Úterním verdiktem Ústavního soudu a následným, byť velmi zdráhavým podpisem prezidenta Václava Klause už Lisabonské smlouvě nestojí nic v cestě. Senátoři ODS v čele s Jiřím Oberfalzerem už netouží po ničem jiném než po "satisfakci" u Evropského soudu, britští konzervativci zklamaně pustili poslední stéblo naděje, že po případném nástupu k moci uspořádají o "Lisabonu" referendum.

Nyní už jen Klausem podepsaná smlouva poputuje do Říma za ratifikovanými listinami z ostatních 26 členských zemí a na začátku příštího roku s nejvyšší pravděpodobností začne platit.

Kromě schválení samotné smlouvy v jednotlivých státech se totiž ještě unie musí dohodnout na obsazení nových postů, které smlouvy vytvářejí - stálého předsedy Evropské rady, tedy jakéhosi "prezidenta" EU, a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku neboli "ministra zahraničí EU".

Od ledna tedy bude Česko, stejně jako celá unie, žít podle "Lisabonu". Výjimka z Listiny práv a svobod, za kterou se tak vehementně bil prezident Klaus, ovšem hned platit nezačne. Vstoupí v platnost až při přijetí dalšího nového člena EU, tedy nejdříve za dva roky, kdy by se unie mohla rozrůst o Chorvatsko, případně Island. Do té doby bude i v Česku platit kompletní "Lisabon".

Proti čemu Klaus bojoval

Listina práv a svobod je něčím v Evropě zcela běžným a deklaruje základní práva občanů, v různých obměnách je součástí ústav všech států unie. Verze, která se pro unii stává Lisabonskou smlouvou závaznou, si půjčuje prvky z různých listin platných v evropských státech a obsahuje určitá práva, která se například Britům nebo Polákům nelíbí.

První se bojí, že by Evropský soudní dvůr mohl listinu interpretovat způsobem, který by v Británii vedl k rozšíření možnosti zahájit stávku, Poláci zase nechtějí riskovat, že jim soud vnutí povolení svazků osob stejného pohlaví. Další kritici zase poukazují na to, že nelze fakticky vymáhat právo pracovat.

Václav Klaus zase vyslovil obavu, že čeští občané, především v pohraničí, kvůli "Lisabonu" přijdou o majetky, které byly po druhé světové válce zabaveny vysídleným sudetským Němcům. Ti by podle jeho názoru teoreticky mohli v mezidobí, než začne platit česká výjimka, znovu napadnout Benešovy dekrety. Klausovy obavy nezmírnilo ani výslovné ustanovení "Lisabonu", že žádné nové smlouvy nemohou být uplatňovány zpětně. Samotné Benešovy dekrety už navíc prošly před vstupem Česka do EU drobnohledem právních expertů v čele se slavným německým právním expertem Jochenem Fromweinem.

Další velkou slabinou Lisabonské smlouvy je z pohledu kritiků větší možnost rozhodovat kvalifikovanou většinou. To teoreticky rozšiřuje možnost, že některá země nebo skupina zemí bude ostatními přehlasována. Navíc se vliv Česka při hlasování uvnitř Evropské unie snižuje zhruba o 40 procent. Češi by to mohli pocítit například při rozhodování o oblastech, jako jsou energetika, imigrační politika, sociální politika, občanské a trestní právo a částečně i zdravotnictví.

Silové řešení nehrozí

Tolik obávané silové řešení a přehlasování jednoho či skupiny menších států velkými ovšem odporuje základnímu principu dohadování v unii. Tím je konsenzus. Vždy, při všech summitech politici jednají do úmoru, aby i za cenu velkých ústupků dospěli k takovému výsledku, pod který se všichni podepíší. Téměř vždy se při hlasování kvalifikovanou většinou nakonec rozhodnutí přijímá ve všeobecné shodě, nebo dokonce bez hlasování, protože nikdo nevznese námitku.

Jak kdo hlasoval, a tedy jaká byla v tom či onom případě většina, takřka nelze zjistit, protože hlasování na summitech i na ministerských schůzkách je tajné. Platí na nich jedno nepsané pravidlo, které popsal bývalý finský ministr zahraničí Erkki Tuomioja: "Pokud je ve hře národní životní zájem některé země, bývá respektován." Podmínkou je, že tento národní životní zájem je jasně a přesvědčivě zdokumentován a nejde pouze o skrývanou obstrukci.

Co všechno se změní přijetím Lisabonské smlouvy? Pusťte si animaci