Vesnice vykopaná ze skal

 
Snímek: Jiří Sladký

Kandován je něčím podobným, co svět zná v turecké Kappadokii, ale bez záplavy cizinců. A hlavně bez mnoha průvodních jevů turistické exploze. Bez všeho, co spolehlivě zadusí duch zprvu uhrančivého místa. Přesto tu lze potkat nemálo městsky vyhlížejících lidí.
Místní si už zvykli, že jejich soukromí je v týdenních intervalech dotčeno. Jediná restaurace je plná vždy jen o víkendu, ve čtvrtek a pátek, kdy má v Íránu většina zaměstnaných volno a kdy přijedou výletníci z Tabrízu. Lidé z města ovšem nepřijíždějí kvůli bizarním obydlím jako spíš k zurčící říčce.
Ve stínu topolů se lenošivě rozvalí na kobercích u přineseného jídla a bublajících samovarů a pomalu vstřebávají vonný dým z vodních dýmek. Čas jim neubíhá. Občas naberou vodu z některého z minerálních pramenů, u nichž si děti dovedou hrát celé hodiny. V údolí oživují obrazy středověkých hodů v pohádkových zahradách jako vystřižené z perských knižních miniatur. Jen číše vína nahradily sklenky čaje.
Proti šedé, deprimující pustině, která obklopuje města ve zbytku provincie, je dolina hotovým rájem. Mohutné vrby, topoly a platany poskytují stín. Dál se táhnou zahrady a sady moruší s ořešáky. Řeklo by se, skoro kvetoucí oáza.
Před jedinou čajovnou se odehrává něco, co by se dalo nazvat vesnickým bazarem. Své zboží chválí prodavači místních specialit - světlého medu, mandlí, léčivých bylin, jogurtu v plastikových bandaskách, bloků sýra, ale také barevných oslích sedel. Přesto by bylo odvážné nazvat to hemžení turistickým ruchem. Život tu plyne jak za času šáhů a nesejde na tom, že sem kupci přijeli v moderních autech z bytů s televizory a počítači.

Vydlabáno ze skal
Před dávnými dobami se nad jezerem rozlila láva s popelem z vulkánu Kúhe Sahand, který byl tehdy mnohem vyšší, než mu erupce roztrhla vrchol a snížila jej o několik set metrů. Do sopečné horniny, hluboko rozrušené erozí, lidé vydlabali své domy.
Kandován znamená něco, co je vykopáno. Kužele tufu, ostré pyramidy, kterými se sráz jen ježí, prošpikovaly otvory a průduchy stájí, skladišť, seníků, ale také okna obydlí, kterým lidé stále dávají přednost před pohodlnějšími domky v údolí. Dřevěná okna a vrata září tyrkysovou nebo čistě modrou barvou, která je v západní části Íránu zvlášť oblíbená. Kouří se z komínů jdoucích odkudsi z úžlabin mezi jednotlivými homolemi tufu.
Kamenná obydlí, která jsou spíš jeskyněmi než domy, mají předsazené balkonky a vzdušné pavlače ze dřeva. Zídky z balvanů tufu zasazené přímo do skalních štěrbin brání lavinám a splachům horniny při průtržích. Schodiště jsou tak příkrá, že se spíš podobají žebříkům, a úzká tak, aby po nich prošel nanejvýš oslík. Část uliček jde dokonce nitrem skal, a tak soused může tajně navštívit souseda.
Osada kypí životem. Drobně zvoní ovce a kozy sháněné do skalní stáje. Stádečka na každodenních trasách od skalky ke skalce tvoří samí kaskadéři. Mezi jednotlivými kužely, které spojují můstky opatřené plaňkovým zábradlím, rozvěsily ženy prádlo. Po plochých střechách se tu chodí, jsou to zároveň dvorky, kde se suší meruňky a moruše a prohánějí se krůty a slepice.

Útočiště v kaňonu
V lese skalních kuželů žijí lidé dlouhá staletí. Přišli prý do Kandovánu proto, že je tu neohrožovali hadi. Nejspíš to ale nebyli nebezpeční plazi, před kterými tu dávní osadníci našli útočiště. Kaňonovité údolí nabízelo ochranu před mnohem horší hrozbou. Před pleněním a vražděním, jaké přinášely invaze dobyvatelů ze Střední Asie. Úvodní z nich, vpády seldžuckých Turků, otřásaly tehdejším Íránem v 11. a 12. století.
Úkryt před nájezdy tu hledali obyvatelé ze širokého okolí. Nebyli ale prvními místními staviteli. S ohledem na dlouhou tradici, jakou má jeskynní bydlení na Předním východě, můžeme první troglodyty (obyvatele jeskyní) v Kandovánu téměř s jistotou zařadit do prehistorických dob. Neobývali ovšem dnešní skalní vesnici, ale náhorní plošinu nedaleko od Kandovánu. Tam nedávno archeologové odkryli osadu v několika patrech nad sebou - hluboko pod úrovní okolní krajiny.

