Lubor Stehlík: Byznys s Čínou nejde dělat na dálku

Čína, jejíž hospodářství patří také letos bez ohledu na globální krizi k nejrychleji rostoucím na světě, skýtá zahraničním firmám obrovské možnosti k expanzi. "Proniknout na čínský trh ale vyžaduje trpělivost," říká v rozhovoru pro HN Lubor Stehlík. V letech 2002 - 2005 působil jako český obchodně ekonomický rada v Pekingu. Během své kariéry sbíral zkušenosti také v Jordánsku či Portugalsku.

HN: Nakolik vlastně mají Číňané v povědomí Česko a české výrobky?

Starší generace Česko zná. Přesněji řečeno, má poměrně hluboko v srdci zachovaný pojem Československo. A jeho pověst i pověst jeho výrobků byla v Číně velmi dobrá, to mohu potvrdit.

Ale bohužel v devadesátých letech nastal výpadek, takže koncem minulého desetiletí mladá a střední generace skoro nevěděla, o jakou zemi se jedná. Pak se to ale hodně změnilo naším vstupem do Evropské unie. Číňané nás začali mnohem více brát už s ohledem na to, že unie pro ně představuje obrovský trh. Nezastírají, že jako cestovatele je velice láká také šengenský prostor.

Na to, že jsme se po roce 2004 více dostali do zorného pole čínských politiků i běžných občanů, měl pozitivní vliv také jistý obrat české politiky. Česko začalo stavět postoj k Číně na podobné pragmatické úrovni jako ostatní západoevropské země. Stát se tak vlastně rozhodl, že nebude českým podnikatelům v Číně škodit. To, co se dělo předtím, bylo podle mého názoru zbytečné dloubání do čínských ran - ať už je to Tibet nebo Tchaj-wan. Jsou to všechno věci, které do byznysu prostě nepatří. A to nám bylo z čínské strany vždycky předhazováno.

HN: Na jaké úrovni nyní jsou česko-čínské hospodářské vztahy?

Charakterizoval bych je jako neutrální. Nejsou tak vysoce kladné, jak je ráda prezentuje čínská strana, nebo jak bychom si je přáli mít. Důležité ale je, že české firmy mají při pronikání na čínský trh už přece jen větší sílu a zkušenosti. A možná i konkurence na jejich tradičních odbytištích, kam dosud vyvážely, je nutí více se zaměřovat na Čínu. Nejenom z hlediska vývozu a dovozu, ale také na vyšší formy spolupráce - společné investiční projekty, outsourcing a další.

HN: Mohl byste uvést nějaké příklady?

Především to, co se povedlo Škodě Auto, která se dokázala prosadit na vysoce konkurenčním čínském trhu s automobily pomocí prodeje licence a následnou výrobou v Šanghaji. Tím se jí podařilo mnohonásobně zvýšit tržní podíl. Svými finančními produkty, konkrétně splátkovým prodejem, se v Číně prosazuje také skupina PPF, která se snaží získat celočínskou licenci. Bez ní nikdo nemůže dosáhnout vyššího tržního podílu.

HN: Čína je členem Světové obchodní organizace. Přesto dovede zahraniční firmy ještě dost "potrápit". Na jaké bariéry cizí firmy narážejí?

Překážky se posouvají do sofistikovanější formy. To, co může vypadat jako diletantství nebo neschopnost, je v čínském podání precizně propracovaný systém. Začíná to tím, když chcete něco vyřídit a zavoláte na ústřednu nějakého úřadu. Nejprve vás asi pětkrát přepojí a poté hovor vypadne. To se několikrát opakuje. Pak se tedy pokoušíte objednat osobně. Ale teprve, když dotyčný úředník vidí, že jste trpělivý až zarputilý a domluvíte se čínsky, pak se začnou věci hýbat. Nebo si k němu musíte najít jinou cestičku, třeba přes své čínské známé či obchodní partnery...

HN: Co z toho plyne?

Především to, že byznys v Číně nemůžete dělat na dálku, ale musíte být přímo tam a mít potřebné zázemí, kontakty a umět čínsky. Znalost jazyka je při překonávání bariér podle mých zkušeností velice důležitá.

HN: Čínská vláda láká investory na dostatek levných pracovních sil. Jaké s nimi máte zkušenosti?

Nerad slyším, že Čína láká cizí investory na dostatek levné pracovní síly. Je to poněkud jinak. Žije tam na 800 milionů rolníků, nezřídka negramotných. Naučit je něco je opravdu těžké a nákladné. A poté, když je zaškolíte, vám často utečou, protože jsou zajímaví pro někoho jiného.

Navíc, pod pojmem "kvalifikovaný" se v Číně stále rozumí něco jiného než v západních zemích. Například kvalifikovaná sekretářka je v Číně ta, která si umí sednout k počítači a zvládá základy angličtiny. Přitom ve velkých městech, jako je Peking nebo Šanghaj, přijde firmu na poměrně dost peněz. V přepočtu zhruba na 15 tisíc korun měsíčně.

HN: Co zdražuje čínskou pracovní sílu?

Firmy musejí za své zaměstnance odvádět vysoké sumy na sociální pojištění i různé místní daně a příspěvky, které se liší podle regionů. Odvody tak mohou představovat až polovinu celkových nákladů na pracovní sílu. Některé zahraniční firmy to řeší tím, že zaměstnávají lidi načerno, ale to bych opravdu nikomu nedoporučoval. Úřady to považují za daňový únik a buďte si jisti, že to, co projde čínské firmě, neprojde žádné zahraniční.

HN: Mnohé země včetně Česka podepsaly s Čínou dohodu o zamezení dvojího zdanění. Představuje to pro české firmy úlevu?

V zásadě ano, ale často se stává, že hlavně místní úřady na cizích firmách přesto vymáhají nějakou minimální daň bez ohledu na podepsanou mezivládní dohodu o zamezení dvojího zdanění.

HN: Co potom dělat?

Máte dvě možnosti. Můžete se tvrdě domáhat svého práva s odkazem na platné dohody. Ale v takovém případě si můžete si být jisti, že Číňané vám to oplatí někde jinde. Anebo se s nimi raději dohodnout a platit nějakou symbolickou daň.

HN: Je Čína skutečně otevřená světu, jak často hlásá?

Daně a cla nepředstavují v Číně ten hlavní problém. Tím je vědomě skrytá forma ochranářství, která není nikde definována, nicméně je daná vysokou mírou nacionalismu, silného národního cítění Číňanů. To se pak projevuje při jejich rozhodování při přidělování nejrůznějších zakázek.

To, co může vypadat jako diletantství nebo neschopnost, je v čínském podání precizně propracovaný systém.