmové, obývající území na druhém břehu řeky a proslulí tím, že si jejich ženy vkládají do spodního rtu hliněné talířky, by si o takovéto cifře mohli nechat jen zdát. O vzdělání nejeví skoro žádný zájem, stále ještě v něm nevidí žádnou hodnotu. Na to, že Surmů je na 40 tisíc, je v Kibish, největším surmském centru, jediná školička. A to do ní ještě chodí dobrá polovina dětí jiných kmenů, jejichž příslušníci například se Surmy obchodují. Tady se zkrátka stále žije podle starých tradic a tradiční hodnoty převažují nad moderním způsobem uvažování.
V Korchu jsou ovšem mnohem dál, protože mají osvíceného náčelníka. Njaga totiž umí číst i psát, ba dokonce počítat. V Korchu je malá škola, kde učí učitel z kmene Hamar, navíc jsou v okolí ještě dvě větší vesnice - Labuk a Dus, kde mají i školu vyššího stupně. Platí se 500 birrů školné. Není to málo, ale z turistů jsou příjmy docela slušné. Karové hlavně pochopili, že skrze vzdělání vede cesta k tomu, mít se lépe.

V náčelnické chýši
Njagovi se jeho početní znalosti docela dobře hodí, neboť má ve své chýši provizorní obchod - nakupuje sladkosti, které pak prodává svým soukmenovcům. Za 3 birry jeden balíček. Do Njagovy chýše vchází mladík, který si od něj kupuje sušenky. Usadí se na chvíli na udusanou podlahu chýše, a dokonce nám nabízí ochutnat. Po 14 dnech mezi jihoetiopskými kmeny je to poprvé, co nám někdo dává něco sám od sebe, a dokonce zadarmo! Už jsme si tak zvykli na to, že se tu za všechno platí, že nás to dokonale vykolejilo. Karové jsou zkrátka jiní.
Je polední vedro, slunce probodává pokožku a znemožňuje pobyt venku. Sedíme s Njagou v jeho chýši, jejíž vybavení tvoří dva kalašnikovy, pár beden od sušenek, kalabaš (nádoba z plodu lahvovníku), plastové lahve. Válí se tu i mýdlo, sirky a pár tužek, neklamný důkaz civilizace. Jako lůžko slouží vydělaná kůže a jutový pytel. Chýši tvoří konstrukce z kůlů svázaných lýkem, má dokonce i dveře. V porovnání se surmskými primitivními chatkami je to hotový palác. Venku se dokonce suší i trochu děravá moskytiéra. Další nevídaný pokrok a známka osvíceného vedení.
Korcho samozřejmě leží v té nejhorší malarické oblasti. Gibas, to je termín, který Karové používají pro malárii. Je to první domorodá vesnice, ve které vidím, že si její obyvatelé uvědomují hrozbu a sílu malárie a snaží se proti ní nějak chránit. Sítě prý dostali Karové od vlády, ve vesnici je ale má necelá třetina lidí.

Piercing a kalašnikovy
Karové jsou - stejně jako ostatní národy na Omu - velice zdobní a vynalézaví. Oblíbenými ozdobami jsou samozřejmě korálky, bez nichž by to ani nemohla být ta pravá Afrika. Tamní lidé jsou schopni zužitkovat na ozdoby téměř všechno - od víček od kokakoly až po umělohmotný uzávěr od propisky. Tělo si malují barevnými hlinkami, ženy si do vlasů vtírají červený prášek a nosí z nich vlastně na temeni jen čupřinu. Do rtu si vkládají hřebíky a vytváří tak originální piercing. Dávno pochopili, že ten, kdo bude zajímavě nazdobený, bude poutavějším objektem pro turisty, a tudíž vydělá více peněz.
Bojovníci kmene samozřejmě nosí kalašnikovy, jak je to všude na Omu běžné. Kalašnikovy Karům přivážejí lidé kmene Konso a Karové je vyměňují za krávy. Za pět krav se dá koupit jeden kalašnikov, přičemž cena krávy se pohybuje kolem 1500 birrů. Téměř všechny kmeny obývající údolí Oma jsou po zuby ozbrojeny. Vláda tento stav toleruje, vlastně jí nic jiného nezbývá. Nikdo se neopováží přijít k tamním domorodcům a pokusit se jim zbraně sebrat. "Zabili by ho hned,“ říká Njaga.
Slunce už trochu ustoupilo, a tak s náčelníkem domlouváme cenu za focení. Nechceme s každým jednotlivcem vyjednávat cenu, chceme dát náčelníkovi jakýsi "paušál“ za focení, za což nám umožní libovolně fotografovat kohokoliv.
Z předchozích zkušeností jsem k výsledkům jednání velmi skeptická, ale tady jde všechno úplně jinak. Njaga přesně pochopil, o co nám jde, a za chvíli už je dohodnutá poměrně přijatelná cena. Mám strach, že fotografování bude ale v praxi opět komplikované hádkami a vysvětlováním, ale Karové jsou naprosto disciplinovaní. Njaga vydal pokyny a všichni dokonale spolupracují. Chci vědět, co Njaga udělá s penězi, které jsme za focení zaplatili. "Koupíme kávu pro celou vesnici a nějaké léky na malárii,“ slibuje Njaga. Nějak intuitivně mu věřím.

