Ester Kočičková

Kdo není v televizi, jako by neexistoval. Asi proto, že o své profesní existenci už dlouho pochybuju, přijala jsem nabídku uvádět s kolegou Jakubem Žáčkem nominační večer ankety Český lev. A ona novodobě stará pravda se opět potvrdila. Ta upatlaná hubička vysavače mediálního zájmu už po mně zase pátrá, už na mně zase, celá pokorná, hledá smítka nebo se mi naprosto nezištně snaží žehlit záhyby outfitů, které nenosím, ačkoli jsou tak strašně in a trendy.

Být vstřícný k médiím znamená ochotně se nechat fotit kdykoli, kdekoli a jakkoli, dávat rozhovory komukoli, vyjadřovat se k čemukoli, být odborník na cokoli, chatovat se čtenáři čehokoli. Je to prý přirozená a nedílná součást práce každého umělce. Ale jestli je i tohle tvrzení léty ověřená pravda, pak jednoduše nejsem umělkyně. A o dalších důvodech svého amatérismu můžu klidně pomlčet. Nakonec, že jsem raději měla mlčet, to vím pokaždé, když někde vidím nebo čtu nějakou tu "svou řeč".

Někdy mi slovíčko jen tak ujede. Jenže, jak už mnozí dokázali seriózním výzkumem, jen tak neboli zbůhdarma se nic neděje, ani neříká. A proto, mám-li o něčem mluvit, dávám čím dál častěji přednost vázanému verši. Poskytuje mi totiž jakousi osnovu shora, kterou bych ve své prozatím nediagnostikované zmatenosti hledala stěží. Poskytuje mi řád, který mi v životě tolik chybí, i když se o jeho uchopení a dodržování snažím snad od mateřské školy. Psaní písňových textů s dalšími a dalšími omezujícími mantinely je potom samozřejmě nejideálnější a taky mi dělá největší radost.

Mluv, jak ti zobák narost, říkal mi často otec, když jsem si hrávala na herečku. Nespisovně mluvím dodnes, i když dávám ony rozhovory, ale co vlastně snese papír, je veliká záhada. Nebo je to jen schopnost či neschopnost tazatele trefně přepsat do textu každou ironickou intonaci, každou pomlku, každý úsměv tak, aby se z lehce proneseného žertu nestala životní pravda a z rozervaného bezdomovce nebyl směšný filozof? Bohužel, tentokrát jsem si editorku dělala sama.

To je moje řeč
však nevím co bych řekla
tak z každé řeči své jsem vzteklá
po vzteku jde křeč

leč

je to moje řeč
a jsou to moje křeče
když ústům ticho nutím vkleče
řeknou Jinde breč

páč

to je ten můj pláč
vždyť věčně stěžuju si
jen kejhám k nebi jako husy
cestou na pekáč

Foto: Jan Schejbal