Právnická osoba, která má sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní místo své podnikatelské činnosti na území některého členského státu Evropské unie, nebo která byla zřízena nebo založena podle práva některého členského státu Evropské unie, je oprávněna působit jako soukromá vysoká škola, pokud jí ministerstvo udělilo státní souhlas. (Zákon o vysokých školách)
Zakládání soukromých vysokých škol zákon umožňuje teprve deset let, za tu dobu v Česku vzniklo 47 soukromých vysokých škol a univerzit. V posledních dvou letech přibývá průměrně jedna za každé čtyři měsíce. Akreditační komise, která novým institucím uděluje takzvaný státní souhlas, od roku 1999 posuzovala už přes 150 žádostí.
Problém číslo jedna - peníze
Ing. Alois Houdek, předseda Asociace soukromých vysokých škol, v úvodu naší debaty zhodnotil situaci v duchu titulku tohoto článku: "Takže soukromé vysoké školy včera, dnes a zítra. Včera, neboli v uplynulých deseti letech, se podařilo zavést soukromé vysoké školy do státního vzdělávacího systému. Dodnes je patrné, že mnohým v tomto systému stále vadíme. A co bude zítra? Podle toho, co jsem slyšel od předsedkyně akreditační komise a co se objevilo i v tisku, je třeba řadu soukromých vysokých škol zrušit. Jediný argument, že ve srovnání s jinými zeměmi je jich moc, nemá oporu v žádném ověřeném zdůvodnění. Podle OECD je v České republice vysokoškoláků stále málo a je tedy zřejmé, že by nemělo docházet k omezování jejich přípravy.
Soukromé vysoké školy jsou zde krátce, desítku let. Snaží se svými studijními programy vyplňovat prázdná místa na trhu vzdělávání a daří se jim to. Problémem jsou, jak jinak, peníze. Veřejné školy dostávají na studenta od státu minimálně dvojnásobně více peněz, nežli kolik vybírá česká soukromá škola na školném.
Začal jsem o penězích, ale to je základ. Ministerstvo a akreditační komise vycházejí z toho, že jedině veliká škola má na to, aby mohla přežít, což je jednoznačně veřejná škola, soukromých je takových málo (čtyři). Je zřejmé, že škola, která má kolem 300-500 studentů, je ráda, když ze školného zaplatí kvalitní pedagogický sbor a potřebné materiálně technické zajištění. Dělat vědu a výzkum, pořádat kongresy či vysílat své pedagogy na nesmírně drahé zahraniční konference také ve větším rozsahu nemůžeme, i když bychom rádi, máme na to dispozice i lidi, jen prostředky ne. A ani nový zákon o financování vědy a výzkumu nám bohužel nepomáhá. Postavení soukromých vysokých škol je velmi nerovnoprávné, i pokud se jedná o přístupy ke grantům. Soukromá škola je stále ještě v českém pojetí něco, co nemá nárok na existenci. Pro řadu lidí je to nepřekonatelný problém, nevím, kde a hlavně proč se ta zášť bere."
Problém číslo dvě - vlastní pedagogický sbor
Odpůrci často označují studium na soukromé vysoké škole jako neefektivní, absolvuje ji údajně každý, protože si to zaplatí, studenti se neučí, protože to mají "jisté", diplom dostane každý a nemá srovnatelnou hodnotu a tak dále....
"To jsou pomluvy a divím se, že nositele těchto názorů ještě nikdo nezažaloval. Cudně se mlčí o našich přednostech - aktuálnost studia jak z hlediska reakce na společenskou potřebu, tak i jeho obsahu, flexibilita a vstřícnost, nadstandardní a až individuálně laděné vztahy, a to i se studenty, kvalitní sbor pedagogů. Řada jich učí i na veřejných VŠ a ujišťuji vás, že jejich akademická hrdost a ani dobré jméno by se s nekvalitní institucí neslučovaly.
