Soukupová: Jsem dost nudná, tak lidem kradu gesta

V případě spisovatelky Petry Soukupové by její jméno z nejběžnějších klidně mohlo být dobře promyšleným pseudonymem. Souzní s jejím pečlivě civilním psaním, které letos ocenila literární kritika nominací na prestižní cenu Magnesia Litera v kategorii próza roku. Šlo o její prvotinu, novelu K moři. Žádný sex, drogy a rokenrol ode mě nečekejte, jsem vlastně dost nudná, charakterizuje se mladá autorka, která jednou třeba skončí v učebnicích.

Svou ledabylost si může dovolit. Kromě zmíněné "pochvaly" od kritiků má na svém kontě také vítězství na filmovém festivalu v Karlových Varech 2007 za nejlepší nerealizovaný scénář na motivy své novely - o vztahovém propletenci jednoho muže, jeho dvou manželek, tří dcer a ubíhajícím čase. Teď na ni také vsadila TV Nova, je jednou ze scenáristek chystaného sitcomu Comeback, s kterým bude chtít televize vyhrát tradiční podzimní dostihy o diváky a hlavně inzerenty. A mladá spisovatelka si tak vydělá na chleba i na čas pro psaní své druhé knihy.

"Nominace na cenu Magnesia Litera mě ani nepřekvapila. Bude to znít namyšleně, ale když něco dělám, tak vždycky myslím co možná nejvýš. Vnímala jsem to jako následující krok po tom, co knížka vůbec vyšla. Pak ale teda měla v mým ideálním světě následovat i ta cena," zlehčuje Soukupová v pražské letenské kavárně svůj debut s nevysloveným smíchem.

Mluví tak jak píše, jednoduše, pointy s rozkoší vynechává a dělá jakoby nic. "To bych ale mohla mít pocit, že všechno jde moc dobře a že by se mělo něco začít bortit," ukusuje hned vzápětí ze svého sebevědomého vystupování mladá žena, kterou ještě čekají magisterské státnice na pražské FAMU.

Spisovatelkou chtěla být už od základky. Sama disciplinovaně říká: Bez práce nejsou koláče a tvůrčí talent je jen dílkem skládanky. Příběh samotné autorky je opravdu spíš plný druhých pokusů a vůle než létání v oblacích. Alespoň navenek a tak, jak ho sama při vyprávění "píše". "Dřív jsem pro to, abych se spisovatelkou fakt stala, nic nedělala. Neposílala jsem svoje povídky do literárních soutěží a tak," vypráví dnes. Prý asi proto, že byla líná. Vzápětí ale dodává, že docela dlouho trvalo, než vůbec našla odvahu dát své povídky někomu přečíst. To bylo ještě na gymnáziu a první pochvala přišla z úst jejího blízkého kamaráda.

Po střední škole se dostala na univerzitu v Brně, kde studovala češtinu a dějepis. Tam se jí ale nelíbilo natolik, že se rozhodla troufnout si ukázat svou práci i povolanějším lidem. Přihlásila se na pražskou FAMU, na scenáristiku. Tady to napoprvé nevyšlo, z přijímacích zkoušek ji vyprovodili s tím, aby to zkusila ještě za rok. Mezitím se jí podařilo vyměnit brněnskou Masarykovu univerzitu za pražskou Karlovu, kde pokračovala ve studiu bohemistiky, a za dvanáct měsíců, v roce 2002, opravdu dostala index studentky pražské filmové akademie.

Podobné odhodlání ukázala i při prosazování své literární práce. Když svou novelu K moři dopsala - prý během pár měsíců, protože ji už dlouho nosila v hlavě - dala ji přečíst pár lidem z oboru. U svého pedagoga z FAMU, známého a možná nejúspěšnějšího scenáristy současného českého filmu, scenáristy Pelíšků Petra Jarchovského, například neuspěla. Kniha se mu prý moc nelíbila. Zato jejího učitele z pražské bohemistiky, odborníka na současnou českou literaturu Pavla Janouška, útlá novela, do které Soukupová vtěsnala tichou rodinnou ságu, oslovila natolik, že ji s přímluvou poslal do nakladatelství Host.

"Myslím, že Petra je mimořádný talent, zvládá spisovatelské řemeslo a je i sečtělá. To nejpodstatnější ale je, že při jejím psaní nejde o slovní exhibici, ale o potřebu sdělování - kdesi za slovy se tu skrývá cit a nelehký prožitek," říká Janoušek o "mladé drsné ženě, která svým vystupováním skrývá svou senzibilitu".

"Je hrozně důležitý někoho znát. Jako "no name" nemá začínající autor moc šancí knihu vydat. Posílala jsem to sama do nakladatelství, ale vrátili mi to," vypráví zase Soukupová. Když pak kniha opravdu vyšla, bylo to prý "nádherný, fakt krásný".

O tom, že se její jméno objeví na pultech českých knihkupectví, ale dopředu neřekla ani svým rodičům. Naopak o tom, co se chystá, dobře věděl její bratr, který ji ilustroval. K vydání si nechala vyrobit i odznáčky s titulní kresbou, kterou dnes nosí na prsou. A nakonec knížku matce a otci věnovala k narozeninám na slavnostní večeři. "Trochu jsem se bála, že by z toho mohli bejt špatný. Kradu lidem gesta, způsob mluvy, jejich chování. Spíš mě překvapilo, že se moji blízcí hledají tam, kde nejsou, a tam kde jsou, se nevidí," popisuje potkávání se se svými literárními postavami v reálném světě autorka.

To, co říká, platí dvojnásob, když jejím největším literárním zájmem je popsat to, co se lidem i v těch nejbližších vztazích říká nejobtížněji. Teď pracuje na své druhé próze a má své obavy. Straší ji "moment nenaplněného očekávání". "S tím ale musí počítat každej autor. U mě má spousta lidí pocit, že moje kniha je zajímavější formálně než obsahově. Takže vlastně hrozí, že se budu opakovat. Teď mám trému, kterou jsem u první knihy neměla, " říká.

Nahlížet do budoucnosti nechce ani její "fanoušek", docent Janoušek. "Oslovuje mě autorčin smysl pro neprvoplánové vykreslení skryté bolesti a potřeby mezilidského kontaktu. Je ale otázkou, jestli toto skryté a skrývané napětí překoná hranici debutu a v toku života se neobrousí v rutinu," dodává.