Česko se do loga nevejde

V roce 2031 mi bude čtyřiašedesát, dá-li pánbůh. Některé mé děti budou možná studovat na vysoké škole, některé budou možná pouličními klauny ve Vancouveru. Já budu doufat (nejspíš marně), že některému z nich předám svoje veslo v poradenské firmě, kterou spoluvlastním. Firma se jmenuje Idealisti a součástí jejího kréda je důvěra v budoucnost, kterou si sami vymyslíme.

Tato důvěra se u mě osobně poprvé v akutní podobě projevila v roce 1989, kdy jsme zjistili, že revoluce je možná. Dnes mají historické události z listopadu 1989 mnoho masek (včetně té, která tvrdí, že jsme žádnou revolucí neprošli, ale že jsme sami byli nástroji dobře připraveného plánu), já však spoléhám na tu, kterou jsem zažil na vlastní kůži - a to je pro mě autentická tvář revoluce. V tehdejší tváři revoluce si pamatuji odhodlání, energii spolu s velkou dávkou kreativity a osvobozující ironie. Podobné kvality bych rád četl i ve tváři všedního dne v Česku v roce 2031.