Rozhovor týdne: Velká korupční ryba je nesmysl. Chytejte všechny

Kdo jiný než byznysmeni by se měl aktivně podílet na boji proti korupci, podivuje se zakladatel mezinárodní protikorupční organizace Transparency International Peter Eigen. "Vždyť jsou to právě oni, kdo mají s korupčním prostředím obvykle bezprostřední zkušenost," podotýká v rozhovoru pro týdeník Ekonom.

Eigen přijel do Prahy jako host mezinárodní konference Fórum 2000 a i když politickou a ekonomickou situaci České republiky v malíčku nemá, v jednom má jasno: být na 53. místě v celosvětovém žebříčku vnímání korupce je prostě ostuda.

Jeden z nejbohatších českých podnikatelů Andrej Babiš nedávno veřejně prohlásil, že korupce v České republice přesáhla míru, kterou lze akceptovat. Existuje ale něco jako přijatelná nebo normální míra korupce?

Kdyby se vám podařilo vymýtit 99 procent korupce, bylo by to opravdu skvělé. Jenže vám pak pořád zbude jedno procento, jehož odstranění je už tak nákladné, že je neefektivní se tím ještě zabývat.

Tím chci říci, že nejsem fundamentalista a neříkám, že korupce musí být vymýcena stoprocentně. Ale musíme si být jisti tím, že míra korupce nepoškozuje společnost, nepodkopává systém hodnot, neničí demokracii a ekonomický rozvoj. A pak je určitá minimální míra korupce tu a tam možná odpustitelná.

Podle některých teorií může být jistá míra korupce i prospěšná, protože přináší do ekonomiky nové peníze. Vidíte na tom alespoň zrnko pravdy?

Absolutně ne. Vím, že některé takové teorie existují, ale je to nesmysl. Protože když nabídnete ďáblovi prst, vezme si celou ruku a stejně tak korupce vede jen k další korupci. Na korupci zkrátka nic přínosného nevidím.

Na druhé straně neříkám, že za jistých okolností není omluvitelná. Kdyby byl můj přítel třeba v koncentračním táboře a já ho mohl výměnou za úplatek dostat domů, udělal bych to. Korupce je zlá a destruktivní věc, ale nelze ji vždy pojímat absolutně.

Vy sám jste někdy úplatek nabídl?

V minulosti jsem zažil situaci, v níž jsem byl nucen dát úplatek. Bylo to v Ekvádoru. Jel jsem taxíkem a porušil jsem tím zákaz vycházení. Auto zastavila vojenská hlídka, byli tam lidé se samopaly, chtěli zavřít mě i řidiče a byla to poměrně nebezpečná situace. A já přitom potřeboval být za patnáct minut v přístavu, odkud mi vyplouvala loď. Tak jsem to vyřešil tak, že jsem jim dal deset dolarů, aby mě nechali jít.

Byl jsem tehdy mladý, cestoval jsem jako student po Latinské Americe, a myslím, že nyní bych byl mnohem zásadovější. Lidé mají vůči mně ostatně nějaká očekávání. V některých společnostech je ale těžké odolávat korupci. Pokud se nepodílíte na chodu korupčního systému, může to být pro vás i nebezpečné.

Říká se, že každý člověk má svou cenu. Umíte si naopak představit, že byste vy jako zakladatel světoznámé protikorupční organizace také podlehl vábení peněz, že i vy máte nějakou "svou cenu"?

Nemyslím si, že existuje cena, za kterou by šlo uplatit mé ideály. I kdyby to měly být stovky milionů dolarů, nenechal bych se koupit.

Pokušení politiků je mocné

Úspěšný český podnikatel Karel Janeček před časem založil nadaci pro boj proti korupci. Myslíte, že byznysmeni jsou ti praví, kdo by měl takové věci iniciovat?

Nepochybně. Každý by se na tom měl podílet. Pevně věřím, že musí jít o společnou práci politiků, privátního sektoru a občanské společnosti. Když jste osamocení, nedokážete nic. Proto se i Transparency International snaží získávat partnery ze soukromé sféry, protože ti moc dobře vědí, jak se věci mají a o čem korupce je.

Na druhé straně lidé funkční opatření proti korupci očekávají hlavně od politiků. Čím to, že se politikům na tomhle poli nedaří? Je to záměr, či neschopnost?

Politici jsou v této oblasti extrémně důležití, ale musejí být zároveň upřímní sami k sobě. To znamená, že by měli mít velmi striktní pravidla pro financování politických stran či vedení volebních kampaní. Měli by být také pod silnou veřejnou kontrolou, protože pokušení nechat se zkorumpovat je v politice opravdu ohromné. Jak se říká, moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně... Politici jsou sice klíčoví lidé, ale měli by postupovat v koalici s privátním sektorem a občanskou společností.

Není ale problém v tom, že politici často dělají jen to, co si prolobbují velké firmy nebo vlivní podnikatelé?

Pokud mluvíme o politice na národní úrovni, do značné míry to platí. Schopnost národních států ovlivňovat globální ekonomiku je značně omezená a panuje velká asymetrie mezi zájmy státu, silou, jíž disponuje, a ekonomickou realitou. Když se podíváte na současnou finanční krizi, vidíte, že politici jsou víceméně bezmocní. Dokonce ani německá kancléřka Angela Merkelová si nedovolí zavést nějaká přísná opatření vůči finančnímu sektoru, protože ten by pak mohl odejít třeba do Británie nebo do Hongkongu. Na globální úrovni vlády jednoznačně selhávají. Nedisponují reálnou politickou silou, aby dokázaly řešit celosvětové a dlouhodobé problémy, jako je globální oteplování nebo právě i korupce.

A jaké je vaše řešení?

Podle mých zkušeností se s tím nejlépe dokáže vyrovnat občanský sektor.

Společnosti, jako jsou Transparency International nebo Oxfam, nemají hranice, jsou globální a umějí řešit věci, které přesahují hranice států i volební období politiků. Takový Václav Klaus je zvolen na pět let a tak myslí jen v pětiletém období, my ale myslíme v horizontu příštích generací. Opět ale musí jít o spolupráci se soukromým sektorem i s politiky.

Pokračování rozhovoru si můžete přečíst v novém vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 20. října, nebo pod odkazem níže: