Ústavní soud obdržel další doplňující vyjádření prezidenta Václava Klause k návrhu na přezkoumání lisabonské smlouvy. Právník Aleš Pejchal, který prezidenta zastupuje, v dokumentu upozorňuje na to, že lisabonská smlouva umožňuje přehlasovat některé členské země při schvalování změn primárního práva Evropské unie. Úterní termín jednání to nijak neovlivní.

Dokument reaguje na doplňující stanovisko skupiny senátorů, která přezkum lisabonské smlouvy navrhla. Klaus se obává především toho, že se část rozhodování orgánů Evropské unie změní z jednomyslného na většinové. Většinové hlasování v Evropské radě není podle Klausova právníka projevem vůle mezinárodní organizace, tedy Evropské unie, ale prosazováním vůle většiny států na úkor přehlasované menšiny.

"První prosazení takovéto vůle při hlasování o vzniku primárního práva je způsobilé přinést řetězení dalších a dalších obdobných způsobů hlasování, jehož konců a důsledků nelze dohlédnout," stojí v dokumentu, který soud zveřejnil na svých webových stránkách.

Přehlasované státy prý nemají možnost obrany. "Takováto právní norma se stává právním předpisem závazným pro přehlasovaný stát proti vůli všech složek státní moci, tedy lidu onoho přehlasovaného státu," uvádí Pejchal.

Ústavní soud začne veřejně projednávat soulad lisabonské smlouvy jako celku s českým ústavním pořádkem v úterý. Nelze předjímat, kdy a jak rozhodne. V prvním řízení, v němž šlo jen o několik sporných pasáží smlouvy, soud nenašel žádný rozpor s českou ústavou.

Nové vyjádření prezidenta Václava Klause (text v boxu)

Prezident republiky k doplnění návrhu skupiny senátorů ze dne 15. října 2009 prostřednictvím svého zvoleného právního zástupce, jehož plná moc byla založena do spisu, podává toto vyjádření:

Prezident republiky se ztotožňuje s doplněním návrhu skupiny senátorů. V jeho rámci pak upozorňuje Ústavní soud, aby neopomněl posoudit slučitelnost Lisabonské smlouvy s Ústavou České republiky také z níže uvedeného aspektu.

Lisabonská smlouva přináší zásadní změnu přijímání primárního práva, pokud jde o hodnoty uvedené v hlavě páté konsolidovaného znění Lisabonské smlouvy, tedy pokud jde o prostor svobody, bezpečnosti a práva.

V oblasti, jež je nejdůležitější pro kterýkoli suverénní demokratický právní stát (jímž Česká republika dle své Ústavy beze zbytku je), tedy vytváření základních pilířů právního systému psaným právem, je opouštěna zásada mezinárodního práva typická pro vznik kterékoli mezinárodní smlouvy, tedy konsens.
Pro příště bude podstatná část psaného práva Evropské unie v této oblasti přijímána na základě většinového hlasování Evropské rady po pouhé konzultací s Evropským parlamentem.

V důsledku zavedení této právní úpravy se tudíž vytrácí charakteristický znak mezinárodní organizace, jednomyslnost členských států při rozhodování o zásadních právních dokumentech této organizace. Naopak tato právní úprava je typickým atributem federálního státu.

Porovnáme-li však organizaci klasického federálního státu s organizací Evropské unie, v případě, kdy opouští konsensuální způsob rozhodování při přijímání primárního práva, pak nepochybně musíme zaznamenat jednoznačný deficit demokratického způsobu rozhodování při normotvorbě. Základní mocí federálního státu, jež má pravomoc vytvářet právní normy, je federální parlament.

Toto zákonodárné těleso je obvykle složeno ze dvou komor, kde jedna je tvořena poslanci, kteří byli obyvatelstvem zvoleni v rámci celého federálního státu, přičemž druhá komora představuje zvolenou reprezentaci uvnitř jednotlivých federálních států.

Uvedený systém přijímání právních norem nejen že zajišťuje přijímání zákonů výlučně prostřednictvím moci zákonodárné, ale zároveň brání tomu, aby základní právní předpisy federálního státu byly přijímány pouze s ohledem na celkový počet obyvatel celé federace, bez ohledu na zájem obyvatel jednotlivých členských států.

