Nikdy se nevzdal, nasazoval zdraví i život

Odchodem Václava Havla končí pro mě dlouhá epocha poválečných dějin, a to nejen českých, nejen slovenských, ale evropských, a dokonce světových. Václav Havel ji pro mě ztělesňoval. Byla to epocha, která byla na počátku poznamenána vítězstvím Spojenců nad nacismem a fašismem, ale také osudovým rozdělením Evropy a světa železnou oponou.

Ačkoli pro příčiny tohoto rozdělení neexistoval jednoznačný výklad, říkali jsme jim důsledky Jalty a Postupimi, kde si představitelé zúčastněných mocností údajně rozdělili Evropu na sféry vlivu. Václav Havel patřil k těm, kdo se s tímto rozdělením nikdy nesmířili a pustili se do zápasu, který vedl k postupnému, ale nakonec úspěšnému překonání pomyslné dělící zdi, která byla ve skutečnosti až příliš reálná. Mnozí lidé na Východě i na Západě pokládali ten zápas za marný, někteří jej neváhali dokonce zesměšňovat. Ani pro mě nebyly jeho obrysy hned pochopitelné.