Politici nám nezařídí spokojené stáří

O českých diskusích kolem penzijní reformy se dá říci jen jedna věc s jistou: problém stárnutí a krize důchodových systémů je ještě daleko horší, než v oněch disputacích zaznívá. Situaci označme bez přehánění za podstatně tragičtější, než jak ji definují i ti největší pesimisté. To si lze ukázat na jednom příkladu: Nedávno byly učiněny některé parametrické změny, které mají penzijnímu systému přinést alespoň určitou stabilizaci v příštích zhruba třiceti letech. Mezi ně patří postupné zvyšování věku odchodu do důchodu až na hranici sedmdesáti let. To má nesporně svoji matematickou logiku - naděje dožití děvčátka narozeného v roce 1990 je asi 75,5 roku, holčička narozená v roce 2009 se dožije pravděpodobně již 80,5 roku (chlapci jsou na tom hůře: 67,6 a 74,3 roku). Na to je jistě nutné reagovat, žádný stát na světě si nemůže dovolit financovat penze tak dlouho. Musíme chápat, že patnáct let prožitých v důchodovém věku znamená 180 výplat, což je neřešitelné i při celkem dobrém demografickém vývoji. Což naprosto jistě není případ České republiky.