Evropská unie má pouze jednokomorový parlament, jenž však není výlučným nositelem moci zákonodárné, naopak je pouhým konzultantem Evropské rady, která je tvořena toliko představiteli moci výkonné jednotlivých členských států. A právě Evropská rada je obdařena pravomocí přijímat primární právo, závazné pro všechny občany jednotlivých členských států.
Pokud tato pravomoc byla vázána na konsensus všech představitelů moci výkonné, pak byl i dostatečně chráněn zájem obyvatel jednotlivých členských zemí, neboť se vytváření právních norem ocitalo v dlouhodobě známém a vyzkoušeném systému práva mezinárodního a bez souhlasu reprezentace toho kterého státu nemohla být norma přijata.

Po opuštění principu konsensu je Evropská unie v situaci, kdy představitelé moci výkonné některých států mohou přehlasovat při přijímání primárního práva představitele moci výkonné jiných států a právní norma bude přijata jako součást evropského práva, závazného pro všechny členské státy.

V takovémto procesu přijímání normy nemá moc zákonodárná toho státu (těch států), jenž je přehlasován, žádný prostředek jakýmkoli způsobem zasáhnout do procesu přijímání této právní normy. Takováto právní norma se stává právním předpisem závazným pro přehlasovaný stát (státy) proti vůli všech složek státní moci, tedy lidu onoho přehlasovaného státu (států).

Lze se domnívat, že v takovémto případě již nedochází ve smyslu čl.10a Ústavy k přenesení určité pravomoci orgánů České republiky na mezinárodní organizaci (tak jak tomu je v případě konsensu členských států mezinárodní organizace), ale po taktické stránce je beze zbytku přenesena pravomoc na skupinu států, jež přehlasovaly stát (státy) jiný.

Při většinovém hlasování v Evropské radě v žádném případě nemůže jit o prosazování vůle mezinárodní organizace - Evropské unie, ale o prosazování vůle jednotlivých států, jež přehlasují státy jiné. První prosazení takovéto vůle při hlasování o vzniku primárního práva je způsobilé přinést řetězení dalších a dalších obdobných způsobů hlasování, jehož konců a důsledků nelze dohlédnout.

Většinové hlasování výkonnou složkou členských států Evropské unie při přijímání primárního práva se může jevit zdánlivě demokratické pro státy, které v hlasování zvítězí, neboť dochází k prosazení jejich zájmu. Přehlasované státy a tím i jejich občané se naopak dostávají do polohy, kdy jsou svazovány právními normami, jež jejich zájem nepředstavují. Dokonce jsou v rozporu s jejich zájmy, neboť politická reprezentace byla pověřena zastávat zájmy zcela odlišné.

Bude tedy na Ústavním soudu, aby posoudil otázku, zda opuštěním principu konsensuálního v oblasti zahrnující prostor svobody, bezpečnosti a práva a zavedením v této oblasti principu většinového hlasování představitelů moci výkonné jednotlivých členských států Evropské unie nedochází k porušení čl.l0a Ústavy, neboť po faktické v stránce nejde o přenos pravomoci orgánů České republiky na mezinárodní organizaci, ale na skupinu států, jež Českou republiku při prosazování vlastních zájmů přehlasují. Přenos pravomoci orgánů České republiky na jiný stát či skupinu států čl.l0a Ústavy nepřipouští.


JUDr.Aleš Pejchal

v plné moci

Česko je poslední zemí EU, která lisabonskou smlouvu neratifikovala. Chybí podpis prezidenta Václava Klause. Ten nyní musí čekat na stanovisko ústavních soudců. Podpis podmiňuje také výjimkou, která vyloučí prolomení Benešových dekretů.

Přesná formulace výjimky není zcela jasná, podle českého ministra pro evropské záležitosti Štefana Füleho by však mohla být poměrně obecná. Šlo by pouze o slova Česká republika a o čárku, která by se přidala k polské a britské výjimce. Zbývající členské státy EU by tak nemusely lisabonskou smlouvu znovu ratifikovat.

Podle Füleho by na říjnovém unijním summitu měli představitelé členských zemí slíbit, že českou výjimku schválí při nejbližší změně evropského práva. O konkrétní formě a obsahu výjimky pro Česko se podle něj stále jedná na úrovni prezidenta, premiéra a švédského předsednictví. Jednání jsou podle něj konstruktivní a je patrný "určitý optimismus". Klaus dnes označil švédský návrh za přijatelný.