Tance bělošsko-černošské
Od řeky se vrací skupinky žen a dětí. V rukou mají plastové láhve a kanystry, nesou zásoby vody do vesnice. Všichni používají vodu z Oma, které je už ale v této oblasti skoro nehybné a má hnědavou barvu. A hlavně je plné bilharzií, parazitů, kteří se přes kůži infiltrují do krevního oběhu a postupně (laicky řečeno) rozloží celý organismus zevnitř. Možná strašnější nepřítel než krokodýli a hroši, kteří se ukrývají v hnědavé vodě. Domorodci se cachtají jen na krajíčku řeky, dál než pár metrů se nikdo neodváží. Občas vezmou loďku a přejedou na druhý břeh, ale jinak je řeka tabu.
Soumrak padá rychle. Na obzoru se vynořují tři džípy s turisty. Čeká je asi čtvrthodinová ukázka domorodých tanců. Rychlé focení a pak zpátky do nedalekého kempu.
My sedíme před stanem na svazích k řece, jeden z Karů za malou úplatu sbírá dříví na oheň. Moc ho tu není kde brát, ale místní vždycky odněkud vyštrachají další a další otýpky. Nejprve sedíme u ohně sami, jen se dvěma místními muži. Vesnice pár set metrů dál si žije svým každodenním životem.
Pak ale přijde ke slovu náš iPod se stovkami tradičních i moderních afrických songů. A na obzoru se vynoří první tmavá postava, za ní další a pak ještě další. Postupně se u našeho ohně schází mladí, staří, děti. Přichází jen tak, nečekají žádné peníze nebo výhody. Jen si prostě přišli prohlédnout bílé, kteří si zase předtím prohlíželi je. Najednou je kolem ohně tak živo!
Karové tančí, jsou z iPodu upřímně nadšení. Jaký na nás asi musí být pohled! Malá krabička plná hudby, plápolající oheň a kolem něj kupa polonahých domorodců se dvěma bělochy v jednom kole. Předvádím Karům kousek španělského flamenka a oni nevěřícně zírají. Je to dokonalá chvíle, až neuvěřitelně kýčovitá. Každá věta, která by se ji pokusila vystihnout, bude znít jako klišé. Nesdělitelně krásný zážitek nad všechno bohatství světa.

Lenka Klicperová
Autorka je šéfredaktorkou časopisu Lidé a země
Foto: autorka

Údolí řeky Omo
Údolí dolního toku řeky Omo, která ústí do jezera Turkana v sousední Keni, patří mezi nesmírně zajímavé oblasti. Je to jedno z mála míst na světě, kde se dá potkat pravěk. Trochu zasažený moderní civilizací, ale v lecčem stále stejný. Kmeny, které obývají levý břeh řeky (Karo, Hamar, Konso, Mursi atd.), jsou proslulé zdobením těla a v posledních letech se stávají vyhledávanou turistickou atrakcí. Cestovní kanceláře zde pořádají "lidská safari“, kdy nabízejí putování podél Oma a návštěvu domorodých vesnic. Druhá strana řeky Omo je daleko méně přístupná a obývají ji poměrně dost divoké a nevyzpytatelné kmeny Surmů a Bumů. Není také zdaleka tak turistická a chybí zde pro ně jakékoliv zázemí.