(c) Franklin Covey

Když přednáším, často se posluchačů ptám: "Kdy někdo ve vás věřil, když jste si sami nevěřili? Kdo z vás si vzpomíná na takový významný okamžik ve svém životě?"

Obvykle přibližně polovina z přítomných zvedne ruku. Když je požádám, aby se o svůj příběh podělili, skoro vždy jej vypráví se slzami v očích. Vím proč. Když jsem byl mladý, setkal jsem se s člověkem, který zásadně ovlivnil můj další život.

Rozhodl jsem se tehdy přerušit studium a přihlásil se k dobrovolnické činnosti. Pouhé čtyři a půl měsíce po mém nástupu za mnou přišel prezident organizace, ve které jsem pracoval. Sdělil mi, že má pro mě novou práci. Chtěl, abych jezdil po zemi a školil vedoucí v místních pobočkách.

Byl jsem v šoku. Kdo jsem, abych školil vedoucí dvakrát nebo třikrát starší než já?

"Mám ve vás naprostou důvěru," řekl a díval se mi do očí. "To zvládnete. Dám vám materiály, abyste se mohl připravit."

Jeho důvěra ve mě, skutečnost, že ve mně viděl víc, než jsem spatřoval já sám, to vše ve mně něco probudilo. Přijal jsem úkol a vydal ze sebe to nejlepší.

Nastartovalo mě to fyzicky, duševně, emocionálně i duchovně. Rozvíjel jsem se a viděl, že i ostatní rostou. Objevil jsem pro sebe zákonitosti a základní principy pro vedení lidí. Ještě před návratem domů mi začalo docházet, čemu chci věnovat svůj život: uvolňování lidského potenciálu.

Ve snaze zlepšit spolupráci s někým druhým se zcela správně zaměřujeme na to, co můžeme vědomě dělat, abychom k sobě získali větší důvěru. V tomto smyslu slovo "důvěra" znamená určitý stav. Ale důvěra je i hybnou silou - od ní je odvozené sloveso důvěřovat, a to vyjadřuje aktivní činnost.

Na začátku mé životní dráhy ve mně někdo viděl potenciál. Dokázal se dívat pod povrch a vidět víc než to, co bylo evidentní. Spatřil skryté nedotčené a nerozvinuté zárodky výjimečnosti, které dřímají v každém.

Proto mi svěřil úkol, který neodpovídal mým zkušenostem. Dal mi důvěru bez ověření, že jsem jí hoden. Prostě mi důvěřoval. Předpokládal, že se náročného úkolu dokážu zhostit. Byl to akt hlubokého přesvědčení a víry.

A právě důvěra působila jako sebenaplňující proroctví - dostalo se mi tak silného ujištění o mé hodnotě, že jsem v sobě začal spatřovat to, co viděl on. Jeho víra ve mně posílila sebedůvěru. Vedla mě k úsilí rozvíjet v sobě ty nejlepší sklony. Zdaleka jsem nebyl dokonalý, ale rostl jsem.

Nikdo to nevyjádřil pravdivěji a dokonaleji než Goethe: "Jednejte s člověkem podle toho, jaký je, a on takovým zůstane. Jednejte s ním podle toho, jaký by mohl a měl být, a on se takovým stane."

Důvěra není jen plodem důvěryhodnosti, je i pramenem motivace. Působí jako hybná síla, když druhým sdělíte, jakou hodnotu a potenciál v nich vidíte - když to vyjádříte tak jasně, že jsou schopni spatřit to i sami. Je to něco, co aktivně děláte. Důvěřujete druhým, vidíte v nich potenciál, poskytujete jim příležitost a povzbuzení.

Důvěra by se neměla zaměňovat za slepou víru. Druzí si musí být vědomi odpovědnosti spojené s důvěrou, kterou jim dáváte. Pokud vaší víře nedostojí, důvěra klesne a jejich příležitost se zmenší.

Ten, kdo důvěru pohřbívá, nedokáže ani sám důvěřovat. Pro nedůvěryhodného člověka je totiž velmi obtížné, aby vůbec někomu trvale věřil.

Nezapomínejte, jakou moc v sobě máte: moc dávat důvěru druhým. Když tak činíte, vystavujete se riziku zklamání. Musíte moudře vážit, jak s touto silou nakládat.

Na druhou stranu, jak říká jedno přísloví, "největší ze všech rizik je riziko bezrizikového žití." Když někomu dáváte důvěru, dáváte mu s ní nesmírně cenný dar. Dar ze všech nejcennější - příležitost.