Ke karikatuře jsem přišel přirozeně, kreslil jsem odmala, pořád a pořád, až jsem jednoho dne skončil v týdeníku Respekt.
Začátky Respektu jsem zažil, ale příliš si je nepamatuju, tehdy byla dost laciná - a ve výtvarné redakci oblíbená - stoličná vodka.
Můj výrobní rytmus je jako u výrobní linky. Je to samozřejmě otupující, ale nějak se živit musím.
Každý jde nakreslit, jen se někdy musí pořádně zatnout zuby.
Že by mi při sledování televize nebo nějaké kauzy v hlavě naskakovalo, jak to nakreslím, to ne. Spíš než něco v hlavě mi naskakuje husí kůže.
Českou politiku sleduju jen z nutnosti a rozhodně ne detailně.
Jaké to je, každý týden glosovat události kresbou? Jaké asi?! Naštěstí se ale většinou natolik zaberu do samotného kreslení, že téma příliš nevnímám.
Kreslím doma, redakčního prostředí jsem od povodně roku 2002 ušetřen.
Z českých kreslířů a karikaturistů mám dlouhodobější vztah s Josefem Ladou a Alfredem Kubinem.
Nakreslil jsem "metafyzický" komiks Smrt po životě. Jeden takový komiks stačil, nestál za nic.
Repro Pavel Reisenauer: Autoportrét s dcerou