Jako z pohádky
Ať už se předchůdci dnešních ázerbájdžánských rolníků tehdy ve skalách zachránili, nebo je krvežízniví pronásledovatelé dostihli, jedno je jisté. Zbyl po nich na malém kousku údolí zázrak. Genius loci, jakým je místo obdařeno, překonává očekávání i těch, kteří navštívili zmíněnou část Turecka.
Architektura je natolik fantastická, že spolehlivě zavede návštěvníka mimo čas. Určit, ze kterého století může scenérie pocházet, je nemožné. Jako by celá vesnice ani nebyla dílem lidské ruky. Dolní část vesnice, zbudovaná už z pálených cihel, plynule navazuje domky seskupenými pod sebou stejně přirozeně, jak jsou včleněna do skal hořejší obydlí.
Pohádkový ráz Kandovánu láká íránské filmaře. Do jeskynní vsi ve vulkanitech například zasadil děj snímku Zrození motýla (Tavalode Parváne), příběhu v žánru magického realismu, známý režisér Modžtabá Raeí. Roztodivná změť obydlených kamenných věží spolu s barevně nádhernou krajinou podhůří sopky dodaly filmu podmanivou vizuální kompozici.

Vesničany živí hrozny a med
Ve vsi žijí převážně Ázerbájdžánci, kteří kromě perštiny ovládají ázarí, tureckou ázerbájdžánštinu, druhý nejrozšířenější jazyk v dnešním Íránu. Dosud, kromě pěstování obilí a pícnin, živí vesničany meruňky a také hrozny. Nestáčejí z nich ale zapovězený nápoj, nýbrž suší velké hrozinky.
Skoro v každém skalním komíně mají ovce, které zrána nejen muži, ale i ženy vyhánějí na nedalekou pastvu. Tradiční život vesničanů kontrastuje s okázalým odpočinkem městských návštěvníků. Přes vpád výletníků se příliš nezměnil. Byť se už mnozí na zimu uchylují do města, většina z nich zůstává.
Každé ráno vykračují staříci vedle svých oslů vzhůru s lopatami, sekyrami či kosami, aby se před západem slunce vrátili s nákladem sena, píce, otepí dřeva nebo sklizených fazolí. Jako dřív skládají muži z kamenů terasy, mezi nimiž proudí z hor na záhony vzácná voda. Pro pitnou vodu je třeba chodit těsně nad dno údolí, kde vyvěrají prameny. Sloupy elektrického vedení jsou jedinou připomínkou civilizace. Její definitivní vpád je zřejmě jen otázkou času a bylo by bláhové nepřipustit, že se život vesničanů nakonec promění k nepoznání.

Jiří Sladký
Foto: autor

Jak se tam dostat
Nejjednodušší způsob, jak navštívit Kandován, je najmout si taxi. 50 km z Tabrízu vyjde na 10 dolarů, ale ceny se mohou podle situace značně lišit. Šetrná, ale také zajímavější varianta využívá minibus z Tabrízu do prvního městečka Osku (2000 riálů, tj. cca 4 Kč) a poté pokračuje stopem nebo případnou hromadnou dopravou. V samotném Kandovánu se dá přespat ve vlastním stanu na tábořišti nebo v hotelu zabudovaném do skalních stěn.

Tip
Ideálním východiskem pro návštěvu skalní vesnice Kandovánu nebo Orúmíjského jezera je Tabríz. Jedenapůlmilionová metropole největší íránské menšiny, Ázerbájdžánců, v posledních letech zažívá rychlý růst a mění se v moderní velkoměsto. V historickém centru se ale život spolehlivě vrací do orientálních časů, kdy se tu na hlavní trase Hedvábné cesty zastavovaly karavany. Nechybí tradiční bazar, tisíc let starý a jeden z největších v Íránu. Ve spleti uliček, které měří desítky kilometrů, historických karavanserajů, mešit a několika tisíc obchodů s koberci, voňavkami, stříbrem a zlatem nebo kořením se dá spolehlivě zabloudit. Jako protipól bazaru působí zábavní park Elgoli, jemuž vévodí umělé jezero s replikou paláce perské kadžárovské dynastie. Každý večer se notný díl obyvatel města stěhuje právě sem a noční život se tu zastavuje až časně ráno.