Prosím a děkuju

Můj dvanáctiměsíční syn nedávno začal chodit. Byl to překrásný moment, který si budu navždy pamatovat, ale udělal ještě něco jiného - a to bylo možná ještě významnější. Řekl "prosím".

Jaké krásné slovo! Už před tím sice uměl "máma" a "táta" a "děda", ale najednou řekl "prosím". Přitom nechtěl ani sušenku nebo hračku. Nějak se mu povedlo zaklínit mezi kuchyňskou linku a stěnu a potřeboval pomoct vyprostit. Potřeboval moji pomoc, a tak řekl "prosím".

Tohle slovo jistě patří v každém jazyce mezi ta nejdůležitější, a pokud napovídá, jaký člověk z dítěte jednou vyroste, pak jsem hodně šťastná máma. Ten moment byl asi stejně krásný, jako když řekl poprvé "máma" nebo když můj starší syn prvně řekl "děkuju, mami". To mu byl rok a půl, ale ještě dnes, o tři roky později, když takhle hezky poděkuje, pořád mě to dokáže uvnitř příjemně zahřát.

Jsem ráda, že mí kluci říkají slova jako "prosím" a "děkuju", protože jde o důležité nástroje pro život. Také vím, že přijde chvíle, kdy budou trousit slova, co nejsou zas tak hezká. Můj čtyřletý už pár takových ve školce pochytil - a rozhodně nepatří mezi ty nejvybranější výrazy. Je to dvoujazyčné dítě, a tak není neobvyklé, když se mě zeptá: "Mami, jak se anglicky řekne ty vole?" Ale bez ohledu na všechna slova, co kde pochytí, mě bude už vždycky těšit vědomí, že ta nejdůležitější se naučili ode mě. Možná to i znamená, že nejsem tak špatná matka.