Jak fungují kletby

Lomikare, Lomikare. Do roka a do dne zvu tě, Lomikare, na Boží súd," tak zní zřejmě nejznámější kletba v české historii. Chodský povstalec Jan Sladký Kozina těmito slovy přivolal smrt na Wolfa Maxmiliána Lamingena z Albenreuthu, kterému Chodové v knize Psohlavci od Aloise Jiráska neřeknou jinak než Lomikar. Nenáviděný šlechtic skutečně do roka zemřel. Nebyl první ani poslední obětí kletby, uřknutí či uhranutí v dějinách.

Na kletbách je pozoruhodné, že se s nimi setkáváme téměř ve všech kulturách, od židovské a muslimské až po keltskou, antickou či hinduistickou. Schopnost vyslat účinnou kletbu je přisuzována osobě, která disponuje magickými schopnostmi. Dodnes jsou kletby užívané třeba na Haiti, kde přežívá víra ve vúdú.

Aby kletba mohla účinkovat, musí o ní "prokletá" osoba vědět. Z psychologického hlediska jde o jednoduchý jev, v podstatě o autosugesci. Důležité je, aby "prokletý" v sílu kletby uvěřil. Vlivem strachu z kletby pak může dojít ke zhroucení psychiky a také imunity. Říká se tomu nocebový efekt (z latinského nocebo, tj. "budu škodit"). Dnes už klasickou ukázkou nocebového efektu je Framinghamská studie, která prokázala, že ženy, které měly strach, že onemocní srdeční chorobou, umíraly na infarkt čtyřikrát častěji než ženy, jež takové obavy nepociťovaly. Je také prokázáno, že některé osoby uštknuté smrtelně jedovatým hadem umírají dříve, než se jed vůbec vstřebá, a to vlivem silného stresu. Kletby jsou tak účinné kvůli strachu, který mohou vyvolat.

Více informací o nocebovém efektu na www.scepdic.com