Na většině našich škol se studenti připravují především do praxe, tak to podle záměrů EU i zákona o vysokých školách v bakalářském studiu má být. V magisterském studiu tento přístup také preferujeme zejména s ohledem na to, aby osobnostní rozvoj studentů více korespondoval s potřebami společnosti, aby absolvent odešel do praxe vybaven potřebnými znalostmi zajímavými pro zaměstnavatele. Správnost trendu potvrzuje i studie OECD, podle které se "nová generace studentů bude více zajímat o vazbu mezi studiem a jeho relevancí pro trh práce". I proto prosazujeme, aby zejména odborné předměty učili zkušení a teoreticky zdatní praktici. Jenomže takoví renomovaní odborníci nemají potřebnou publikační činnost v prestižních vědeckých časopisech, nenapsali skripta či knihy, nemají akademické tituly, a tudíž pro akreditační komisi nejsou dostatečnou a uznatelnou garancí úrovně oboru či předmětu."
Nahlédněme do Odborného posouzení "Bílé knihy terciárního vzdělávání" odborníky OECD: "...akademická kariéra a jmenování do akademických funkcí úzce souvisí s otázkou akreditace a diferenciace. Také v Czech Country Note 2006 se uvádí, že požadavky ve vztahu k budování akademické kariéry v českém vysokoškolském vzdělávání nevytvářejí kontext, ve kterém by mohly snadno zakotvit a úspěšně se rozvíjet bakalářské programy zaměřené primárně na vstup absolventů na trh práce. Současné požadavky totiž brání odborníkům orientovaným na praxi, aby se výrazněji zapojili do vzdělávacích programů, posílili teoretické poznání o aplikace a nezbytné prvky komunikace ve složitém systému vazeb a zákonitostí společenských, institucionálních i osobních vztahů. Výuka zaměřená na praxi v takovém kariérním systému postrádá i náležité ohodnocení aktérů a ve vyspělých zemích zřetelně udělované vysoké prestiže. Velká škoda pro studenty, velká brzda konkurenceschopného rozvoje českých vysokých škol i aplikovaného výzkumu na nich."
"Akademická obec se uzavřela do sebe, někteří profesoři a docenti v praxi dokonce nikdy nebyli a o možnostech praktické orientace výuky neuvažovali. Pokud myslí vláda svou strategii napojení vysokých škol na praxi vážně, je třeba se touto otázkou urychleně zabývat a najít řešení. Tím by mohlo být, stejně jako ve vyspělých zemích, vnitřní řízení vysokých škol ke jmenování akademických pracovníků pro vlastní potřebu výuky a pro vědeckou a ostatní tvůrčí činnost školy, nepřenosné však k jinému vysokoškolskému subjektu.
Soukromé vysoké školy nabízejí velmi ojediněle doktorandské studium, které je prvním předpokladem pro získání akademických, tedy docentských a profesorských titulů. Z toho pramení, že v podstatě nemáme možnost vychovávat si své vlastní pedagogy, kteří by mohli nahradit ty zvenčí i ty v pokročilém věku.
Problém číslo tři - postavení studentů
"Závažným a dlouhodobě neřešeným problémem České republiky je diskriminace studentů soukromých vysokých škol. Je z pohledu ústavních práv a svobod evidentní. Neexistuje totiž žádná právní norma, která by omezovala právo studenta ve svobodné volbě přípravy na povolání. Přesto momentálně stát nevydává na českého studenta soukromé školy ani korunu, ale zahraniční studenti, a nic proti nim, studují na veřejných školách zdarma a mají nárok i na neuvěřitelné stipendium. Z hlediska práv a povinností jsou na tom oba typy škol poměrně stejně, například u subjektů, které jsou obecně prospěšnými společnostmi, je jediný rozdíl v zakladateli. Liší se, jako ostatně i školy veřejné, ale velká část našich škol má vysokou úroveň.
