Zprávy, že vysocí činitelé amerických sil v Afghánistánu chtějí rozšířit speciální pozemní operace na pákistánská kmenová území, byly možná vypuštěny záměrně s cílem zesílit tlak na pákistánské vojenské vůdce, aby zasáhli tvrději proti bojovníkům Talibanu, kteří tam hledají útočiště. Ale pokud to američtí generálové skutečně chtějí, pak je potřeba důrazně říct, že je to šílený nápad. V americkém listu International Herald Tribune (IHT), který vychází v Evropě, to napsal profesor oddělení válečných studií na londýnské King´s College Anatol Lieven.

Podle něj by to dokazovalo, jak moc jsou američtí (a britští) generálové posedlí válkou v Afghánistánu na úkor boje proti terorismu jako celku.

Pákistán se svým početným obyvatelstvem (200 milionů), velkou armádou, jadernými zbraněmi, rozsáhlými sítěmi extremistů a diasporou na Západě je daleko důležitější než Afghánistán a znamená mnohem větší potenciální hrozbu protizápadního terorismu. Co by určitě vedlo ke zhroucení pákistánského státu a k obrovskému vzepětí extremismu a terorismu, je, kdyby se měla pákistánská armáda rozdělit a kdyby se některé její části měly vzbouřit proti spojenectví s USA. Americké pozemní zásahy v Pákistánu by znamenaly nebezpečí právě takového katastrofálního vyústění. Po všech těch řečech o nebezpečí zhroucení státu a o nebezpečí islamistické revoluce v Pákistánu by to fakticky byly samy USA, které by to přivodily.

Zdá se, že obhájci pozemních zásahů je považují za pouhé prodloužení nynějších útoků bezpilotních letadel na cíle na pákistánských kmenových územích. Tyto útoky vzbudily velkou zášť a jejich úspěšnost je pochybná.

Pákistánští důstojníci od kapitána po generála řekli, že vstup amerických pozemních sil do Pákistánu při pronásledování Talibanu a Al-Káidy je zdaleka nejnebezpečnější scénář jak pro pákistánsko-americké vztahy, tak pro jednotu pákistánské armády. Jak řekl jeden generál ve výslužbě, útoky bezpilotních letadel, i když je běžní důstojníci a vojáci považují za ponižující, nejsou kritická záležitost, protože pákistánští vojáci proti nim nemohou nic dělat.

"Americké pozemní síly v Pákistánu je jiná věc, protože proti nim něco dělat mohou," řekl. "Mohou bojovat. Byla by to věc cti, což, jak víte, je v naší společnosti mimořádná záležitost. A kdyby jim generálové řekli, aby nebojovali, mnozí by se vzbouřili, počínaje jednotkami na hranicích."

Pákistán je mnohem odolnější, než si mnozí západní analytici myslí, a schopnost extremistů šířit tam povstání a revoluci je zatím velmi omezená. Ale kdyby se armáda měla rozdělit, stát by se mohl zhroutit velmi rychle. Západní obavy z takového kolapsu se soustřeďovaly na osud pákistánských jaderných zbraní; ale rozkol v armádě by znamenal nejen nebezpečí, ale jistotu, že do rukou teroristů se dostane velký arzenál konvenčních zbraní včetně protileteckých raket.

Taky by to znamenalo jistou porážku Západu v Afghánistánu. Západní zpravodajství pomíjí, že bojovníci afghánského Talibanu sice nacházejí v Pákistánu útočiště, ale ne aktivní podporu. Chce-li Západ přeměnit útočiště v podporu, pak jsou americké pozemní zásahy skvělá cesta jak začít.


Ve starostech o vítězství v Afghánistánu začínají američtí generálové jevit známky klasického omylu vojenské strategie, kterým je nechat se posednout jedním bojištěm na úkor boje jako celku. Tak Napoleon posílal stále nové a nové jednotky, aby dobyl Château d´Hougoumont; Hitler udělal tutéž chybu u Stalingradu.

Zapomínají taky, že úspěch v boji proti terorismu koneckonců není zabít víc bojovníků Talibanu v Afghánistánu nebo Pákistánu, ale zabránit dalším útokům proti Západu. Vyměnit mrtvé nebo zajaté velitele Talibanu z pákistánských kmenových území za ohromně zvýšenou teroristickou hrozbu na Západě znamená vyměnit velmi omezený a dočasný taktický úspěch za velmi vážné a dlouhodobé strategické selhání.