Julie Hrstková: Bublifuk centrálních bank

Boj proti finančním bublinám je tématem dne. Guvernér Fedu Ben Bernanke chce proti nim bojovat pomocí vyšší regulace finančního sektoru, a když to nevyjde, tak pomocí vyšších úrokových sazeb.

Evropa vytváří novou strukturu finančního dohledu, která má ještě větší ambice - nejenže poskytne větší ochranu proti budoucím spekulativním bublinám, ale má také zamezit krizím v ekonomice. Suma sumárum víc ochrany a možná také dražší peníze mají zabránit "přehřátému" růstu některého z aktiv - ať už to byly naposledy nemovitosti, nebo cibule tulipánů v polovině sedmnáctého století.

Levné peníze - cesta do nikam?

Nízké úrokové sazby byly ještě donedávna symbolem podpory ekonomického růstu a představovaly vítězství centrálních bank nad inflací. Teď se na politiku nízkých úrokových sazeb dívají ekonomové s podezřením.

Za prvé se nezdá, že by aktuální udržování levných peněz vedlo k růstu ekonomiky. Ta je v současnosti celosvětově tažena vládními výdaji, nízké sazby posilují jednotlivé státy v myšlence, že "půjčit si" je tak levné.

Za druhé právě fiskální impulsy vzbuzují obavy, že do dvou tří let půjde prudce vzhůru i inflace. Zatím mnoho zemí spíš bojuje s opačným problémem. Záchrana ekonomiky a následný zápas o konsolidaci rozpočtů (i za pomoci vyšších přímých i nepřímých daní) chtě nechtě cenovou hladinu celosvětově zvedne. A na to už bude muset měnová politika reagovat zvýšením sazeb, což může nejen zpomalit obnovu ekonomiky, ale také poslat země do ještě větší dluhové pasti.

A konečně za třetí, měřeno zkušenostmi posledních několika let - nízké úrokové sazby vedly k masivním přesunům peněz na globálním finančním trhu, k vyhledávání těch nejvíc rizikových (a nejvíce výnosných) instrumentů a konečně k přehřátí na trhu nemovitostí v Americe i v Evropě. Výsledkem je současný stav, který polyká ony již zmíněné biliony ze světových rozpočtů. Proti levným penězům nedávno brojila i Banka pro mezinárodní vyrovnávání plateb (BIS), podle níž dlouhodobě nízké úrokové sazby motivují bankovní sektor k rizikovějším aktivitám, což ve svém důsledku vede ke krizím. A centrální banky by proto měly brát ohled na negativní dopady uvolněné měnové politiky na finanční stabilitu.

Vysoké sazby svět nespasí

Jenže ani opačný extrém nevede k záchraně. Bubliny na trhu zažila například v polovině devadesátých let Česká republika, kdy se i při vysokých úrocích prodávaly podniky za v podstatě nerealistické ceny. Ty splaskly o pár let později a přispěly ke krizi konce devadesátých let.

Není potřeba chodit ani daleko do minulosti - vysoké úroky koneckonců poslaly do bankrotu Island, který se sám o sobě stal bublinou. Vysoké sazby v jedné zemi zákonitě vedou k posilování měn a přílivu krátkodobého spekulativního kapitálu, který situaci jen zhorší. Výsledkem je recese a deflace.

Každá centrální banka se snaží udržovat takzvaně ekonomicky "ideální" úrokové sazby. Jenže jaké to doopravdy jsou, zjistí s několikaletým zpožděním.

Primární zaměření na boj proti růstu cen některých aktiv proto nemůže být cílem měnové politiky. Bez ohledu na výši úroků i na typ regulace v minulosti vždy vznikaly na trzích bubliny a není důvod se domnívat, že by tomu mělo být v budoucnosti jinak. Banky mohou hledat nový cíl měnové politiky namísto současného boje s inflací. Ale jenom bitva s bublinami by to být neměla, ta je stejně předem prohraná.

Bez ohledu na výši úroků i na typ regulace v minulosti vždy vznikaly na trzích bubliny a není důvod se domnívat, že by tomu mělo být v budoucnosti jinak.