Jak žila Kennedyová, když odložila velké černé brýle

Když Američané hovoří o Jacqueline Kennedyové-Onassisové, většině z nich se nejprve vybaví jako první dáma USA s perfektním účesem, v elegantních šatech, s perlovým náhrdelníkem a v kloboučku. Nebo Jackie O. z dalšího desetiletí, tedy jako bohatá vdova v obrovských slunečních brýlích, které ji poněkud ukrývaly před světem, píše agentura AP.

Pravděpodobně nevidí ve vdově po prezidentu Johnu F. Kennedym pracující ženu středního věku, která dělá fotokopie, čeká na telefonní lince, aby mohla mluvit se šéfem, nebo sedí se zkříženýma nohama na podlaze, pořádá fotografie a kouří.

Ano, to je třetí dějství Jacquelinina života, to je Jackie, která se jako čtyřicátnice zařadila mezi pracující lidi a strávila téměř dvě desetiletí jako knižní editorka. "Nedělala to kvůli tomu, aby měla zaměstnání," řekl Bruce Tracy, bývalý kolega z vydavatelství Doubleday. "Měla to ráda. Proto to taky dělala se zaujetím."

V rozpětí několika měsíců se objevily dvě nové knihy, které mapují málo známou část jejího života.

"Lidé mají v mysli Jacquelininy šaty, její manželství, možná i to, jak změnila Bílý dům," řekl historik William Kuhn, autor knihy Reading Jackie: Her Autobiography in Books, která vychází tento měsíc. "Ale její kariéra knižní editorky byla delší než její dvě manželství dohromady. Vypovídá více o tom, jaká to byla osobnost, protože to bylo to, co si skutečně vybrala," dodal.

Bylo jí 46 let, když nedlouho po smrti svého druhého manžela Aristotela Onassise v roce 1975 začala pracovat ve vydavatelství Viking Press. Strávila tam jen dva roky a přešla do nakladatelství Doubleday. Její prvotní úsilí bylo učit se. Ale její produktivita s roky strmě stoupala. "Ano, jistě, něco z toho jí bylo dáno," řekl Kuhn, jehož knihu vydává právě Doubleday. "Ale skutečností zůstává, že před tím, kolik knih editovala, smekají profesionálové v tomto oboru."

V kanceláři pracovala jen částečně, většinu času trávila ve svém bytě na Park Avenue. Mnozí lidé byli šokováni tím, jak narychlo obědvala sendvič u svého pracovního stolu nebo vyčkávala nervózně v chodbě, až na ni bude mít její šéf čas. Vždycky si chodila pro své návštěvy sama do recepce a sama jim také volala. "Nikdy neřekla, dejte mi toho a toho k telefonu," řekl jeden její bývalý kolega z nakladatelství Doubleday.

"Jednou přišla v paruce," řekl Tracy. "Řekl jsem si tehdy, podívejme, to není její běžný styl. V únoru nám řekla, že má tuhle nemoc, a bylo to, jako kdyby řekla: Připomeňte mi, abych poslala takový a takový dopis. Sebelítost rozhodně nebyla její vlastností." Zemřela 19. května 1994.