Oštěpařka Dana Zátopková se zúčastnila čtyř olympiád. V roce 1952 si z Helsink přivezla zlatou medaili a o osm let později z Říma ještě stříbrnou. Po skončení aktivní činnosti se na atletickém svazu stala ústřední trenérkou běžců, chodců a vrhačů. A v této funkci pracovala i na jaře roku 1968.
HN: Bylo to výjimečné období, na politické scéně došlo po mnoha letech k uvolnění, panovala všeobecně dobrá nálada. Jako úspěšná sportovkyně jste byla tak trochu ve středu dění. Co vám utkvělo v paměti?
Bylo toho dost. Především se začala mluvit pravda, začaly se vyprávět anekdoty a stoupala naděje, že v celém našem životě se celkový stav zlepší. Toto nadšení podtrhlo i úspěšné vystoupení sportovců na zimních olympijských hrách v Grenoblu. Velice potěšila například první československá zimní zlatá medaile skokana na lyžích Jiřího Rašky, bronz krasobruslařky Hany Maškové či vítězství stříbrných hokejistů nad Sovětským svazem.
HN: Velice příznivou odezvu ve veřejnosti vyvolal záměr uspořádat v Praze v roce 1980 olympijské hry. Jak daleko se v této snaze došlo?
"Pod vedením předsedy ČSTV Emanuela Bosáka vypracovala skupina sportovních expertů základní úvahy o této možnosti a předložila je příslušným orgánům ke schválení. Doba byla pro podobné akce velice příznivá. Konkrétní návrh byl schválen na zasedání Československého olympijského výboru a v březnu 1968 vyjádřila tomuto projektu podporu i vláda. Vznikl dokonce olympijský fond a byly zahájeny přípravné práce."
HN: V těch měsících už byly v plném proudu také přípravy na olympijské hry v Mexiku. Avšak po vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21 srpna byla československá účast asi dost ohrožena. Byly vůbec myšlenky na odlet za oceán?
"Následovaly doslova hrůzné dny plné strachu, obav a nejistoty. Báječná olympijská atmosféra se během několika hodin zcela vytratila, zůstal jen pocit bezmocného vzteku. Příprava ve většině sportovních odvětví byla narušena. Přes všechny překážky a komplikace se početná československá výprava do Mexika přece jen vydala. S manželem jsme byli pozváni jako čestní hosté a nikdy nezapomenu na loučení před odletem. Na Pražském hradě se nám tehdy čelní představitelé republiky v čele s Alexandrem Dubčekem snažili povzbuzujícími slovy vrátit potřebný optimismus. Bylo to až dojemné i povzbuzující."
HN: Na mexické olympiádě byli všichni českoslovenští sportovci středem pozornosti. Přímo miláčkem diváků se stala gymnastka Věra Čáslavská, držitelka čtyř zlatých medailí. Pocítili jste tyto sympatie také?
Ano, pomohly nám aspoň na chvíli zapomenout na krušný život v naší vlasti. Seznámili jsme se s indiánskými předky, pestrou tamější exotikou, svérázným oblečením Mexičanů, s dopravou bez respektování jízdních řádů a hlavně s úžasným přátelstvím, které nás provázelo na každém kroku. Za zmínku snad ještě stojí tmavomodré oblečení členů naší výpravy při slavnostním nástupu. Jako by tato smutná barva chtěla připomenout tragédii našeho národa."
HN: Jak reagovali členové sovětské výpravy?
"Na slavnostní večeři vážených hostů se pořadatelé dopustili chybičky, když vedle mne a Emila posadili bývalého výborného sovětského běžce Vladimíra Kuce. Už sama tato skutečnost nebyla příjemná, natož pak následná výměna názorů na ruskou invazi do Československa. Když pak Kuc řekl, že první začali střílet Češi, tak už jsme na sebe začali křičet a Emil ho chtěl fyzicky umlčet. Byl to vlastně prolog k našemu dalšímu smutnému životu, v němž jsme na příštích deset let zůstali za železnou oponou. Měli jsme možnost s Emilem v Mexiku zůstat, ale vrátili jsme se. Když jsme vystoupili v Ruzyni z letadla, tak manžel jen stručně poznamenal: A spadla klec." Jaroslav Pešta 
