Politické strany se v České republice etablovaly jako zvláštní druh podnikání, který ve skutečnosti sleduje jiné cíle než politickou soutěž. Snadno se díky „mrtvým duším“ stávají kořistí jednotlivců a skupin. Strany jejich prostřednictvím obsazují volené funkce, kde následně pracují na svém vlastním prospěchu.

Nedostatečná jsou především pravidla pro financování, vykazování výdajů a kontrolu, která umožňují stranám přijímat neomezené dary ze soukromých zdrojů, vlastnit výdělečné obchodní společnosti a zadlužovat se.

Odkud tečou peníze

Zcela bez regulace zůstávají výdaje na předvolební kampaně, jež postupně rostou do výše, která zpochybňuje výhody financování stran ze strany státu, a otevírají prostor pro černé financování. To má nespočet více či méně korupčních podob, posiluje již tak silné klientelistické vazby, vede k uzavřenosti a kartelizaci stran a oslabuje vazbu na voliče.

Strany nejsou otevřené vůči veřejné kontrole a zákony je k tomu nenutí. Praxe odhaluje v celé šíři, nakolik je stávající rozsah předkládaných zpráv a systém jejich kontroly nedostatečný. Kontrolní výbor sněmovny zkoumá pouze to, zda strany požadované doklady dodaly, ale nezkoumá jejich obsah. Finanční úřady za posledních pět let ani jednou nekontrolovaly účetnictví žádné parlamentní strany.

Co se týče povinné kontroly účetnictví auditorem, podléhá stejným standardům jako v případě obchodních společností, tedy auditor je sice teoreticky nezávislý, nicméně strana si ho sama vybírá a platí za jeho služby. Za zmínku stojí fakt, že dvě největší politické strany ODS a ČSSD využívají již několik let služeb stejné auditorské společnosti, což pro „konkurenty“ nebývá obvyklé.
Nedostatečná kontrola umožňuje, aby strany tajily své skutečné sponzory a vykazovaly jen část svých reálných financí.

Například někdejší lídr pražské kandidátky ČSSD Miroslav Poche přiznal, že několik set tisíc korun ze své odměny za působení v dozorčích radách městských firem daroval straně, která ovšem dar vykázala coby členské příspěvky, a Poche se tím vyhnul zveřejnění v seznamu dárců. Kauza mimoto ukázala, že strany prostřednictvím angažmá svých politiků v orgánech státních a městských firem získávají z veřejných prostředků peníze na vlastní provoz, které se pak ve výkazech tváří jako soukromé dary nebo příspěvky.

Nechci slevu zadarmo

Další způsoby, jak je možno skrýt skutečného dárce, ukázala kauza „milion za zákon“, kdy byli představitelé TOP 09 a KSČM nejen ochotni přistoupit na dar ve výši jeden milion korun spojený s lobbistickým zájmem, ale navíc nabízeli jeho ukrytí ve svém „mimostranickém účetnictví“, a to formou inzerce ve stranickém časopise (KSČM) nebo formou přímé úhrady reklamní agentuře (TOP 09).

Sporný je nejen původ některých přiznaných darů či členských příspěvků, ale také reálné náklady na předvolební kampaň, které pravděpodobně přesahují vykazované výdaje. Například ČSSD vysvětluje disproporci mezi masivní kampaní a vykázanými výdaji tím, že získala díky zprostředkovatelské marketingové agentuře 70- až 90procentní slevy, což považují odborníci z oblasti marketingu za nereálné.

V praxi mají politické strany výrazný demokratický deficit. Je v nich zachována formální demokracie, která se projevuje dodržováním základních procedur (například tajné hlasování o kandidátech), zároveň je ale ve stranách zřejmý klientelismus a propojení s podnikatelskými zájmy.


Jak dopadly v průzkumu Transparency další instituce jako vláda, prezident, policie nebo média? Proč nejhorší hodnocení získalo státní zastupitelství a nejlepší naopak ombudsman? Vše se dočtete v novém týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 8. prosince.banner 2

Související