Zacituji z Bílé knihy, která charakterizuje stávající stav plného financování studia na veřejných školách a žádného na soukromých školách jako "nouzové řešení konce minulého století, na které stát nebyl v období rostoucí poptávky po terciárním vzdělávání schopen či ochoten adekvátně reagovat".
V Bílé knize jsou rovněž uvedeny možnosti řešení. Navrhuje se zde například, aby se studijní náklady studentů na soukromých vysokých školách hradily prostřednictvím poskytování vzdělávacího grantu - tj. dotace institucím na náklady spojené s výukou studentů soukromých vysokých škol, sníženou o investiční část dotace, při splnění určitého souboru podmínek (obdobně u nás funguje financování základního a středního školství). Jednou z těchto podmínek by bylo nepřevýšení stropu nákladů hrazených státem, které vykazují veřejné vysoké školy v odpovídajícím programu. Méně příznivou alternativou je poskytování základní studijní půjčky, která by pokrývala školné i životní náklady, přičemž výše půjčky by byla omezena na výši nákladů vykazovaných veřejnými vysokými školami.
Tyto alternativní postupy, včetně toho našeho demokratického a podstatně jednoduššího návrhu, jímž je poukaz předaný studentem té instituci, kterou si pro své vzdělávání zvolil, některé strany kritizují a považují za nepřijatelné."
Přitom praxe, kdy soukromé instituce mají nárok na veřejné prostředky na výuku, je ve skutečnosti v členských zemích OECD poměrně rozšířená. Ve výše uvedeném dokumentu OECD odborníci praví: "Nevidíme žádný důvod, proč a priori vyloučit možnost rozšíření vzdělávacího grantu na soukromé vysoké školy, pokud budou uvedené podmínky splněny. Domníváme se, že zavedení této praxe může navodit prospěšné konkurenční tlaky mezi institucemi, preferovat kvalitu a společenskou upotřebitelnost v oblasti bakalářského a magisterského studia, zvýšit prestiž bakalářského studia a podpořit i širší diferenciaci terciárních institucí."
Stejná práva pro všechny
Nový zákon o terciárním vzdělávání by tedy měl nastavit stejné podmínky pro všechny, jak pro školy a jejich zázemí, tak především pro studenty, změnit nazírání a akceptovat skutečnou potřebu kvalifikace lidí. Mohla by být přínosem i spolupráce s firmami. Jejich finanční přispění by se mohlo pozitivně odrazit v procesu výuky i na soukromých vysokých školách, v rozvoji účasti pedagogů na aplikovaném výzkumu, ve vyšší teoretické a tudíž odborné zdatnosti jejich zaměstnanců.
"Pokud firmy budou brát školy jako místa, která jim pomáhají k rozvoji byznysu, právě soukromé školy jsou k tomu jako stvořeny, a to díky své flexibilitě. Zatím se podniky orientují spíše podle velikosti a tradice, a to nahrává veřejným vysokým školám.
Shrnuto a podtrženo: na soukromých vysokých školách studuje nyní více než 54 tisíc studentů a je na ně navázán značný počet zaměstnanců, takže významnou měrou přispívají nejen ke vzdělanosti, ale také k zaměstnanosti. Prakticky orientovaným studiem napomáhají nerozšiřovat řady nezaměstnaných absolventů vysokoškolského studia. Jsou plátci daní, takže se paradoxně podílejí i na financování provozu veřejných i státních škol. Stát zatím podmínky pro existenci soukromého sektoru ve vzdělávání příliš nevytváří. Z veřejných prostředků na vyžadovanou vzdělávací a ostatní činnost neposkytuje téměř nic, nepřizná soukromé škole ani bonus platby za absolventa. Práva subjektů i občanů v demokratické společnosti by měla být stejná. Ve školství tomu tak zdaleka není, systém i politický kalkul zatím výrazně protěžuje veřejný sektor. Společenská potřeba a zájem lidí by měly zvítězit nad protekcionizmem. Optimálně všude a pokud ne, tak alespoň v případě stejných práv studentů všech vysokých škol určitě."
