Objevují se zaručené recepty na nápravu, o nichž lze paradoxně říci totéž jako o rozhodnutích NSS: Chvályhodný motiv nezaručuje vždy správné řešení.
Do budoucna snadné řešení existuje: Do doby, než zákon výslovně souběh povolí nebo než Ústavní soud označí dosavadní judikaturu za protiústavní, je nutné souběh ukončit. Neplatné pracovní smlouvy se nahradí rozšířenými smlouvami o výkonu funkce. V nich lze vyřešit téměř vše, třeba kdo ze "statutárů" odpovídá za finanční řízení nebo je možné simulovat určité sociální minimum, obvyklé v pracovněprávním vztahu (například právo na dovolenou). Náklady na odměnu člena představenstva sice nejsou daňově uznatelné, ale v tomto směru nezbývá nic jiného než si přát, aby připravovaná reforma daňový režim této odměny pro a. s. a s. r. o. sjednotila. K zastáncům jiných stoprocentních řešení doporučujeme přistupovat s určitou nedůvěrou. Do minula je bohužel jediným skutečným řešením zákon, který retroaktivně rozhodne o tom, že předešlé souběžné pracovní smlouvy byly uzavřeny v dobré víře, považují se za platné a jejich nositelé byli po dobu jejich trvání účastni na systémech důchodového, zdravotního a nemocenského pojištění. Záleží na nás všech, abychom se pokusili takovou změnu zákona prosadit. Žádné jiné řešení kromě již zmíněného zásahu Ústavního soudu neposkytuje dotčeným dostatečnou jistotu.
Nestačí poukazovat na to, že pracovní právo upravuje jen relativní neplatnost, a dokud ji některá z dotčených osob nenamítne, smlouva platí. Princip relativní neplatnosti nemůže platit v pracovním právu bez výjimky - ad absurdum by pak až do doby námitky platila i smlouva nájemného vraha či smlouva zaměstnávající dítě. Dříve nebo později proto soudy připustí, že i v pracovním právu mohou být úkony absolutně neplatné či nicotné.
Jako velmi problematickou vidíme možnost spoléhat se na případná prohlášení exekutivy o tom, co hodlá, či nehodlá ve vztahu k minulosti vymáhat. Na žádný takový příslib nemá bez adekvátní právní úpravy exekutiva právo, a jak víme, vlády se mění.
