Jak najde proutkař vodu?

Ten obrázek je dobře známý. Člověk prochází krajinou s vrbovým proutkem v ruce. Náhle ruka s virgulí začne cukat a proutkař prohlásí, že na tomto místě se nachází voda. Po vykopání studny se ukáže, že se ve svém úsudku nemýlil. Je to vůbec možné, nebo jde jenom o mýtus? Možné to rozhodně je, ale není za tím třeba hledat nic tajuplného.

Proutkaření je doloženo už v kronikách z patnáctého století, ale podle všeho má jeho provozování mnohem delší tradici. Naopak velkým odpůrcem proutkaření byl už slavný mineralog první poloviny šestnáctého století Agricola, který jej ve svém díle De re metallica odkázal do říše pověr. To, co virguli přitahuje k zemi, totiž není žádné zvláštní záření, které by voda vydávala. Není za tím třeba hledat ani paranormální schopnosti proutkaře. Dokládají to vědecké pokusy, provedené po celém světě. Člověk, který se hledání vody dlouhodobě věnuje, je z vlastní zkušenosti dobře obeznámen s hydrologickými poměry v krajině, dokáže se orientovat podle terénu nebo druhu vegetace. Díky tomu odhadne, kde se má vrtat, aby se narazilo na zdroj vody. Reakce proutkařů jsou tedy zpravidla podvědomé. "Tušení nebo jistota, že v určitém místě se voda vyskytuje, vyvolá podvědomě drobný, tzv. ideomotorický pohyb ruky, který stačí k tomu, aby uvolnil potenciální energii napjatého proutku, drženého v labilní poloze," píše ve svém Výkladovém slovníku esoteriky a pavěd Jiří Heřt. Vodu tak nenajde proutek, ale sám proutkař. I když třeba věří, že tomu je naopak.

Více informací o proutkaření najdete v knize Fleissig J.: Zázraky a podvody, Praha 1995